Stále

Pořád jsou zde dlaně
- které Já nevlastní...

Psát ti básně, hmm,
jakoby někdo šeptem z povzdálí
dokázal říct laskavé slovo:
jsi bez svírání se mnou spojena
i na věčnosti...

Věčnost je snad jen slovo pro ty
co poznali
přítomnost radosti...

Lin Xian Ti: Dny deštěm

Zkousnu i loďku z kůry borové
jen ať se na ní přibližuje slunce
po mnoho dnů dům v sprškách slz je svlečen
úpí pod bubnováním stovek mračných sousedů...

A uvnitř něj tak sama jako vězeň vykládám karty stále stejného snu...

Podzimní pohádky od pobřeží

Počítám do tří pak otevřu oči
větrné mlýny na pobřeží metají perlami
všude je radost jako o svátcích
kdy všichni bývaj kolem stolu...

Počítám do sedmi a pak se otočím
docela blízko u mne Naděje
plášť do deště ji celou halí její kapuce
nedává tušit zda se směje nebo pláče

Počítám do desíti než se vrátí slunce
a všechno podupané napřímí se vzkvete
někdy je mlha s tmami jenom pocit
že blízké sevřeno je v kruhu vzdáleném

O cizinci na skotských vrších III.

Byla tma a na vrcholku kopce stály sochy stromů.
Díval jsem dolů k domu,
skrze rychle sypané řezivo deště.
Chlad prostřel páry nízko nad zemí -
tušeny, zábly...

Vzpomínal jsem na tebe, ale vše bylo už daleko.
Pobřeží, váš dům a otec, který po lidech jako já
hned vystřelí...
Šel jsem tedy k O´Connorovým, měli nálevnu
páteční tančírnu...

Celý večer jsem seděl za barem,
smál se, pokoušel se bavit,
víc nevzpomínat na pokus setkat se
s onou druhou polovicí své dětské duše...

Tma sice neustupuje, ale půjdu...
Je velká šance,
že za osmým přehybem bude opět moře, útesy
anebo čísi domov...

anebo zádumčivý a možná chápavý pohled sedláka
do očí nočního chodce

Naslouchátka

Luně, té noci polomrtvé, v stisklých rtech
našli prý čarovné byliny a růži... zkoumají...
Slunci v koutcích udivených očí
nebeské ospalky

Lidé - snad jediný skupenství života
který se brání uvěřit a jemně nazírat
snovou přirozenost věcí

Každou noc dalo by se vystoupat
do kouzelných a láskyplných výšin dotýkání
Lunu i Slunce sjednotit a svítit si
tisícibarevným mořem záře

Jen

Spěchal jsem dychtivě vpřed - ech, slepec
bral ve mně hůl ukazoval
všemi směry

doteky zamilovaných braly dech
zdály se
důvodem sbližovat

pak ale noci sesutých podzimků
s chladem nevdechování
deštěm v útrobách

a pouze tušený
jiný život za jiným mořem
rozkmit a běh
plný nádechů

Ve věžích

Jejich řasení v korytech šedých ulic
okna do dutin tepny
znečištěných vod

Bytosti, které si přikládají dlaně
(takto sněny)
v rozechvělé běli peřin

jakby se nikam už nechtěly vydat
pohnout ponořit
cítí se bez pohledu...

v nezměrné
oboustranné lehkosti