úterý 31. března 2009
Souběh činelů
Blýská. Ať ještě bleskne!- říkám si.
Okna domků v dálce zlekaně mžikají.
Stojím v nedozrálém ječmenném poli,
prudce šlehán klasy přes lýtka.
Kuna-člověk prokmitl mezi stromy,
kus kůry odrýpnul, s divým kmitáním víčky
za mízou se dere.
Činely oblohy.
Zableskne se znova
a tentokrát tvář kuny-člověka
se šklebem se skryje.
Hřmění smáčeným vzduchem
od silnice k rybníku.
Čí je to sen, ve kterém dítě šárá dlaněmi
u rybničního dna?
Rozráží šero a vytrhává chaluhy.
Kuna-člověk si mlsně otírá
ústa do tmy lesa.
Nahoře na silnici se nečekaně zjevují
žena a děvčátko.
Tváře, zdá se mi, mají
v tom zlatém větvení blesků
vyděšené.
Drobnými rychlými kroky míjejí boží muka.
Dítě zatím dorostlo v rybničním šeru v muže.
Vyplouvá
k vytouženému nádechu,
k deštěm smáčené hladině.
Kuna-člověk vyráží sípavé skřeky
za siluetami v šátcích.
Déšť, zlatavé žíly a také boží plechy
se zvolna poroučejí do jiných končin.
Postava muže doplula ke břehu
a při převlékání se ztrácí v starce.
V jednu chvíli, v rodící se páře, připomíná…
Na silnici u božích muk,
v rybníce i v ječmenném poli
liduprázdně.
Hvězdy jak po naději, hladové,
opět prozařují oblohu.
(rukopis sb. Střepiny, barvy, vlákna)
Přeryvy
Vlastně...
nesmíš nic říkat
sdělit
jsi v okamžiku vlečen za svá slova
nesmíš se dotýkat
projevit
přát si
vše jsou prý chybné návyky ulpívání
nesmíš se otáčet
neb za tebou kráčí
zbytečné přežilé...
Vzepřít se a vykročit jinam
bez destrukce střechy nad hlavou
nelze
Co tedy zkusit bezdomoví propadání
nechat jen co se přihodí?
Moudří přátelé-rádci
plni zájmu rozebírají
- co bys neměl/měl... kým prý jsi
řešíce si své vlastní stavy
V takové chvíli přeplnění
zbývá nechat se spolykat
denním koloběhem
dokončit nikdy nekončící úkoly
zapsat si hodinu a střásat napětí
se slábým nádechem
Zranitelnost prý stačí rozpustit
a je to...
Kafka kdesi psal:
divně ses vystrojil pro tento svět!
pondělí 30. března 2009
Tleskneš dlaněmi
Dvě slzy
do kterých proniká
moře
Pod přílivem
jsou ponášeny
Sluneční mince
v odlivu zůstávají
Měsíční náušnice
(stovky, tisíce!)
Tleskneš dlaněmi
obojí
vteče do tebe
Kolem se ještě chvěje
duhový
poprašek
záře
(sb. Střepiny, barvy, vlákna - rukopis)
Propojení
Sjíždět řeku hned napoprvé
jak indián když mu jde o život
prostě boj
a bystrá pozornost
úzkost přecházející do citu
jaké šance sama voda dává
nechtít živel obelstít
nevzdorovat mu hloupě
využít
jeho proměny a proudění
anebo topit se a máchat
v ledové náruči
díky drzé hlouposti
své nepatřičné
suchozemské mysli...
čtvrtek 26. března 2009
Lin Xian Ti - Široko, daleko...
V úzkostném dechu města
úzké mezi lidmi chodníky
useklé větve doteků
pověsti z pradávného dětství...
Útlé linie světel přecházejí pokojem...
středa 25. března 2009
Lin Xian Ti - Diář řeky
Řeka jak návratné svědectví
nechává mizet a jindy přivolává zpět
tvář která nad ní zírala
domnělou samotu...
