Vteřina ticha v Sant Pau

Spustil jsem sérii...tvých fotek
(sne, nevím jak je zastavit!)
podkroví - průchod moře

vane sem odevšad
ohýbá strop
lehce se spouští
dotéká do tvých ramen ňader
odplavuje očí

Chodci
slaví halasně podvečer vikýřů
posvátného skryta a neodkryta

ukazují si co prosakuje prostorem
dávají dětem rita
zaujetí věčné paměti
míjení...

Sedíme pod tou střešní hrází
k sobě čely a úplností světel
všímavé řeky
prastaré dýchající trámy

borové
dubové...

Menu

Díval jsem se ti v oči...

uliční jas s odlesky
úsměvy životy s příbory na stole
servírka jejíž přirozené pohyby
zlehka váží

iluzorní jistoty poledne
v městě kalicha
milých...

překotil jsem Štěstěnu
několikerým hodem
Kozí hrádek se mě tajně zhostil
v neskutečném echu proseb
zakoušel
nádechy u tvého vydechnutí

Barcelona - ale (stále)
pohřbívá své snivce - vzdmívá
letadla jako sféry stokrát
v ní se ztácejí
sedá si růže do nekončící vůně
čechrá nehledané řeči

Espagnol - krásná malbo
noci hmatné z hmatníku poledne
básni jež načínáš nezrcadlíš črtáš
bolestí plná Maria Christi Miei
smutná k čtoucím čichu

Třeba tě zakusit tančit neutvrzovat
nikoho v ničem
projít
vznícením

byť by noc měla trvat a metat jiskry
odpovědět ne
byť by moře mělo zavřít
naděje ulit

Mendoza

Změřil jsem si tvé dlaně
zvrásnění
v každé z misek
zlomy blýskavého zrcadlení

zvětřil jsem -
jak jsi mnou procházela -
jak tě opuští i ten nejjemnější
smích

zúžený
co všechno dokážem
bystře zbeznadějeni
rozloučit v sepjatém

ale

Píseň bloudící mysli

(Začal jsem psát tuto píseň snad proto,
že samotné psaní je mi jednou z nejpřirozenějších cest
ke zvědomňování)

„A“Vzdám úctu Mistrovi prvotního stavu,
linii transmise, dévům, dákiním a ochráncům…

Kolikrát jsem už obdržel
vzácnou nápovědu „oproštěnosti“.
Kolikrát dostal (víc než-li zřetelně) před oči
jak chabé je „něco si (jen) myslet“.
A přece má mysl jak stádo ovcí a beranů
žene se
za návyky a zaměstnává se
voňavou travou tolikrát už spásanou
ve sladké iluzi nasycení…

Zkouším se v sobě porozhlédnout
vstoupit naze „v nyní a zde“
kde je odevždy navždy nekonečně otevřeno.
Pokud se ale byť jen na chvíli nechám odlákat
domněnky roje myšlenek hned začnou uvádět mě
do sítě posudků a důmyslných slov.

Pak ale - v jisté zvláštní chvíli -
tázaní otevře se samo až na dno propasti
a prověřuje místa,
kam se prudce zaboří:

Je-li tvým cílem STAV POZNÁNÍ,
a dostal-lis všechna nezbytá uvedení a předání,…
jak potom můžeš stále lačnit a hnát se
za iniciacemi a podobami dalších nauk
v nádherné auře představ dalšího „zasvěcování“?

Jestliže říkáš, že onen PRAVÝ STAV Mistra je pro tebe
stálou výzvou k okamžitému naplnění, sjednocování,…
nač potom vzdáváš pořád ústy hold rozumovým vývodům z nauky
posuzuješ chování toho a tamtoho, ze střižny své uchopující mysli?

A hovoříš-li s někým o VZÁCNÉM STUDIU A PRAXI,
jež mají prohloubit tvé pochopení a osvobodit tě,
přinést vzácnou akumulaci zásluh a požehnání,
ale ty již po malé chvíli od ukončení „zásedu“ těkáš
tvá mysl se začíná v úvahách a nápadech předvádět,
a tvoří nové oázy konceptů a posuzování, a druhé tam pak vábí,…
jaká je potom setrvalost toho STAVU, kterému tak rád říkáš „má praxe“?

Ó důmyslná hlavo,
která tak ráda nacházíš Egu
jeho nové přetvářky a zájmy,
která sis teď vyslechla o sobě nepěknou píseň,
kéž naučíš se trochu více mlčet.
Přenechávat v dokonale uvolněném stavu tělo, hlas i mysl,
a tomu co přichází ze SKUTEČNÉHO ROZPOZNÁNÍ
naslouchat coby vzácným radám MISTRA. :-)

Slaměný čas

Chladivé výdechy zdí
Sylvie
Z druhého patra Carrer de Meer
hází klíče

a vše se opakuje

polední šálky
smích odvedle
křik dětí
odspodu vzdechy

Abys to nakreslil
musel bys
hluboce usnout
spatřit

Ale ty jsi...

odcházejí -
přicházející -
na Carrer de Meer
tři

Sylvie hází klíče