Sváteční obraz

Běž blíž řeči si nech
konce jen trčí z počátků
zrcadlo zvyklé dýchat v zdech
tak nahé blízké z pohárku

v něm srká dítě vidí se
jak z obrázku a snivě ví
že za chvíli tma obraz skryje
vzpomínka všechno oddálí

a je jen úzká stezka spění
kamsi kam ukáže a bude tam
jakoby ženu vzal si mužně změnil
to co se kryje v temnotách

Kolem Borači

Štíhlá bříza chodí nocí prosit
sluneční obry borovic
by z oblak vyprášili radost a svit
sníh který pádí dětem do plstí rukavic

aby zamrzlo a bylo chvíli šírem ticho
rušené pouze křupáním bot poutníka
jenž chodí slýchat na mateřské břicho
krajiny stromů a řece v ramínka

(Cyklus Bázně dětem)

Pohádky štědrovečerní

Díval jsem se do očí těch šťastných svátků
lesklá přání táhla v rozdychtěném dětském zraku
poblíž kupila se mračna lačnosti a chvění dospělích
díval jsem se do očí prázdnějších oblohy kde dým

pohled mi clonil a varoval jít dál a hlouběji...
Byla tam žena sluneční co vyprávěla kresbou beze slov
svůj příběh pupečního světla nebesky úplnější nad ostrov
kde všechno ze záře si nalézá svůj význam...

Ptal jsem srdcem na její prozírání
chápavě začala zrcadlit světy mého vědomí a zmatku
pak v prstech sféru jak dar něžně sevřela a vkrátku
dala mi nahlédnout čemu se v sobě bráním...

Díval jsem se do očí svých šťastných svátků
lesklá přání táhla v rozdychtěném dětském zraku
vším procházela radost a milá shledání
očima oblohy netáh dým a neclonily mraky zdání

Zimní okruh

Na Plaça de Catalunya obři na bruslích
krouží vjíždějí rychle do přilehlých ulic
vracejí se a přinášejí sklonek dne
červánky
romanticky se šklebící hejna školáků

Pomalé kouzlo tance tebe od tebe
kterou znám věčnost
a slabou chvíli než zhaslo slunce
doteky posunek dlaní záře
vůně káv a parfémy...

A ty mi z tmy
a ty mi z tmy:

Když půjdeš dolů dojdeš svého moře
zvykneš si na řeč probleskující jak plamen
pohostinnost náhlých setkání
když půjdeš dolů sejmeš stesk a tíseň
ze tváře ztracené uprostřed Evropy

V úzkém a širokém prostoru

Kdoví co tě otočilo v průchodu
už ses nedíval nechtěl se vracet
koncem ledna lenivý letní vzduch
Barceloneta štíhlosti a nebezpečně blízkých
přistupujících stínů

Jablka z prádelních šňůr temnící nad hlavou
dívka tě z balkónu oslovuje téměř plaše
jen jemný tón tma ryzí zvuk
s domněnkou že jsi navrátivší se
přítel nebo její muž...

Zoufale přirostlý k dlažbě
nevíš nevíš nic
jen že bys klidně všechno staré minul
a navzdory pravidlům začal růst
na břehu toho hlasu