Sváteční obraz

Běž blíž řeči si nech
konce jen trčí z počátků
zrcadlo zvyklé dýchat v zdech
tak nahé blízké z pohárku

v něm srká dítě vidí se
jak z obrázku a snivě ví
že za chvíli tma obraz skryje
vzpomínka všechno oddálí

a je jen úzká stezka spění
kamsi kam ukáže a bude tam
jakoby ženu vzal si mužně změnil
to co se kryje v temnotách

Kolem Borači

Štíhlá bříza chodí nocí prosit
sluneční obry borovic
by z oblak vyprášili radost a svit
sníh který pádí dětem do plstí rukavic

aby zamrzlo a bylo chvíli šírem ticho
rušené pouze křupáním bot poutníka
jenž chodí slýchat na mateřské břicho
krajiny stromů a řece v ramínka

(Cyklus Bázně dětem)

Pohádky štědrovečerní

Díval jsem se do očí těch šťastných svátků
lesklá přání táhla v rozdychtěném dětském zraku
poblíž kupila se mračna lačnosti a chvění dospělích
díval jsem se do očí prázdnějších oblohy kde dým

pohled mi clonil a varoval jít dál a hlouběji...
Byla tam žena sluneční co vyprávěla kresbou beze slov
svůj příběh pupečního světla nebesky úplnější nad ostrov
kde všechno ze záře si nalézá svůj význam...

Ptal jsem srdcem na její prozírání
chápavě začala zrcadlit světy mého vědomí a zmatku
pak v prstech sféru jak dar něžně sevřela a vkrátku
dala mi nahlédnout čemu se v sobě bráním...

Díval jsem se do očí svých šťastných svátků
lesklá přání táhla v rozdychtěném dětském zraku
vším procházela radost a milá shledání
očima oblohy netáh dým a neclonily mraky zdání

Zimní okruh

Na Plaça de Catalunya obři na bruslích
krouží vjíždějí rychle do přilehlých ulic
vracejí se a přinášejí sklonek dne
červánky
romanticky se šklebící hejna školáků

Pomalé kouzlo tance tebe od tebe
kterou znám věčnost
a slabou chvíli než zhaslo slunce
doteky posunek dlaní záře
vůně káv a parfémy...

A ty mi z tmy
a ty mi z tmy:

Když půjdeš dolů dojdeš svého moře
zvykneš si na řeč probleskující jak plamen
pohostinnost náhlých setkání
když půjdeš dolů sejmeš stesk a tíseň
ze tváře ztracené uprostřed Evropy

V úzkém a širokém prostoru

Kdoví co tě otočilo v průchodu
už ses nedíval nechtěl se vracet
koncem ledna lenivý letní vzduch
Barceloneta štíhlosti a nebezpečně blízkých
přistupujících stínů

Jablka z prádelních šňůr temnící nad hlavou
dívka tě z balkónu oslovuje téměř plaše
jen jemný tón tma ryzí zvuk
s domněnkou že jsi navrátivší se
přítel nebo její muž...

Zoufale přirostlý k dlažbě
nevíš nevíš nic
jen že bys klidně všechno staré minul
a navzdory pravidlům začal růst
na břehu toho hlasu

Dopisy KÍ

Přemítám nad dopisem, který ti za chvíli
jemně složím do obálky a zapečetím polibky...
Slunečný den trvá, procházím se mrazem a navracím
k výhledu z oken bytu v sedmém patře.
Venku mluvím s místními pouliční mateřštinou,
nikdy však stejným jazykem...

Vše je tu díky tvojí kráse, Lukrécie.
Na jasné obloze občas přelétne stroj,
a bez stopy po námaze zamíří
tam k moři... dosedá
docela blízko tvého dechu
a úsměvu

Vše je tu jako hra o sňaté masce, žízníme
na plantážích naočkovaných gest a kalkulace,
ale to tys mi už dávno něžně šeptala,
že dlaně se vždycky ještě dají stáhnout
před otročením cizí lačnosti...

Vše je tu díky tvojí kráse,
a já se konečně už musím naučit
tvou řeč...
abych snáze přitakal životu zde,
daleko odsud...
u tebe.

Svátky vánic

Vyhlédnout ránem do bíla
slavnostně ukrojit si
dva krajíce Královskýho chleba
máslem medem zasklít je
a srkat černý kafe bez ničeho

... svižnou chůzí na zmrzlý nástupiště
v představách nádražíčko kam ses rozhod´ jet
opustil´s rybu v cukroví zalitou vínem
loudáš se schoulen kráčíš šelestěným tichem
krajinou...

