Vyšehradské fáze

Povídáme si čertíš se
na vzpomínaném prohýbání tak veselo
zas jednou ženským způsobem jsme
vnímaví prostupováni
zvučícími příběhy a sny

Svit
v tvých modrých zorničkách...
ty
blesk lampy zasklený
na nepostupujícím kroku...

Křik
roztáčení odstínů bez barev
lavičky
neviditelný prašný vír...

Toužil jsem přiblížit se ti
a vzdálil se...
(jméno vesnice ti nesdělím)
proto snad
ty přesuny a hledání

s hroznem pochyb
pád doprostřed matičky Prahy -
(která je vlastně násilník
a zarytý běžec bez vlády nad sebou)

Nedozírný vesmír pádů vzedmutí - a lásky
viď?

Ty mne? - v plamenech jakých? - těch, jimiž odpočívám
na jazycích doteků
které si hrají
s pršením?
beze svlažování?

Směješ se mi v pocítění všeho
tančíš déšť poznáváš -
že VŠE stavím na prázdném...
a ještě opřekot

V důvěře líbám tvá víčka něžně
bez naučení postupovat rovnoměrně
akrobat
přivinu si tě a hoříme
volnost stiskem
pažemi

Schody z Vyšehradské věčnosti
absolutní báze sesmekání...

... odkudsi "pradávné" formule
tlení vydechnuté do tváře
tmou
jež úhybností zábne

Perlivost této podzimní noci
mizení stop a rýh
tak milé tváře

Beze stopy

Přijmout tě jak okamžik vynoření z tmy
svléklas ji a přece nejsi obnaženější
z vnitřní běloby
dotek kráčí přímo

pouze občas
vadíme o sebe slovy

Vidět tě jako dnes - prve
s neznatelnými vnitřními pohyby
SVĚTLA

... se světelností
které v tvých zorničkách
přibývá

Ve vnitřních sálech smutku a tíživosti právě nyní
tvůj úsměv
jenž bez záměru sebe násobí

...skrze něj
tě poznávám!

Projekt osobní neexistence (věnováno orgánům EU)

Zdůrazňují mi pod čarou,
že prý se skoro neúčastním.
A přitom tu celou tu dobu někdo (či něco) tančí v kruhu
zapomenutý šamanský tanec teď už beze smyslu

Jak tak o tom přemýšlím měl bych psát ve verších
ale nač prudit seschlé kmeny a vyschlá koryta
možná je to jen souhra černých podnětů
za nimiž poskakují bílé reakce
směju se když tu mluvím "o sobě"
- že prý včera - minulou neděli... a zítra

tak nejdřív dopis svým výskytům
věcný kde hodnotím se v pouhém načítání
na filmovém pásku či v digitální podobě
jsou mezery a tma a tam "jsem" taky

a tohle není věru báseň
spíš soupis příslibů s žádostí
o dotaci na další souhru "náhod"

Dětinské světy

Smála se... přihazovala věty Ulicí
v tu chvíli šly a roztržitě zevlovaly celé trsy bytostí...

Měla před sebou
velkou porci zmrzliny ptala se mě
na ty nejsnažší věci - jak vnímám moře navečer
vzrušující sykavky přílivu
zda se rád koupu za soumraku nahý...a sám... co v zemi odkud jsem
považujeme za hrdinství...

Přísámbůh jsem pouhý sebezpozdilec, ani na jednu
jedinou otázečku neumím jí odpovídat...
z očích svých češu záblesky
zájmu o ni...

Jak je to tady vše bez komentáře
bere mě za ruku
vede k moři
a nic mi není známo

Nedá se říct že ji následuji
nedá se říct
vůbec nic

Snídaně

Ranní tržnice. Ženy s proutěnými košíky,
vzorově srovnány řady kusového ovoce.
Beru si jen kolik sním,
na dnešní poledne.

Ve snu jsem předem velebil toto ráno,
chrám plodů na hranici moře,
i mrtvé ryby, které nekupuji, ochutnávám,
vracím je myslí do končin a vod,
bez vábení k smrti.

Setkání: Pojď se mnou sníst pár nektarinek
a broskví! Nedaleko je lavička naproti přílivu.
Dosud tam slunce příliš ostře nepálí!

Všechno, všechno je nad pomyšlení!
Šalebné oči trhovců, hejsci v uličkách s kdečím,
záchvěvy tebe ve mně, snad i naopak.

Chvíle, kdy se prodlužují přání - z nekonečna na neskutečné.
Mlčenlivost v nich, a nelpění.
Dost drsná zkouška,
že se zády opřeš o prázdno ze mne,
a ono si tě s chutí a bez komentářů,
vezme.