Radovánky

Sazemi popraš
hřbety mých dlaní
když odspodu jde sálavé
ledů sání

popliv jiskrami
smích na ně foukni
aby ucpaly noci hrdelnice
spamy

jsem kouzelník bez jediného zvolání
tichý oblévač říčních balvanů
tanečník obřadných dopadání patami
doprostřed tvého ohniště

Hlavu od srdce mi odetni
ať nesnívám už mrtvolně
ať trajektorie jsou parami
a nic už nekomplikuje -

mé plazmatické radosti

Svou

Někdy jsi nadosah, víš!...
ale my nevíme...
Ručička bílá černá rukavice

Slíbíš mi že to zůstane?

a drží se ho
v silném větru
jak svíce

slabá
a přeci plná
jeho života

Dopisy ze vsi

V domě je teď pořád chladno...
píšeš mi

Chtěla bys někam vylézt
po žebříku pod střechu
v nezměrnou náruč slámy
padnout a nezvedat se

V domě je teď pořád chladno
ta věta bolí až do kdysi
jsem daleko a tak je příliš křehké
vědět jak pomoci tě zvednout

V domě je pořád chladno, ale...
to už je slibný začátek dalšího dopisu
vidím tě jak se oblékáš vycházíš ze vrat
jdeš vzhůru procházíš se po návsi

...pak na oběd U jelena
kafe a zákusek
vzpomínky táhnou v hezčí řadě
tvýma očima

Vyšehradské fáze

Povídáme si čertíš se
na vzpomínaném prohýbání tak veselo
zas jednou ženským způsobem jsme
vnímaví prostupováni
zvučícími příběhy a sny

Svit
v tvých modrých zorničkách...
ty
blesk lampy zasklený
na nepostupujícím kroku...

Křik
roztáčení odstínů bez barev
lavičky
neviditelný prašný vír...

Toužil jsem přiblížit se ti
a vzdálil se...
(jméno vesnice ti nesdělím)
proto snad
ty přesuny a hledání

s hroznem pochyb
pád doprostřed matičky Prahy -
(která je vlastně násilník
a zarytý běžec bez vlády nad sebou)

Nedozírný vesmír pádů vzedmutí - a lásky
viď?

Ty mne? - v plamenech jakých? - těch, jimiž odpočívám
na jazycích doteků
které si hrají
s pršením?
beze svlažování?

Směješ se mi v pocítění všeho
tančíš déšť poznáváš -
že VŠE stavím na prázdném...
a ještě opřekot

V důvěře líbám tvá víčka něžně
bez naučení postupovat rovnoměrně
akrobat
přivinu si tě a hoříme
volnost stiskem
pažemi

Schody z Vyšehradské věčnosti
absolutní báze sesmekání...

... odkudsi "pradávné" formule
tlení vydechnuté do tváře
tmou
jež úhybností zábne

Perlivost této podzimní noci
mizení stop a rýh
tak milé tváře

Beze stopy

Přijmout tě jak okamžik vynoření z tmy
svléklas ji a přece nejsi obnaženější
z vnitřní běloby
dotek kráčí přímo

pouze občas
vadíme o sebe slovy

Vidět tě jako dnes - prve
s neznatelnými vnitřními pohyby
SVĚTLA

... se světelností
které v tvých zorničkách
přibývá

Ve vnitřních sálech smutku a tíživosti právě nyní
tvůj úsměv
jenž bez záměru sebe násobí

...skrze něj
tě poznávám!