Pak v jiné vsi začouzeným oknem hospody
uvolňuješ smyčku zpátečního času
jsou svátky vánic milosrdně vanou
zevnitř ven

O ničem

Máš svetřík stažený ke krku šál
syrovo zábne v potopeném sále
mlha zármutek deštného prosince
s trnovou korunou účtenek srdce

...nabízí se útěcha medovin i vyznání
poloprázdna kostelů a plných náměstíček
prudké zboží s lijavci honců
padá na krátkosrsté chodce ulic

Ptáš se mě co si počnu se vším a s životem
a já se směju jak mě trízní zuby
nervová vlákna uší
a bůhví co ještě...

A říkám ti:

počnu si Smůlu krásnou plnou vášně
v náruči Šťastného
jak syn se vrátím k Matce imaginaci
sotva zralé dítě stanu se
dospělým na břehu moře zvláštních lidí

Symboly na líci i rubu

Jsem tvoje sestra, vážný dým,
z přítmí a zákoutí svolávám jemné zvuky
zpět ke světlu
v průhledné řeky záře.

To, že tě nemohu pohladit dáno je,
jinobytím znaků a řečí zraku jinak spřádanou,

tak jako ty, milý, nesnídáš v parku
živou rudou růži,
tak také já v hloubce indiga sluneční žlutí
se tě dotkýkám jen zlehka ...

a má obejmutí čirá jsou jak světy na počátku,
neznají nic ze sevření a hořkých úsilí,
které vás pozemšťany váží k tíze
a zimní půdě tmy.

Jsem tvoje sestra, blízká ti,
ranním i podvečerním lemem říční mlhy,
kde prošlapuješ paty smutnění,
tam kde bys přál si absolutní obejmutí...

znáš (a přece vůbec nechápeš) celistvé,
jež pojímá prostorem sjednocení u bezhraničné oblohy,
kde by ses rozzářil, jak klenot se mnou navždy spojený
slunečního obdarování...

Stále

Pořád jsou zde dlaně
- které Já nevlastní...

Psát ti básně, hmm,
jakoby někdo šeptem z povzdálí
dokázal říct laskavé slovo:
jsi bez svírání se mnou spojena
i na věčnosti...

Věčnost je snad jen slovo pro ty
co poznali
přítomnost radosti...

Lin Xian Ti: Dny deštěm

Zkousnu i loďku z kůry borové
jen ať se na ní přibližuje slunce
po mnoho dnů dům v sprškách slz je svlečen
úpí pod bubnováním stovek mračných sousedů...

A uvnitř něj tak sama jako vězeň vykládám karty stále stejného snu...

Podzimní pohádky od pobřeží

Počítám do tří pak otevřu oči
větrné mlýny na pobřeží metají perlami
všude je radost jako o svátcích
kdy všichni bývaj kolem stolu...

Počítám do sedmi a pak se otočím
docela blízko u mne Naděje
plášť do deště ji celou halí její kapuce
nedává tušit zda se směje nebo pláče

Počítám do desíti než se vrátí slunce
a všechno podupané napřímí se vzkvete
někdy je mlha s tmami jenom pocit
že blízké sevřeno je v kruhu vzdáleném

O cizinci na skotských vrších III.

Byla tma a na vrcholku kopce stály sochy stromů.
Díval jsem dolů k domu,
skrze rychle sypané řezivo deště.
Chlad prostřel páry nízko nad zemí -
tušeny, zábly...

Vzpomínal jsem na tebe, ale vše bylo už daleko.
Pobřeží, váš dům a otec, který po lidech jako já
hned vystřelí...
Šel jsem tedy k O´Connorovým, měli nálevnu
páteční tančírnu...

Celý večer jsem seděl za barem,
smál se, pokoušel se bavit,
víc nevzpomínat na pokus setkat se
s onou druhou polovicí své dětské duše...

