Sváteční obraz

Běž blíž řeči si nech
konce jen trčí z počátků
zrcadlo zvyklé dýchat v zdech
tak nahé blízké z pohárku

v něm srká dítě vidí se
jak z obrázku a snivě ví
že za chvíli tma obraz skryje
vzpomínka všechno oddálí

a je jen úzká stezka spění
kamsi kam ukáže a bude tam
jakoby ženu vzal si mužně změnil
to co se kryje v temnotách

Kolem Borači

Štíhlá bříza chodí nocí prosit
sluneční obry borovic
by z oblak vyprášili radost a svit
sníh který pádí dětem do plstí rukavic

aby zamrzlo a bylo chvíli šírem ticho
rušené pouze křupáním bot poutníka
jenž chodí slýchat na mateřské břicho
krajiny stromů a řece v ramínka

(Cyklus Bázně dětem)

Pohádky štědrovečerní

Díval jsem se do očí těch šťastných svátků
lesklá přání táhla v rozdychtěném dětském zraku
poblíž kupila se mračna lačnosti a chvění dospělích
díval jsem se do očí prázdnějších oblohy kde dým

pohled mi clonil a varoval jít dál a hlouběji...
Byla tam žena sluneční co vyprávěla kresbou beze slov
svůj příběh pupečního světla nebesky úplnější nad ostrov
kde všechno ze záře si nalézá svůj význam...

Ptal jsem srdcem na její prozírání
chápavě začala zrcadlit světy mého vědomí a zmatku
pak v prstech sféru jak dar něžně sevřela a vkrátku
dala mi nahlédnout čemu se v sobě bráním...

Díval jsem se do očí svých šťastných svátků
lesklá přání táhla v rozdychtěném dětském zraku
vším procházela radost a milá shledání
očima oblohy netáh dým a neclonily mraky zdání

Zimní okruh

Na Plaça de Catalunya obři na bruslích
krouží vjíždějí rychle do přilehlých ulic
vracejí se a přinášejí sklonek dne
červánky
romanticky se šklebící hejna školáků

Pomalé kouzlo tance tebe od tebe
kterou znám věčnost
a slabou chvíli než zhaslo slunce
doteky posunek dlaní záře
vůně káv a parfémy...

A ty mi z tmy
a ty mi z tmy:

Když půjdeš dolů dojdeš svého moře
zvykneš si na řeč probleskující jak plamen
pohostinnost náhlých setkání
když půjdeš dolů sejmeš stesk a tíseň
ze tváře ztracené uprostřed Evropy

V úzkém a širokém prostoru

Kdoví co tě otočilo v průchodu
už ses nedíval nechtěl se vracet
koncem ledna lenivý letní vzduch
Barceloneta štíhlosti a nebezpečně blízkých
přistupujících stínů

Jablka z prádelních šňůr temnící nad hlavou
dívka tě z balkónu oslovuje téměř plaše
jen jemný tón tma ryzí zvuk
s domněnkou že jsi navrátivší se
přítel nebo její muž...

Zoufale přirostlý k dlažbě
nevíš nevíš nic
jen že bys klidně všechno staré minul
a navzdory pravidlům začal růst
na břehu toho hlasu

Dopisy KÍ

Přemítám nad dopisem, který ti za chvíli
jemně složím do obálky a zapečetím polibky...
Slunečný den trvá, procházím se mrazem a navracím
k výhledu z oken bytu v sedmém patře.
Venku mluvím s místními pouliční mateřštinou,
nikdy však stejným jazykem...

Vše je tu díky tvojí kráse, Lukrécie.
Na jasné obloze občas přelétne stroj,
a bez stopy po námaze zamíří
tam k moři... dosedá
docela blízko tvého dechu
a úsměvu

Vše je tu jako hra o sňaté masce, žízníme
na plantážích naočkovaných gest a kalkulace,
ale to tys mi už dávno něžně šeptala,
že dlaně se vždycky ještě dají stáhnout
před otročením cizí lačnosti...

Vše je tu díky tvojí kráse,
a já se konečně už musím naučit
tvou řeč...
abych snáze přitakal životu zde,
daleko odsud...
u tebe.

Svátky vánic

Vyhlédnout ránem do bíla
slavnostně ukrojit si
dva krajíce Královskýho chleba
máslem medem zasklít je
a srkat černý kafe bez ničeho

... svižnou chůzí na zmrzlý nástupiště
v představách nádražíčko kam ses rozhod´ jet
opustil´s rybu v cukroví zalitou vínem
loudáš se schoulen kráčíš šelestěným tichem
krajinou...

Pak v jiné vsi začouzeným oknem hospody
uvolňuješ smyčku zpátečního času
jsou svátky vánic milosrdně vanou
zevnitř ven

O ničem

Máš svetřík stažený ke krku šál
syrovo zábne v potopeném sále
mlha zármutek deštného prosince
s trnovou korunou účtenek srdce

...nabízí se útěcha medovin i vyznání
poloprázdna kostelů a plných náměstíček
prudké zboží s lijavci honců
padá na krátkosrsté chodce ulic

Ptáš se mě co si počnu se vším a s životem
a já se směju jak mě trízní zuby
nervová vlákna uší
a bůhví co ještě...

A říkám ti:

počnu si Smůlu krásnou plnou vášně
v náruči Šťastného
jak syn se vrátím k Matce imaginaci
sotva zralé dítě stanu se
dospělým na břehu moře zvláštních lidí

Symboly na líci i rubu

Jsem tvoje sestra, vážný dým,
z přítmí a zákoutí svolávám jemné zvuky
zpět ke světlu
v průhledné řeky záře.

To, že tě nemohu pohladit dáno je,
jinobytím znaků a řečí zraku jinak spřádanou,

tak jako ty, milý, nesnídáš v parku
živou rudou růži,
tak také já v hloubce indiga sluneční žlutí
se tě dotkýkám jen zlehka ...

a má obejmutí čirá jsou jak světy na počátku,
neznají nic ze sevření a hořkých úsilí,
které vás pozemšťany váží k tíze
a zimní půdě tmy.

Jsem tvoje sestra, blízká ti,
ranním i podvečerním lemem říční mlhy,
kde prošlapuješ paty smutnění,
tam kde bys přál si absolutní obejmutí...

znáš (a přece vůbec nechápeš) celistvé,
jež pojímá prostorem sjednocení u bezhraničné oblohy,
kde by ses rozzářil, jak klenot se mnou navždy spojený
slunečního obdarování...