Rozmáčené zápisy odhozeného snáře...
pátek 20. března 2009
Z Borači na Prudkou
Vítr v cárech mlhy
bereš si ho troufale do huby
se slovy
cos kdysi právě tady
šeptal
není tu ale onen klid
ta vlídnost naděje
Borač je strnulá
kopce přísné
žádný
zlomek
něhy
Iluze si tak rády
nacházejí přístavy
v osmělcích
loudí zbytky sil
a křehkosti
Někdy je výbuch hněvu
nutnou fází
zahlédnutí stínu
dosud neznámé tváře
čtvrtek 19. března 2009
Ale srdce...
Vzpomínám si jak Mistr
na jednom setkání
udělal z hrdého úvodu
a konstatování žáka
které k němu mířilo
otázku ostrou jako gilotina:
"The mind is pure...(?)"
středa 18. března 2009
Místa pobytu
Být kus života tam
kde tě nepřerůstá napětí
kde sice vše je těžší v počátcích
pak ale volnější
chodit po pobřeží
trošku unavený z práce
pak se ale rozběhnout
cítit ten vítr
svěžest jak se síla vrací
radost má náhle jméno a místo
a je se ke komu
s úsměvem obracet
úterý 17. března 2009
*
Uvnitř
barcelonský přístav
rekvizity
padající z rukou...
chodci běžci tam
záznamy o radosti
tendence nesnít
spát
neděle 15. března 2009
Zbyškova modlitba z Kozího Hrádku
Dej, průzračná hlubino,
ať nezvedám bohapustě dlaně
nežebrám o nic
ni na dně nejhlubším nevšímám si
zlomků zlata slov zlatem se odívajících
Nechť se celá má "niternost"
jak voda čirá bělá
čelo mé nechť myšlenka k Svrchovanému žehná
zelení věrnosti
a srdce mého červeň nechť
hranic nezná
žluť záře ať vychází z proseb mého těla...
Nechť ani ti nejmenší nezahynou, netrpí...!
Jsem zbloudilá ovce jež v cizích rukou čeká
syn rodiny neznámé
a hloupý učedník svého vzácného Jana Mistra...
Zbyšek
Sen o lávovém pohřbení
Bylo to v malé vesničce,
snad kdesi v jižní Francii?...
Lidé spěchali kolem, křičeli,
že nás všechny pohřbí
desetimetrová
VLNA LÁVY
Hleděl jsem jim soucitně do očí
snažil se
utišit pár matek dětí
pak rychle pochopil
že to nepůjde...
Všichni utíkali kamsi pryč krajinou
na západ
vesnice byla poloprázdná
napětí před zhoubou
houstlo
Sednul jsem si uprostřed náměstí
dal vedle sebe džbán s vodou
ruce složil volně přes kolena
a čekal...
ale bylo to ještě v dáli...
a já si náhle připomenul
že by mě třeba uprchlí
ještě snad mohli nějak potřebovat
že to co dělám nestačí
a tak jsem beze spěchu zlehka krokem
vyrazil za nimi...
Po střihu byl v krajině na vršku kopce hrad...
Správce mě přijal horlivě že už čekají
jinak nic
a ať si pospíším...
Zavedl mě do nejspodnější kobky
a přivíral poklop
V polotmě jsem podél zdí uviděl
šestnáct kamenných loží
sedm mužů a sedm žen k sobě hlavami
a ještě jedna žena... a jedno
zbylé lože
Ulehl jsem jako oni
zdvihnul ruce za hlavu
a neboť žena nespala
zkřížil jsem své prsty s jejími
pak ucítil
už jen dusivý příliv horka
který tuto část mého snu
uzavřel...
Středověké karty...
cíle a...
pousmání?
Lávky nad vnitřní lávou
hradní střílny
nikam se už
neubírání
A za láskou?
jistě, ona zbytnost
pozbývání
iluze zažití a odevzdání...
Varování moudrého
kata v kápí
v předsíních
klášterních
modliteb...
neobratná slova
ze žalů
cel
tváře
střežené řádovým
káráním
sebe trestáním
obavy
tlumených...
Pozice postávajícího
Nikoho nečekat
čirost možného nepřicházení
či pouze ne-ztráty?