Tma sice neustupuje, ale půjdu...
Je velká šance,
že za osmým přehybem bude opět moře, útesy
anebo čísi domov...

anebo zádumčivý a možná chápavý pohled sedláka
do očí nočního chodce

Naslouchátka

Luně, té noci polomrtvé, v stisklých rtech
našli prý čarovné byliny a růži... zkoumají...
Slunci v koutcích udivených očí
nebeské ospalky

Lidé - snad jediný skupenství života
který se brání uvěřit a jemně nazírat
snovou přirozenost věcí

Každou noc dalo by se vystoupat
do kouzelných a láskyplných výšin dotýkání
Lunu i Slunce sjednotit a svítit si
tisícibarevným mořem záře

Jen

Spěchal jsem dychtivě vpřed - ech, slepec
bral ve mně hůl ukazoval
všemi směry

doteky zamilovaných braly dech
zdály se
důvodem sbližovat

pak ale noci sesutých podzimků
s chladem nevdechování
deštěm v útrobách

a pouze tušený
jiný život za jiným mořem
rozkmit a běh
plný nádechů

Ve věžích

Jejich řasení v korytech šedých ulic
okna do dutin tepny
znečištěných vod

Bytosti, které si přikládají dlaně
(takto sněny)
v rozechvělé běli peřin

jakby se nikam už nechtěly vydat
pohnout ponořit
cítí se bez pohledu...

v nezměrné
oboustranné lehkosti

Náramkový čas v písku

Je tu radost - jako chladivý písek
pobřeží, které střídá horké a vlahé
ve dvojicích trojicích tiché posuny - bosé
postávající, co okusují zmrzliny

je tu rychlost - prohánějící se psi
dech běžců chladí chodcům zátylky
plaveš hlubinu - občas se vlnami vynoříš
a pak ten, který se vrací bez času...¨

Barcelonetta II.

Napsat si bázeň
z mizení léta na čelo...

číst si v ní (po koncertu)
- s cellistkou.
Na baru naslouchat - (chromý rytíř)
minimalistům "na tělo"...

a před usnutím pobřežního domu
výra vidět

jak ze středozemní noci
vlétá okny a mizí
k pozdnímu přílivu...

Z náhorních krajin

Čarostřelče!
Hej!... Čarostřelče...!

Lány, táhlé lány, pak vzhůru
a dolů z kopce.

Volíš si cestičky,
všímáš si kam dopadají
kužely světla.

Je to velmi velmi voňavá
a otevřená krajina...

Ach čarostřelče, kdo tě sem zval?
Z ametystových roklí
z luk nad hedvábí
z hor křišťálových...

Scházíš dolů bereš si luk...
abys mi odpověděl?

Všudybud Někdebyt

Nevím
kam ve mně přišly tvé dovětky
o nichž si teď stiskem píšeme...

Ze dveří paneláku vcházím rovnou
do pavilónů zahrady
přiklopených jak dort kopulí nekonečna

Voní prázdnem sfér očí
zračeného doteku

Je v nich podzimní chlad
na špejlích stromů drápnutý
matky se psími závoji a s ponorkami
plnými pístů dětí
(každému jeho vlastní vidiny - píší idnes)

Skutečně si nepamatuju kam přišly
průpovídky a ostře řezané rozmluvy v tmy

Je to tak dávno,
přes celou noc nesmírné oblohy
kde nikdo nespočítá váhu argumentace...

Mnoho pavilónů
mnoho kroků a nadějí vykročit
a pak... ty večerní návraty
do nejniternějšího obýváku ložnice a kuchyně
sobě středné noci

... stojací hodiny snu zírají
přeplněny touhou
kyvadel a závaží

Venkoncem

Na hmatníku nebe
čiré struny paprsků
dotek v němž se chvěje
hudba zněním počátku

Domov - v místě konce
zrod i návrat v spirálu
v ženě klubko něhy
slabým vzdechem tká
nit
pradávného příběhu

Suny symbolů (pro Lí)

Neříkal jsem si dál už o nic...
mříž vzdálení

Tehdy jakobych chrámovou loď
mečem srdce mrštil dolů
na její horní kříž

Po vypálení střechy od vnitřního ohně
otevřel vnímavost
hlubinám ryb

/Lvi a orli se někdy svým letem
tolik podobají.../

Píšeš si jemně o důvod bytí
o hudbu světel
ve zvucích

... kdy slunce němé úžaslé
vstoupí čirým křišťálem

a ukazuje...

S hudbou stěn

Mám ještě ty tvé stěny (v sobě)
jak doteky
symboly večerů bytu tam...
v pro mě neseznámeném městě

Včera celý podvečer
nebe zářilo růžověním
vracel jsem se z jihu dokonat
západní noc

- bílé skrápění měsíce
s přemety čar proměnami červánků

Za okny v podkrovích
děti si četly
z vůně starých dob
ve zděděných pohádkových knihách

Doufal jsem
že jsi milována někým hlouběji... nekonečněji
než byl jsem v oněch dobách
schopen vůči tobě já ...

