Dopisy ze vsi

V domě je teď pořád chladno...
píšeš mi

Chtěla bys někam vylézt
po žebříku pod střechu
v nezměrnou náruč slámy
padnout a nezvedat se

V domě je teď pořád chladno
ta věta bolí až do kdysi
jsem daleko a tak je příliš křehké
vědět jak pomoci tě zvednout

V domě je pořád chladno, ale...
to už je slibný začátek dalšího dopisu
vidím tě jak se oblékáš vycházíš ze vrat
jdeš vzhůru procházíš se po návsi

...pak na oběd U jelena
kafe a zákusek
vzpomínky táhnou v hezčí řadě
tvýma očima

Vyšehradské fáze

Povídáme si čertíš se
na vzpomínaném prohýbání tak veselo
zas jednou ženským způsobem jsme
vnímaví prostupováni
zvučícími příběhy a sny

Svit
v tvých modrých zorničkách...
ty
blesk lampy zasklený
na nepostupujícím kroku...

Křik
roztáčení odstínů bez barev
lavičky
neviditelný prašný vír...

Toužil jsem přiblížit se ti
a vzdálil se...
(jméno vesnice ti nesdělím)
proto snad
ty přesuny a hledání

s hroznem pochyb
pád doprostřed matičky Prahy -
(která je vlastně násilník
a zarytý běžec bez vlády nad sebou)

Nedozírný vesmír pádů vzedmutí - a lásky
viď?

Ty mne? - v plamenech jakých? - těch, jimiž odpočívám
na jazycích doteků
které si hrají
s pršením?
beze svlažování?

Směješ se mi v pocítění všeho
tančíš déšť poznáváš -
že VŠE stavím na prázdném...
a ještě opřekot

V důvěře líbám tvá víčka něžně
bez naučení postupovat rovnoměrně
akrobat
přivinu si tě a hoříme
volnost stiskem
pažemi

Schody z Vyšehradské věčnosti
absolutní báze sesmekání...

... odkudsi "pradávné" formule
tlení vydechnuté do tváře
tmou
jež úhybností zábne

Perlivost této podzimní noci
mizení stop a rýh
tak milé tváře