Milovat...

Něco lze přiblížit jen symbolem...
hlas, lem hedvábí zavlaje prostorem
něžný pohled prosba taneční ženy
v bytí "zde i tam":
...milovat učitele jak prvotní stav
nestavět mu piedestál kult a klam
nezaseknout vzácné v předmětnu...

Jak chlapec v údivu postávám přešlapuju
pošilhávám co na to my shluklí tu
...větrno představování
...má vlastní dychtivost
...vztahování

milovat učitele jako pramen
nekonečný proud přirozeného v nás
skrytou síň všech vod, zvuků a nalézání

Vlnkou

Je relativně těžké nesvézt se
na přicházející vlnce zaujetí - oči, sluch i rty
tolik CHTĚJÍ zas spěchat pro ochutnání
nové zákusky okrasy a slasti slibování...

je relativně těžké žít se mořem
nevnímat odděleně spojité

být v kráčení i knihou zorným polem
bez přijetí a odmítání

nevzít už nevědomě ani stéblo
z prostoru vždycky přítomného
v čirosti a zářném prožívání
nikam netřídit samotné vyvstávání

vesmíru v prázdných dlaních

Žert snu

Z vážnosti...?
K ÚSMĚVU! v cizinách
domov snu
mořský van přízrak kruh
a tvá tvá tvář tvá tvář...

tancuju...
ve chvilkové nemovitosti
ztracené klíče chřestí poznámku
klíčník správce
v lávou zalitém hradu

rytíř tvůj a svůj
absolutního boje a odevzdání
čtyř směrů karetních
sjednocení růže

Orlí muž

Strážce zrcadlení čirých jezer
obřích nehybných úst v travinách
kroužím obhlížím horské štíty
přirozené tajemné děje jak stopy ukládám...

náhle jsem zemřel vešel do světa lidí
smích pláč radost i žal chodí tu v kruhu
nevím jak utešit potěšit...vyprávím
příběhy volnosti z království prostoru

Pocta růži

Možná musíš odejít proto že miluješ
jak vizi přirozené kouzlo v růži
sjednocení s vůní barvami
skrze které se rozhlížíš
a prostupuješ zevnitř ven

Možná že mezi tebou, srdce...
a parkem kam dopadá zvolna déšť
a nad nímž pak duha zvěstuje slunce
není rozdílu

Reálně

Tak rád bych průzračnou krajinu jezera...
kolem řetězy kaluží za obrysy skal náhradou
šedě omítnuté domy

Zdá se že problém viděného jen tak nepomine
zkusím se alespoň radostně zaměřit v sebe
žít s druhými v nehezkých kulisách

Pod vytrácením

Věříš že slova jemné nitě barev utkají něco ze tvé zpovědi anebo z pokusů o bodrý smích
jsi stále tišší stále více přechází tě zrak z nízkosti cenící se většiny a výška nebes snižovaná k nule - do ztracena listů - řadíš k sobě záznamy vadí ti že si ruka odvykla na černé tahy tuží
druhá jí nevytváří oporu mizící spočívání krása v přirozeném sledu
jsi město které hltá z chodníků a hit tepající v sluchu možná jsi ten koho jsi ve spěchu opustil a tak celé ty roky sedí někde na břehu řeky čeká kdy jej laskavě oslovíš vyslechneš si už konečně příběh času a prostoru svého vidoucího slepce...

Být skrze

Vezmi mě k zručnému
ať už mne odejme
do střepů do dílů
skel ať mě promítne

do těla z vitráží
kostek a běžníků
Slunce či Luny cit
oknem vnitř zazáří

ať v každém ohledu
světlem Vše prožívám
mozaikou z průhledů
barev ať ožívám

Orfeus II.

Jenom tvá nepotřebná hlava zbyla tu...
oči-síně dříve plné Slunce i Luny
hvězdný strunný! vstupuješ stále
do nekonečných komnat cizích niter

sáláš zvuk - prýštíš zvučností energie
zasvěcen vnitřní stupnici bohů
v jemném sluchu a doteku vzpomínek

Euridika na chvíli propuštěna
přichází rozloučit se v bolu
drží tě jako symbol sdílení...
tajemství které zněním prostupuje světy

(též pro Lí)

San Galgano

V San Galganu letního poledne
kývají se vedle sebe
neviditelné zvony

bez úderů zvučí pronikají
až se v horoucím stojatém vzduchu
ohlížíš po meči

Je zaseknut vklíněn
do pochvy zemského ztuhnutí
Rytíři z Galgana
tajemný svědku
vlastní proměny!

Poblíž jak přízrak setrváváš
v prázdnu zmizelé poustevny
hledíš na minulé budoucím
katedrála bez střechy
neviditelné sbory jejich chorál...

Setrvávají pilně secvičují
zpěvy odevzdání a pokory
pro dosud nedotčené
navštěvníky místa

(pro Lí)

Kompenzace

Raději přijmeš zas civilní stesky
své omleté dny v omítkách zdiv
prýskají s tebou a jakkoliv lesklý
písek se bezbranně přesýpá z nich

na chodníky kradmé večerní ulice
znavení odvát chtěla bys z nich
zatančit volná v odkrytém slavení
radosti čiré - přes větrný vzlyk

Odešli a přicházejí

Tma kamkoli se pootočím.
Slabý závan vlhce vonícího vzduchu.
Zvolil jsem si to tak, zůstat zde, v této místnosti,
v přítomnosti tmy.

Děti už dávno odešly z domovské náruče,
bydlí ve svých vlastních rodinách
v sousedních městech.
Silkrien zemřela docela nedávno.
Odešla vznešená, smířená, se slabým pousmáním.
Stopy nemoci na ní nebyly téměř poznat.

Je zvláštní žít a bydlet v pískovcové hoře.
Venku žhne přes den sálavé jižní slunce
uvnitř příjemné ochlazení, stálost stěn,
poklid setrvání v stínu.

Jen podle neurčité nálady a míry únavy
vnímám fáze noci.
Ochutnávám čaromoc nezavřít oči, neusínat.
Vyčkat v úplném uvolnění na další příběh,
nově vdechnutý život.

Rozhlížím se v tom mateřském lůně,
pozorně a přece uvolněně
naslouchám vypravěči.

Přišel, dostavil se, je tu - šťastný,
že se na něj nezapomnělo.

(z cyklu Etruské víno)

Krasohled

Natisíc proměnlivých sklíček - záře
k nim drobné čáry oblouků a hvězd
nehlučný ohňostroj už kdysi rozmetal je do prostoru
rozprskly se na miliony střepů skořápek

Tak dlouze trvá složit do prvotnosti
jediné duhové vejce

Lin Xian Ti - Tendence štíra

Větrné chvění v mořském písku

pohledem pronikám tekutou esencí věcí

průhledem plna údivu nacházím

sama sebe v podobném zřetězení...

"Uzemnění" vodního dna v mém erbu...