Kročeje

Jak směřuješ vzhůru... jeho oči
za ním k němu... úžiny
každým krokem je ti důvěrnější -
před tebou zem cizí potoky
ostrovy postav uvězněných
v černi otazníků

Přecházíš níž... po stupních
vše srůstá šírá se
padá na borůvkový odstín jezerní
traviny jasné zeleně
temně modré vršení hor
žluť plástů plání..

Každý další dotek
sjíždí dlaní po prázdném
domov! u sta hromů
blesk čiré oblohy
co osvobozuje
nahé úsměvy
slunečnic

Záruky

Mám pro tebe ty spony... prudkého deště
tolik sis přála běžet přívalem
divoce dýchat
a mezi prsty u nohou (tak ohebnými) cítit
perly krup
sladkost chladu

Mám pro tebe příslib pohledů
a ani ten ne
kdybychom...

Jak se dá vzdušným živlem ručit?
Mžik věčné přítomnosti sněhu
na břehu prudce taveném

Jednoho dne
bude vonící a nespoutané
spojeno

Nomad´s Land

Divoký srdce vlaješ v kraj
břeh za břehem koní zmizelých cval
tak je těm co neúnavně
mizí v putování

u jezer kde poutník přání rozmetal
spočinul a chvílí tou se vtáh
v náruč prostornou bezchybnou
taneční nekonečně modrý sál

Směry

Je cesta neviděná (a přece před očima)
střádáme úzké stezky "důležitosti"
tak vzácně necháváme vzcházet
spočinutí nepojmenovaného cíle...

které tu nabývá právě nyní
právě TÉTO podoby
odráží ženské prožívání v muži
mužské jasné vedení cesty v ženě zračí...

Veškerých nabytých znalostí vyvrácená mříž
za ní taneční nahota věcí z prázdna
sama se vším skrytě zjevná
sebe si nachází

Dychtivost poslední jak povzdech
vydechnuta
dech "stojí" v zázračném poli
má barvu běli
na modrém podkladu
Samantabhadry – oblohy

Sféra uvolněného přijetí:
Děkuji ti, že JSI, JAK JSI...

Train

Svět samý samet pro střepy
krajina ozdobená hranami obydlí
ve stejný moment míjení se vlakem
pocítíš strmět bledé mramorové kry

tak prudce vzlétáš ze střídmého ticha
rorýs zasažený hřmotem nárazů
stoupání do výše a střemhlav sestup pádem
v osnovy dosud neutkaných dnů