Tak široce a vroucně jako mladá matka
s dítětem na hrudi
obejmuti světlem
modrohlubným vesmírem

Dětství a dospělost

Ptám se tě kam správně vykročit
hledím dolů ke tvým nohám
a ty mi Tancem prvotní přirozenosti odpovídáš
jak noční výr který za letu tmou
spatřil Království světla...

... nyní nese je v sobě, k nám...


/Básně Tance vadžry 1./
věnováno Mistrovi a učitelkám Tance vadžry

Viděno z okraje

V čase té senoseče
naposled pozdvižený meč:
Sobě si dál sami
krvavě vládněte!

Chvíle kdy klasy zlaté
se rozpouštěly ve vlasech
a propuštění vůle sytit se
tkalo čiré zářné lano

Vlasy se rozpínaly za světlem
sypal se prostor těla
zlátnoucím popraškem

Dnes rozetami
ve vystydlých klášterních zdech
proudí stejné světlo zpět
do časů bez křídel

Neurčená místa

Vlastně jsem ti chtěl něco...
"čirého"
naléhavě říct...
skutečně povědět -

Vypadávala - slova (?)
štíty brnění a zbroj
z dávný doby

Držel jsem si před očima
všechny ty předměty
nechápal
kde se to pořád bere...

...jak dívky ženy
procházející mým životem
tam a zase tam

mně - zářijové bříze
otáčejí větrnými pohyby
listy

tam zpět zpět
tam
jakoby vzpomínaly
dopředu

Lineární

SVĚTLA... poslepu
podélná
polední

Závěsy s třásněmi
laky Jihu
soutěže v tvářích
"Kdo ví více..."

´Kdetam´ sní potemněle
´Kdezde´ stínem
soumraku v zálivu...

Žádáme stálé košatění
k tomu vůni smyslu
rytíře neutuchající vůle
lávu nehledaného pohledu

Když jsi byl ještě malý
říkali ti...

... byla zde ještě ona tápavost
dnes úsměv šerý
bere si míru
zbla

klopíme víčka
před světly v zahradách
světů lidí

Blaho-přání

Ulice léta mrznou v kornoutech
domy jak zahozené dorty
vezmi mě, milá, do Saint Grand Marmeladys!

Nikdo zde zdem (a lidem) nevěří
že dá se navěky... vrátit!
práh pravěkého dětství
žertů
a nehledání

Ulice - sady jablečné... opadají
plody kutálí
my běžíme...
pruty vrb nad námi se sklání
nad avenue čechrají...

Jen pár zpozdilých blázínků zde žertuje
s nebesím o podnebesí
s božsky prostomyslnými
v koutcích žvatlajících úst

...ví
že šlehačky je třeba vždy rychle slízat
a že... Magnum Ecuador Dark
je hořce nejsladší a slastný právě... jen
v přesnou chvílí
po níž jde všecko slastné božsky do háje

Dech zdiv

V katedrální zahradě Santa Eulalia
tiká polední stín
v ní sladce se přívírají oči
ale... u svatého Marka... raděj nespočiň!

Těkají a prostupují dechem zvlhlé stíny
nijak svaté čichají v příchozích
jejich naděje a chvění prahnou
vyprostit se dotekem z temné otázky
v niž kdysi uvízly...

Přes obrovité zdivo
katedrální zahrady Santa Eulaila
nese se kytarové lamento a stream:
oddechni... nespočiň!

Vteřina ticha v Sant Pau

Spustil jsem sérii...tvých fotek
(sne, nevím jak je zastavit!)
podkroví - průchod moře

vane sem odevšad
ohýbá strop
lehce se spouští
dotéká do tvých ramen ňader
odplavuje očí

Chodci
slaví halasně podvečer vikýřů
posvátného skryta a neodkryta

ukazují si co prosakuje prostorem
dávají dětem rita
zaujetí věčné paměti
míjení...

Sedíme pod tou střešní hrází
k sobě čely a úplností světel
všímavé řeky
prastaré dýchající trámy

borové
dubové...

