Kresby bez lamp

Kreslil jsem celou noc
tvé prostupující se rysy
strnulost tváří ve vikýřích zim a mosty
které nepouštěly na druhou stranu

Kontrasty přesných tahů tužkou
stínů vykroužených ukazováčkem

z podob které jsme nestihli pozřít
z absolutního záporu přitakání
tázavá obočí nad chybnou dokonalostí
odrazů z tmy

Přicházet

Stále někam odcházíš, říká mi
rotace myšlenek představ
operuje bez nástrojů ve vnitřních světech

Nechat je padat padat povstávat
být nad nimi pozorujícím kroužením
viditelným srůstem
doteku a zdánlivého skutečna

Čím jsi mi tělesně je plnost
překrývající vytříbenou mozaiku krve, kostí, šlach a pachů
konkrétno které nedokáže hovořit a trpí
nedostatkem svého přesahu

K tomu se pojí s hlasem slyší se v nádechu
chvěje vnímatelným tvarem (z prázdnoty)
jak obruč jemně zvučící na těle gymnasty
nejde ti sdělit šířku zpěvu
délku pozemského tance
dotknutí, byť i jen pohledem, je vždycky zároveň
neviditelné
prostírá kolem i do sebe veškeré
touhy, strach, city i náladu

Konečně mysl, nejčistší nejšpinavější břitva
nikdy dost jasná nikdy dost ve střehu
nikdy dost věrná dost v sobě uvolněna

až do chvíle, kdy přirozenost v ní
sama se nalezne a všeho pustí
hlas i tělo s ní spojí se
beze střehu a přeci...ve všem bdící
nahota dětského přítomna a smíchu
kterou se přichází...

Rozdělené půlené i na tříšť
bez námahy propustí vše
k souladu

Kostelík na Sant Pau del Camp

Kolem protéká
běl šatů arabské minority
igelitové tašky s ovocem a líné
prosmýkání turistů

Uvnitř chrámu provazce
s vertikálami ztišení
vše tone v tlumeném světle
pra prostoru růžic

Mohli bychom si tu dotekem
jakkoliv dokazovat vlastní přítomnost
a přece i my zde patříme
mezi ty nejméně stálé
obrazy

Podél břehu

Temně modrá a déšť jen zlehka
hladí tmu nedaleko přístavu pohybuješ se
jak loď která nás měla odtud dávno odvést
po lehce zvlněném krajkoví snu

Vyprávíš
vyprávíš mi hlasem už docela ztišeným
jakoby mohl někdo skrze záblesk
vyfotit odejmout ti tvé tajemství
a příslib

Pak už jen slyším jak hlouběji vdechuješ
zpomaluješ
pátráš křehce a nejistě
dlaní po svém průvodci

Klenutí

Ač jsi tři kroky ode mne
stojíme tu bez hnutí v předsíním šeru
hádám z tvého zneklidnění ve tvých napjatých
přísně střežených rysech

v celém tom náhle strnulém postoji
lze vytušit obavu že brzy zase kamsi odejdu
říkáváš se smutkem: tobě je všecko blízko, jako v snu...
sotva se stačíš v úleku nadechnout

Pásmo titánských hor
dobrodruzi vzkazují že se neobejdu
bez důkladných příprav to je toho
hlavní je práce dechu
bdělé sledování náznaků a změn
Hory i s jejich ochránci
jsem už dávno přijmul

Zatím trávím čas tady dole
z oken vlevo vidím do zátoky
z těch vpravo rozkvetlou noční zahradu
nadosah jako stín znehybnělá silueta tebe

Osud a pečeť změn
stojí někde za mnou
ve dveřích
které se právě teď pootevřely