Jezero sjednocení

Zamrzlá hladina kruh jezera
muž uprostřed jakoby ze dna vešel v usebrání
veškeré tmy větrný chlad změnil
na ženu která jeho tělo tancem chrání

esencí svých pohybů tajným žárovištěm
prázdnotný stav oba je sjednotí
vířivá síla projevů i vnitřní klid obeplutí
noční květ v indigové záři VŠEHO zrcadlení


(k dnešnímu výjimečnému dni)

Studnice

Pro samu křehkost hladin, nebraň se!
v hlubině tmy ve čtyřech branách stráže
les šumí, neznámý, a neukáže
oporu strachu kterou jsme si sami

Opusť ty přízraky tužeb a blahobytu rázem
jakobys bez nároků obav vždycky žil
v studnici nekonečna projdi všechny fáze
aniž bys na okamžik z cesty ustoupil

(báseň na motiv jedno pradávného zápisu, vyrytého do kamene)

Stopy blesků I. (z cyklu Etruské víno)

Vyšli jsme z města jižní branou...

Celý průvod čítal na dva tisíce mužů, často ještě chlapců.
Většinou jsme šli bosí,
jen někteří si stihli přivázat jednoduché lýkové obutí.
V horoucím slunci se vinul obrovitý had těl,
jehož opálená měňavá kůže se leskla potem jen do chvíle,
než všechny pokryl prach polních cest.

Římský dohlížeč, velitel celé posádky,
si nás měřil ze své jezdecké pozice jako otroky.
Bylo mu jedno, zda zajatci jsou Řekové, Kartáginci,
nebo Etruskové.
Jeho póza dávala jasně tušit, že nikomu nedopřeje úlevy...

Počasí se během dne rychle proměnilo.
Ze Západu přitáhla šedivě indigová oblaka
rostoucí v obrovité hradby.
Velitel římské posádky objížděl celý průvod,
dával rozkazy svým vojákům, aby nás popoháněli.
Ostrá chůze se pomalu měnila v poklus.

Byli jsme právě pod vrcholkem kopce s cypřišovým hájem,
když se začal zvedat a kroužit silný vítr.
Během chvíle se hradby mraků navršily na sebe tak,
že pokryly celou oblohu kovovým neprodyšným štítem.
Již dlouho předtím bylo slyšet blížící se dunění hromů.
A nyní, jakoby si vládce blesků vybral právě tuto část země,
došlo na ohlušující dunění a nebeskou spoušť.

Z různých sektorů oblohy počaly sjíždět napjaté žíly blesků,
cestou se ještě více klikatily a hledaly si místo,
které by nemilosrdně sežehly.
V tu chvíli se ukázalo,
jak se k silám přírody staví věčně nedůvěřiví a pověrčiví Římané
a jakou váhu přikládáme těmto mocnostem my, Etruskové...


(pokračování příště)

Sjednocení ledu a žáru

Dívám se do tmy - je tolik barevná!
V půlnoční kašně srpek luny
točí se v zářném kruhu slunečním...
Do hlubin oblohy prýští ledové jehlice
sněhové růžice se druží v souhvězdích
dech nízko při zemi v pozemském zadržuje

Rozety

Záření barev vybíhá štíhlými plameny
v šesteru dvanácteru květů zlatavé lemování
vine se kolem indigových lístků a v samém středu
sienská červeň prýští ze srdce neviditelné postavy

Korálky kapek jásavě zeleného zdobení
v nádherných sférách purpurové hvězdy
jako by růžicemi krom nebeského jiskření
vcházely do katedrály i tóny nepozemské hudby

Rozpustit řetězy

Kyvadlo stejnoměrnosti sune hodiny a dny
na druhém konci řetězu se zvedá silueta k tanci
malátnými pohyby v krocích řinčí
k výstupu ze stínu jí chybí notný kus...

Orel hlubinné modři snáší se v bílou linii snu
z řetězů proud květin taví se na duhové stuhy
větrný kůň hudby a barev divoce
kreslí obrazce na lánech prastaré Tuvy

Po okraji (z cyklu Etruské víno)

Viděl jsem jak ze stolu rychle sklízejí
všechny ty mísy s ovocem, karafy,
kameninové poháry a džbán na víno
Marb zvedl bezvládné tělo jak pírko
a položil je na uvolněné místo
Ty a Moux jste vyděšeně přihlíželi
služebná nemohla zastavit pláč

Jak je to zvláštní běžet zpět
všechno je táhlejší
a přece snáze rozpoznatelné
ostřejší barvy méně stínů
hovory více tlumené...

Měřil jsem si tu postavu a nebyl schopen pochopit
jak jsem v poslední době zhubnul
Od setkání s Laseniem uběhl sotva půlrok
a můj pobyt v jeskynním pískovcovém prostoru
trval v reálném čase sotva tři měsíce...

Pak jsem se vrátil,
opět se věnoval tepání zlatých šperků
věcem které mi svěřil chrámový správce
byl jsem často veselý vychutnával si městské slavnosti
nejvíce ze všeho pak noční vířivé tance...

