čtvrtek 29. října 2009

Náramkový čas v písku


Je tu radost - jako chladivý písek
pobřeží, které střídá horké a vlahé
ve dvojicích trojicích tiché posuny - bosé
postávající, co okusují zmrzliny

je tu rychlost - prohánějící se psi
dech běžců chladí chodcům zátylky
plaveš hlubinu - občas se vlnami vynoříš
a pak ten, který se vrací bez času...¨



pondělí 26. října 2009

Barcelonetta II.



Napsat si bázeň
z mizení léta na čelo...

číst si v ní (po koncertu)
- s cellistkou.
Na baru naslouchat - (chromý rytíř)
minimalistům "na tělo"...

a před usnutím pobřežního domu
výra vidět

jak ze středozemní noci
vlétá okny a mizí
k pozdnímu přílivu...

čtvrtek 22. října 2009

Z náhorních krajin


Čarostřelče!
Hej!... Čarostřelče...!

Lány, táhlé lány, pak vzhůru
a dolů z kopce.

Volíš si cestičky,
všímáš si kam dopadají
kužely světla.

Je to velmi velmi voňavá
a otevřená krajina...

Ach čarostřelče, kdo tě sem zval?
Z ametystových roklí
z luk nad hedvábí
z hor křišťálových...

Scházíš dolů bereš si luk...
abys mi odpověděl?

Všudybud Někdebyt


Nevím
kam ve mně přišly tvé dovětky
o nichž si teď stiskem píšeme...

Ze dveří paneláku vcházím rovnou
do pavilónů zahrady
přiklopených jak dort kopulí nekonečna

Voní prázdnem sfér očí
zračeného doteku

Je v nich podzimní chlad
na špejlích stromů drápnutý
matky se psími závoji a s ponorkami
plnými pístů dětí
(každému jeho vlastní vidiny - píší idnes)

Skutečně si nepamatuju kam přišly
průpovídky a ostře řezané rozmluvy v tmy

Je to tak dávno,
přes celou noc nesmírné oblohy
kde nikdo nespočítá váhu argumentace...

Mnoho pavilónů
mnoho kroků a nadějí vykročit
a pak... ty večerní návraty
do nejniternějšího obýváku ložnice a kuchyně
sobě středné noci

... stojací hodiny snu zírají
přeplněny touhou
kyvadel a závaží





Venkoncem


Na hmatníku nebe
čiré struny paprsků
dotek v němž se chvěje
hudba zněním počátku

Domov - v místě konce
zrod i návrat v spirálu
v ženě klubko něhy
slabým vzdechem tká
nit
pradávného příběhu


pondělí 12. října 2009

Suny symbolů (pro Lí)


Neříkal jsem si dál už o nic...
mříž vzdálení

Tehdy jakobych chrámovou loď
mečem srdce mrštil dolů
na její horní kříž

Po vypálení střechy od vnitřního ohně
otevřel vnímavost
hlubinám ryb

/Lvi a orli se někdy svým letem
tolik podobají.../

Píšeš si jemně o důvod bytí
o hudbu světel
ve zvucích

... kdy slunce němé úžaslé
vstoupí čirým křišťálem

a ukazuje...