Menu

Díval jsem se ti v oči...

uliční jas s odlesky
úsměvy životy s příbory na stole
servírka jejíž přirozené pohyby
zlehka váží

iluzorní jistoty poledne
v městě kalicha
milých...

překotil jsem Štěstěnu
několikerým hodem
Kozí hrádek se mě tajně zhostil
v neskutečném echu proseb
zakoušel
nádechy u tvého vydechnutí

Barcelona - ale (stále)
pohřbívá své snivce - vzdmívá
letadla jako sféry stokrát
v ní se ztácejí
sedá si růže do nekončící vůně
čechrá nehledané řeči

Espagnol - krásná malbo
noci hmatné z hmatníku poledne
básni jež načínáš nezrcadlíš črtáš
bolestí plná Maria Christi Miei
smutná k čtoucím čichu

Třeba tě zakusit tančit neutvrzovat
nikoho v ničem
projít
vznícením

byť by noc měla trvat a metat jiskry
odpovědět ne
byť by moře mělo zavřít
naděje ulit

Mendoza

Změřil jsem si tvé dlaně
zvrásnění
v každé z misek
zlomy blýskavého zrcadlení

zvětřil jsem -
jak jsi mnou procházela -
jak tě opuští i ten nejjemnější
smích

zúžený
co všechno dokážem
bystře zbeznadějeni
rozloučit v sepjatém

ale

Píseň bloudící mysli

(Začal jsem psát tuto píseň snad proto,
že samotné psaní je mi jednou z nejpřirozenějších cest
ke zvědomňování)

„A“Vzdám úctu Mistrovi prvotního stavu,
linii transmise, dévům, dákiním a ochráncům…

Kolikrát jsem už obdržel
vzácnou nápovědu „oproštěnosti“.
Kolikrát dostal (víc než-li zřetelně) před oči
jak chabé je „něco si (jen) myslet“.
A přece má mysl jak stádo ovcí a beranů
žene se
za návyky a zaměstnává se
voňavou travou tolikrát už spásanou
ve sladké iluzi nasycení…

Zkouším se v sobě porozhlédnout
vstoupit naze „v nyní a zde“
kde je odevždy navždy nekonečně otevřeno.
Pokud se ale byť jen na chvíli nechám odlákat
domněnky roje myšlenek hned začnou uvádět mě
do sítě posudků a důmyslných slov.

Pak ale - v jisté zvláštní chvíli -
tázaní otevře se samo až na dno propasti
a prověřuje místa,
kam se prudce zaboří:

Je-li tvým cílem STAV POZNÁNÍ,
a dostal-lis všechna nezbytá uvedení a předání,…
jak potom můžeš stále lačnit a hnát se
za iniciacemi a podobami dalších nauk
v nádherné auře představ dalšího „zasvěcování“?

Jestliže říkáš, že onen PRAVÝ STAV Mistra je pro tebe
stálou výzvou k okamžitému naplnění, sjednocování,…
nač potom vzdáváš pořád ústy hold rozumovým vývodům z nauky
posuzuješ chování toho a tamtoho, ze střižny své uchopující mysli?

A hovoříš-li s někým o VZÁCNÉM STUDIU A PRAXI,
jež mají prohloubit tvé pochopení a osvobodit tě,
přinést vzácnou akumulaci zásluh a požehnání,
ale ty již po malé chvíli od ukončení „zásedu“ těkáš
tvá mysl se začíná v úvahách a nápadech předvádět,
a tvoří nové oázy konceptů a posuzování, a druhé tam pak vábí,…
jaká je potom setrvalost toho STAVU, kterému tak rád říkáš „má praxe“?

Ó důmyslná hlavo,
která tak ráda nacházíš Egu
jeho nové přetvářky a zájmy,
která sis teď vyslechla o sobě nepěknou píseň,
kéž naučíš se trochu více mlčet.
Přenechávat v dokonale uvolněném stavu tělo, hlas i mysl,
a tomu co přichází ze SKUTEČNÉHO ROZPOZNÁNÍ
naslouchat coby vzácným radám MISTRA. :-)

Slaměný čas

Chladivé výdechy zdí
Sylvie
Z druhého patra Carrer de Meer
hází klíče

a vše se opakuje

polední šálky
smích odvedle
křik dětí
odspodu vzdechy

Abys to nakreslil
musel bys
hluboce usnout
spatřit

Ale ty jsi...

odcházejí -
přicházející -
na Carrer de Meer
tři

Sylvie hází klíče

Kročeje

Jak směřuješ vzhůru... jeho oči
za ním k němu... úžiny
každým krokem je ti důvěrnější -
před tebou zem cizí potoky
ostrovy postav uvězněných
v černi otazníků

Přecházíš níž... po stupních
vše srůstá šírá se
padá na borůvkový odstín jezerní
traviny jasné zeleně
temně modré vršení hor
žluť plástů plání..