Jak je to mělké
žít uvnitř pobřežním mořem
a drolit se v jiných končinách
se sochou středozemce...
Nikam ale neubočit
čelně stát nazdařbůh či co?
v tom mlžném zřetězení dne
bez ohledu na podobu
obcházení prázdného větrného voje
Někdy
Někdy... po jarním dešti...
jakobys dýchal spavě dětsky
a voda byla mateřská
i k ohni
který se přiblížil a stéká
po okenicích hlasem
varuje se
zpětného vynoření z ticha
oba jen jinou stranou
z nekonečné náruči
sobota 14. března 2009
Pohádka o dracích
Často je to tak... že jako slušnej kluk
piju po troškách Darjeeling Goomtee,
jím lehký jídla,
z práce jdu rovnou dom
a brzy bezzájmově usínám...
Vnitřní osa se kdesi zadrhla a udiveně mlčí
nad sny a vášněmi které každodenně ubíjím
v zamlklém světě kanceláře a pokojových zdí
draky vězním jejich vlastním žárem
a trpce občas žertuji
když přelétám
zrakem předměty živo-bytí
Někdy prostě pochopíš že poustevníkem už jsi byl
že je marné opakovat fáze
a neprojevíš-li a nepřetavíš
v alchymické peci noci své návyky
a chybné zaujímání
zůstanou na všech rozích zamyšlené stíny
a ty se nikam do rozvití přirozena nevrátíš...
pátek 13. března 2009
Lin Xian Ti - Kroky uvnitř
čtvrtek 12. března 2009
Lin Xian Ti - Aspirace
Vejít a trvat až za slovy:
řeka si bez snahy své koryto uzpůsobí
dravec vzlétá a usedá kdy se mu zachce
a oheň je přítomný k lesu i ke svému hoření
Být prostorem kde vítr buduje a bortí obrazy...
Svítání
Atlasové zpěvy
na slunečních
hodinách
Kolem skal
Pastýř
jemnou
tvrdou
holí
otevírá
prameny
(se sbírky Atlasové zpěvy, 2004)
středa 11. března 2009
Lin Xian Ti - Setkání s putujícím
Nestačila jsem ani ustoupit
udivena z toho, jak na blízko přistupoval
Na odmítnutí jsem si vzpomněla až později
...tolik let bydlím uvnitř sebe sama... a doteky už...
neumím přijímat, natož pak dávat...
pondělí 9. března 2009
Tence
jež vzrůstají a pak upadají
vymýšlíme si čím bychom naplnili své dny
jiskřením v představách putujícími sny...
Letící výboje hry zaujímaní
a co teprve bystrá mysl
ta chytrá opička
co nakukuje všude
Dočasně žhnoucími pohledy zapalujeme svá srdce
svá pohlaví svým dychtěním
však skrze přitakání v náruči druhého
rádi bychom přijali
zpětné city ztracené blízkosti
mateřské něhy a lásky
Jak svíce na moři
s odleskem v hlubiny
neradi se loučíme s něčí blízkostí
neradi toneme v cizosti
a jedovatě slibující naději
smrtelna
neděle 8. března 2009
Hosté
Čas předjaří
rozlévá se do vlhkosti
par které všechno prostoupí
Je tepleji
a přece neútulno zatím...
Přicházejí hosté kteří očekávají již brzy
předání vzácné nauky
ale docela obyčejně se smějeme
pojídáme
sušenky s hořkou polevou
a zapíjíme hořkým čajem Vilcacory
žertujeme a pak se učíme
nenechat se spoutat myšlenkami a slovy
být v ryzosti jak děti
přisáté k prsu matku
jen bez lačnosti
v prostoru
nacházení se...
pátek 6. března 2009
Lin Xian Ti - Domov
Závěsná lávka přes Mi Teng Si
v latích vratkost lapá po dechu
konopné provazy rozpletené opona deště boří oporu
hlubina pohledu spodnímu živlu odolává...
Domov je místo započetí tvého příběhu...