Vypil jsem ten nápoj věděl že je pro mne
ten chlapec mě pozorně pozoroval a nic mu neuniklo
mluvil pomalu a bez jediného slova navíc
jako stařec...

Je zvláštní odpoutávat se
vidět to představení kolem
děj který pokračuje trýznivě pro druhé
kteří si na někoho a něco přespříliš zvykli

...pomalu odvracím zrak a nechám se vyprovázet
zlatými lvicemi a lvem po okraji prosvětleného lesa...

Lin Xian Ti - Věky doteků

Na blízkém návrší
mlčení sevřené do obřích pěstí
sféry balvanů z kterých vystupuje
naslouchání věkům...

Kamenný úsměv v kamennému tichu...

Jak svíce na holé pláni

Stránku za stránkou čte si v nás
atlas který jsme uvnitř roztočili
načítá nekonečná data emoce a city
polyká roje myšlenek jak vlak svůj země pás

Jsme tu jen zapůjčeni čísi něžnou chvílí
někteří by se raděj znovu lépe narodili
jiným to stačilo a trpce klejí v ďas
jen vzácně daří se tu sjednotit a cílit...

Nástup i výstup

Zborcení v lavičkách
vlak pouhý směr na nová naleziště
prostorem nekonečna dávno uchystané příště
cesta mě vede v rázech nikdy ne jen tak

Někdy ta touha zbořit staré nevstřebané
hodinky ukazují mrazem nepřesný čas místa
snad měl je sestrojit chytřejší alchymista
zářezy srdcem v kruhu proměny a ztrát

Kresby bez lamp

Kreslil jsem celou noc
tvé prostupující se rysy
strnulost tváří ve vikýřích zim a mosty
které nepouštěly na druhou stranu

Kontrasty přesných tahů tužkou
stínů vykroužených ukazováčkem

z podob které jsme nestihli pozřít
z absolutního záporu přitakání
tázavá obočí nad chybnou dokonalostí
odrazů z tmy

Přicházet

Stále někam odcházíš, říká mi
rotace myšlenek představ
operuje bez nástrojů ve vnitřních světech

Nechat je padat padat povstávat
být nad nimi pozorujícím kroužením
viditelným srůstem
doteku a zdánlivého skutečna

Čím jsi mi tělesně je plnost
překrývající vytříbenou mozaiku krve, kostí, šlach a pachů
konkrétno které nedokáže hovořit a trpí
nedostatkem svého přesahu

K tomu se pojí s hlasem slyší se v nádechu
chvěje vnímatelným tvarem (z prázdnoty)
jak obruč jemně zvučící na těle gymnasty
nejde ti sdělit šířku zpěvu
délku pozemského tance
dotknutí, byť i jen pohledem, je vždycky zároveň
neviditelné
prostírá kolem i do sebe veškeré
touhy, strach, city i náladu

Konečně mysl, nejčistší nejšpinavější břitva
nikdy dost jasná nikdy dost ve střehu
nikdy dost věrná dost v sobě uvolněna

až do chvíle, kdy přirozenost v ní
sama se nalezne a všeho pustí
hlas i tělo s ní spojí se
beze střehu a přeci...ve všem bdící
nahota dětského přítomna a smíchu
kterou se přichází...

Rozdělené půlené i na tříšť
bez námahy propustí vše
k souladu

Kostelík na Sant Pau del Camp

Kolem protéká
běl šatů arabské minority
igelitové tašky s ovocem a líné
prosmýkání turistů

Uvnitř chrámu provazce
s vertikálami ztišení
vše tone v tlumeném světle
pra prostoru růžic

Mohli bychom si tu dotekem
jakkoliv dokazovat vlastní přítomnost
a přece i my zde patříme
mezi ty nejméně stálé
obrazy

Podél břehu

Temně modrá a déšť jen zlehka
hladí tmu nedaleko přístavu pohybuješ se
jak loď která nás měla odtud dávno odvést
po lehce zvlněném krajkoví snu

Vyprávíš
vyprávíš mi hlasem už docela ztišeným
jakoby mohl někdo skrze záblesk
vyfotit odejmout ti tvé tajemství
a příslib

Pak už jen slyším jak hlouběji vdechuješ
zpomaluješ
pátráš křehce a nejistě
dlaní po svém průvodci

Klenutí

Ač jsi tři kroky ode mne
stojíme tu bez hnutí v předsíním šeru
hádám z tvého zneklidnění ve tvých napjatých
přísně střežených rysech

v celém tom náhle strnulém postoji
lze vytušit obavu že brzy zase kamsi odejdu
říkáváš se smutkem: tobě je všecko blízko, jako v snu...
sotva se stačíš v úleku nadechnout

Pásmo titánských hor
dobrodruzi vzkazují že se neobejdu
bez důkladných příprav to je toho
hlavní je práce dechu
bdělé sledování náznaků a změn
Hory i s jejich ochránci
jsem už dávno přijmul

Zatím trávím čas tady dole
z oken vlevo vidím do zátoky
z těch vpravo rozkvetlou noční zahradu
nadosah jako stín znehybnělá silueta tebe

Osud a pečeť změn
stojí někde za mnou
ve dveřích
které se právě teď pootevřely