Každý další dotek
sjíždí dlaní po prázdném
domov! u sta hromů
blesk čiré oblohy
co osvobozuje
nahé úsměvy
slunečnic

Záruky

Mám pro tebe ty spony... prudkého deště
tolik sis přála běžet přívalem
divoce dýchat
a mezi prsty u nohou (tak ohebnými) cítit
perly krup
sladkost chladu

Mám pro tebe příslib pohledů
a ani ten ne
kdybychom...

Jak se dá vzdušným živlem ručit?
Mžik věčné přítomnosti sněhu
na břehu prudce taveném

Jednoho dne
bude vonící a nespoutané
spojeno

Nomad´s Land

Divoký srdce vlaješ v kraj
břeh za břehem koní zmizelých cval
tak je těm co neúnavně
mizí v putování

u jezer kde poutník přání rozmetal
spočinul a chvílí tou se vtáh
v náruč prostornou bezchybnou
taneční nekonečně modrý sál

Směry

Je cesta neviděná (a přece před očima)
střádáme úzké stezky "důležitosti"
tak vzácně necháváme vzcházet
spočinutí nepojmenovaného cíle...

které tu nabývá právě nyní
právě TÉTO podoby
odráží ženské prožívání v muži
mužské jasné vedení cesty v ženě zračí...

Veškerých nabytých znalostí vyvrácená mříž
za ní taneční nahota věcí z prázdna
sama se vším skrytě zjevná
sebe si nachází

Dychtivost poslední jak povzdech
vydechnuta
dech "stojí" v zázračném poli
má barvu běli
na modrém podkladu
Samantabhadry – oblohy

Sféra uvolněného přijetí:
Děkuji ti, že JSI, JAK JSI...

Train

Svět samý samet pro střepy
krajina ozdobená hranami obydlí
ve stejný moment míjení se vlakem
pocítíš strmět bledé mramorové kry

tak prudce vzlétáš ze střídmého ticha
rorýs zasažený hřmotem nárazů
stoupání do výše a střemhlav sestup pádem
v osnovy dosud neutkaných dnů

Milovat...

Něco lze přiblížit jen symbolem...
hlas, lem hedvábí zavlaje prostorem
něžný pohled prosba taneční ženy
v bytí "zde i tam":
...milovat učitele jak prvotní stav
nestavět mu piedestál kult a klam
nezaseknout vzácné v předmětnu...

Jak chlapec v údivu postávám přešlapuju
pošilhávám co na to my shluklí tu
...větrno představování
...má vlastní dychtivost
...vztahování

milovat učitele jako pramen
nekonečný proud přirozeného v nás
skrytou síň všech vod, zvuků a nalézání

Vlnkou

Je relativně těžké nesvézt se
na přicházející vlnce zaujetí - oči, sluch i rty
tolik CHTĚJÍ zas spěchat pro ochutnání
nové zákusky okrasy a slasti slibování...

je relativně těžké žít se mořem
nevnímat odděleně spojité

být v kráčení i knihou zorným polem
bez přijetí a odmítání

nevzít už nevědomě ani stéblo
z prostoru vždycky přítomného
v čirosti a zářném prožívání
nikam netřídit samotné vyvstávání

vesmíru v prázdných dlaních

Žert snu

Z vážnosti...?
K ÚSMĚVU! v cizinách
domov snu
mořský van přízrak kruh
a tvá tvá tvář tvá tvář...

tancuju...
ve chvilkové nemovitosti
ztracené klíče chřestí poznámku
klíčník správce
v lávou zalitém hradu

rytíř tvůj a svůj
absolutního boje a odevzdání
čtyř směrů karetních
sjednocení růže

Orlí muž

Strážce zrcadlení čirých jezer
obřích nehybných úst v travinách
kroužím obhlížím horské štíty
přirozené tajemné děje jak stopy ukládám...

náhle jsem zemřel vešel do světa lidí
smích pláč radost i žal chodí tu v kruhu
nevím jak utešit potěšit...vyprávím
příběhy volnosti z království prostoru