Lin Xian Ti - Staré známosti
Jak moře jež zprudka odrazí
zář blesku vlnami...
včerejší setkání s vámi
s těmi které jsem kdesi v nepaměti už potkala...
Na kůře lesních stromů poblíž mého domu neznámé znaky...
čtvrtek 5. března 2009
Mentální hry
Totálně pravdiví
jak jinak
v našem vlastním úsudku...
v dané situaci ale
kdy jde o cit a otevření komor
nejsme schopni prostě přijmout druhého
tak neskutečně dlouze už vězíme
v podezírání
veškerá minula vztahů
rychle se zaostří na detail před námi
a v odezírání
hrozí mu hned výměry
zdobí ho poukazováním
cílem je především
druhého vychovat zhodnotit
hned od začátku
a nikoliv vzít poklidně za ruce
a docela zblízka mu
bez něčeho očekávání
hledět do očí
tak nějak se mi zdá že si odezíráme ze rtů
každý svá mozková zákoutí
srdce jen štědře reprezentujeme
a ony nepravdivé symboly necháváme vlát
na mávátcích úsudků
někdy bych raděj nevěřil
jak těžce se oddroluje
zatuhlost srdce
a jinak?
hovořit lze o čemkoliv...
Effortless...like a horse without fetters
Co je mi platné přísné odtrhání se
vzdání se košile a pokukování po kabátu
mít svaly stažené jen záběrem
v urputné odříkání manter...
Byť je to někdy dobré předivo
za jisté konstalace ale
i na něm se uzly rychle sukují
dusno k nepolknutí
a jiskrno
a venku pak
na běžné scéně života
veškerá napjatost a úsilnost
divoce se ožene tu dovnitř
jindy ven
Pro mě je lépe setrvat při Cestě
za přeměnu, hromadění
a odetínání
Připodobnil bych ji k tažnému koni,
který se jednoho dne odpoutal a vrátil se
k bezúsilném stavu
mustangů
Ničím a nikým neomezen
směle zacházející
se svými okolnostmi
plný síly k dalekým výběhům...
středa 4. března 2009
Lin Xian Ti - Dozvědět se
Tlumeně v hovoru proudí a do sebe vplývají
hlasy dospělých v zahradě
přihlížím jak prsty dvouletého dítěte
zkusmo zkouší hladinu jezírka...
Hovoří k ní a odpověď je voda...
úterý 3. března 2009
Návrat k modré
Jako když se znova vstřelí
do hořící lodi
kde ještě hasí posádka...
nezbývá než útoky nechat
zhasnout v mlčení
požáry shořele
pohledem omývat
ta žhavá láva výčitek
už sama sebe přesáhla
a z mořských hlubin
neutišitelná sopečná hora
podpaluje loď
také odspodu
děj se prohlubuje taví
poroztrhává
bolest kreslí si
jak dítě prvně zraněné
štětcem namáčeným v soli
po odhalených trhlinách
a v popáleném úsměvu
ještě kdosi chvíli vrávoravě stojí
předklání se v tiché sehnutí
následuje dopředný kmit těla
plavmým odskokem
Tempa přes i skrze hladinu
stěhují tělo z rudých vod neklidu
do hluboké modři
samoty
chladivého proudu
někam ke ztracenému středu...
nežhnutí
(Střepiny, barvy, vlákna - 2003)
Rybářská bárka
Slunce
Slunce ryb
Vláčení
Vítr se utišil
a přece je
moře neklidné
Žíznivá sůl
(se sbírky Atlasové zpěvy)
pondělí 2. března 2009
Lin Xian Ti - V dubovém lese
V podvečer prudké víření barev ve větvích
Za noci větrné poryvy mísí žár cizí vášně v mou vlastní
Do koryta dosud poklidné řeky
divoce vstupují ohně...
Ustrnulá naslouchám jak bez varování padají dubové hole...
Lin Xian Ti - Zahrada před úsvitem
Dlouho tu byla lehkost nedotknutost místa
teď překvapeně odezírám ze stop plných rosy
rozeseté tu a tam jakoby někdo v noci
za někým šel...
...ale nevidím odkud natož kam...