Postava bez konce

Vzbudím si tě z dlaně, říkával.
Slovům dalším jsem nerozuměl.
Chodil jsem za ním uličkami poblíž přístavu.
Kupoval pomeranče, chléb a růže.

Sednul si vyzývavě na lavičku,
čelně k moři, a loupal - svá slunce.
Pak zvedl se, drobil létavcům i psům,
kteří nejevili zájem.

Růže jsou pro příliv, pro věčný příliv, Pane...
říkal neviditelnému, a házel.

Ledovému moři

Byl jsem příliš blízko... když kry
samopovstávaly

jejich namodralý svit
dával vytušit
bránu kde volně tekoucí příběh
vstupuje v jinou dočasnost

Já, kapitán i lodník
hrál si mezi plachtami rozpustile
svou něžnou nebezpečnou
hru provazochodce

... a byl tedy
příliš vzdálen od tříštěné přídě
abych stihl dozvědět se
že v srdci celou věčnost
spala slunná pobřeží osvěžující moře
svalstva a obratle hor
a ty, má lásko...

Samaghur Berigh

Namířeno kam jít... kroky ale
hnuly se před stopami
větří
- neb v spáncích naléhavé obrazy -
a na neznámém podlaží mysli
jižní svah hruď skály
divoce žíznivá...

keře
všudypřítomné luky
k souhvězdím nedostupna
zuřivě zaměřují

Kolemproudící vzdušní
s doteky z prázdných věder noci
budí prosebné zvuky
nehty pátrají hluboce v letokruzích
kde středy
s hroty ametystovými

Snad dnes - po staletích
dávná ústa s právě narozenými rty
spojí se v jezeře kam proudí praryby výšin
v třpytivých trychtýřích paprsků


Tepny potoků řek prudce se odpoutají
od samospádu k matkám-mořím
proudem v jedinečného chrliče svázány
i s Áronovou holí nazpět přijaty
v srdce skalní nehybnosti...

Půl-nekonečné půlnoční hromobití
zápěstí dlaní blesků pat
v šamanský buben Luny... vůně oblohy
letní orosení v němž dosud nesejití zdvojeni
jednoho zraku dvě tůně muže ženy
zavíjeni jsou věkovitým
kalichem bílé růže

Barri Gòtic v roce tři

Musel jsem mnohem mnohem blíž
prohlédnout si jak bezstarostně propínáš se
klekáš si u té zdi plaveš na ní
v očích dávné šalebné záblesky

Sestoupila jsi hladově objala propletla prsty s mými
kousla se do rtů započala modlitbu polibky
horce a vroucně
aby plavý barcelonský déšť hned nepřestal...

Kam se poděla ona zamřížovaná studna
na kterou sis rozpustile sedla
rozlila léta zatajený dech rudého vína smála se mi
a místo mincí na odpuštění všeho
házela dolů k hladině loďky a střepy
z rozdrcených ořechů?

Ze starého domu

Mám tu jen tohle zažloutlé plátno odkudsi
pro obrazy kapkami štětce zraku

tebe to stojí vzbuzení úlek čelní pot
nevěřícné zírání do kuchyně
na ručičky půlnoci

mně to jde skoro samo ty žebříky
bílé červené i žluté
přistavené ke všemu co bere dech
do výše

už jako dítě jsem si byl jistý
že existují modré propasti beze strachu
jdou vzhůru mění se na louky
vzdušných bytostí a jejich příběhů

mám tu jen tohle zažloutlé plátno
svítá na ně
kresba slábne
a zlátne