Pocta růži

Možná musíš odejít proto že miluješ
jak vizi přirozené kouzlo v růži
sjednocení s vůní barvami
skrze které se rozhlížíš
a prostupuješ zevnitř ven

Možná že mezi tebou, srdce...
a parkem kam dopadá zvolna déšť
a nad nímž pak duha zvěstuje slunce
není rozdílu

Reálně

Tak rád bych průzračnou krajinu jezera...
kolem řetězy kaluží za obrysy skal náhradou
šedě omítnuté domy

Zdá se že problém viděného jen tak nepomine
zkusím se alespoň radostně zaměřit v sebe
žít s druhými v nehezkých kulisách

Pod vytrácením

Věříš že slova jemné nitě barev utkají něco ze tvé zpovědi anebo z pokusů o bodrý smích
jsi stále tišší stále více přechází tě zrak z nízkosti cenící se většiny a výška nebes snižovaná k nule - do ztracena listů - řadíš k sobě záznamy vadí ti že si ruka odvykla na černé tahy tuží
druhá jí nevytváří oporu mizící spočívání krása v přirozeném sledu
jsi město které hltá z chodníků a hit tepající v sluchu možná jsi ten koho jsi ve spěchu opustil a tak celé ty roky sedí někde na břehu řeky čeká kdy jej laskavě oslovíš vyslechneš si už konečně příběh času a prostoru svého vidoucího slepce...

Být skrze

Vezmi mě k zručnému
ať už mne odejme
do střepů do dílů
skel ať mě promítne

do těla z vitráží
kostek a běžníků
Slunce či Luny cit
oknem vnitř zazáří

ať v každém ohledu
světlem Vše prožívám
mozaikou z průhledů
barev ať ožívám

Orfeus II.

Jenom tvá nepotřebná hlava zbyla tu...
oči-síně dříve plné Slunce i Luny
hvězdný strunný! vstupuješ stále
do nekonečných komnat cizích niter

sáláš zvuk - prýštíš zvučností energie
zasvěcen vnitřní stupnici bohů
v jemném sluchu a doteku vzpomínek

Euridika na chvíli propuštěna
přichází rozloučit se v bolu
drží tě jako symbol sdílení...
tajemství které zněním prostupuje světy

(též pro Lí)

San Galgano

V San Galganu letního poledne
kývají se vedle sebe
neviditelné zvony

bez úderů zvučí pronikají
až se v horoucím stojatém vzduchu
ohlížíš po meči

Je zaseknut vklíněn
do pochvy zemského ztuhnutí
Rytíři z Galgana
tajemný svědku
vlastní proměny!

Poblíž jak přízrak setrváváš
v prázdnu zmizelé poustevny
hledíš na minulé budoucím
katedrála bez střechy
neviditelné sbory jejich chorál...

Setrvávají pilně secvičují
zpěvy odevzdání a pokory
pro dosud nedotčené
navštěvníky místa

(pro Lí)

Kompenzace

Raději přijmeš zas civilní stesky
své omleté dny v omítkách zdiv
prýskají s tebou a jakkoliv lesklý
písek se bezbranně přesýpá z nich

na chodníky kradmé večerní ulice
znavení odvát chtěla bys z nich
zatančit volná v odkrytém slavení
radosti čiré - přes větrný vzlyk

Odešli a přicházejí

Tma kamkoli se pootočím.
Slabý závan vlhce vonícího vzduchu.
Zvolil jsem si to tak, zůstat zde, v této místnosti,
v přítomnosti tmy.

Děti už dávno odešly z domovské náruče,
bydlí ve svých vlastních rodinách
v sousedních městech.
Silkrien zemřela docela nedávno.
Odešla vznešená, smířená, se slabým pousmáním.
Stopy nemoci na ní nebyly téměř poznat.

Je zvláštní žít a bydlet v pískovcové hoře.
Venku žhne přes den sálavé jižní slunce
uvnitř příjemné ochlazení, stálost stěn,
poklid setrvání v stínu.

Jen podle neurčité nálady a míry únavy
vnímám fáze noci.
Ochutnávám čaromoc nezavřít oči, neusínat.
Vyčkat v úplném uvolnění na další příběh,
nově vdechnutý život.

Rozhlížím se v tom mateřském lůně,
pozorně a přece uvolněně
naslouchám vypravěči.

Přišel, dostavil se, je tu - šťastný,
že se na něj nezapomnělo.

(z cyklu Etruské víno)

Krasohled

Natisíc proměnlivých sklíček - záře
k nim drobné čáry oblouků a hvězd
nehlučný ohňostroj už kdysi rozmetal je do prostoru
rozprskly se na miliony střepů skořápek

Tak dlouze trvá složit do prvotnosti
jediné duhové vejce

Lin Xian Ti - Tendence štíra

Větrné chvění v mořském písku

pohledem pronikám tekutou esencí věcí

průhledem plna údivu nacházím

sama sebe v podobném zřetězení...

"Uzemnění" vodního dna v mém erbu...

Jezero sjednocení

Zamrzlá hladina kruh jezera
muž uprostřed jakoby ze dna vešel v usebrání
veškeré tmy větrný chlad změnil
na ženu která jeho tělo tancem chrání

esencí svých pohybů tajným žárovištěm
prázdnotný stav oba je sjednotí
vířivá síla projevů i vnitřní klid obeplutí
noční květ v indigové záři VŠEHO zrcadlení


(k dnešnímu výjimečnému dni)

Studnice

Pro samu křehkost hladin, nebraň se!
v hlubině tmy ve čtyřech branách stráže
les šumí, neznámý, a neukáže
oporu strachu kterou jsme si sami

Opusť ty přízraky tužeb a blahobytu rázem
jakobys bez nároků obav vždycky žil
v studnici nekonečna projdi všechny fáze
aniž bys na okamžik z cesty ustoupil

(báseň na motiv jedno pradávného zápisu, vyrytého do kamene)

Stopy blesků I. (z cyklu Etruské víno)

Vyšli jsme z města jižní branou...

Celý průvod čítal na dva tisíce mužů, často ještě chlapců.
Většinou jsme šli bosí,
jen někteří si stihli přivázat jednoduché lýkové obutí.
V horoucím slunci se vinul obrovitý had těl,
jehož opálená měňavá kůže se leskla potem jen do chvíle,
než všechny pokryl prach polních cest.

Římský dohlížeč, velitel celé posádky,
si nás měřil ze své jezdecké pozice jako otroky.
Bylo mu jedno, zda zajatci jsou Řekové, Kartáginci,
nebo Etruskové.
Jeho póza dávala jasně tušit, že nikomu nedopřeje úlevy...

Počasí se během dne rychle proměnilo.
Ze Západu přitáhla šedivě indigová oblaka
rostoucí v obrovité hradby.
Velitel římské posádky objížděl celý průvod,
dával rozkazy svým vojákům, aby nás popoháněli.
Ostrá chůze se pomalu měnila v poklus.

Byli jsme právě pod vrcholkem kopce s cypřišovým hájem,
když se začal zvedat a kroužit silný vítr.
Během chvíle se hradby mraků navršily na sebe tak,
že pokryly celou oblohu kovovým neprodyšným štítem.
Již dlouho předtím bylo slyšet blížící se dunění hromů.
A nyní, jakoby si vládce blesků vybral právě tuto část země,
došlo na ohlušující dunění a nebeskou spoušť.

Z různých sektorů oblohy počaly sjíždět napjaté žíly blesků,
cestou se ještě více klikatily a hledaly si místo,
které by nemilosrdně sežehly.
V tu chvíli se ukázalo,
jak se k silám přírody staví věčně nedůvěřiví a pověrčiví Římané
a jakou váhu přikládáme těmto mocnostem my, Etruskové...


(pokračování příště)

Sjednocení ledu a žáru

Dívám se do tmy - je tolik barevná!
V půlnoční kašně srpek luny
točí se v zářném kruhu slunečním...
Do hlubin oblohy prýští ledové jehlice
sněhové růžice se druží v souhvězdích
dech nízko při zemi v pozemském zadržuje

Rozety

Záření barev vybíhá štíhlými plameny
v šesteru dvanácteru květů zlatavé lemování
vine se kolem indigových lístků a v samém středu
sienská červeň prýští ze srdce neviditelné postavy

Korálky kapek jásavě zeleného zdobení
v nádherných sférách purpurové hvězdy
jako by růžicemi krom nebeského jiskření
vcházely do katedrály i tóny nepozemské hudby

Rozpustit řetězy

Kyvadlo stejnoměrnosti sune hodiny a dny
na druhém konci řetězu se zvedá silueta k tanci
malátnými pohyby v krocích řinčí
k výstupu ze stínu jí chybí notný kus...

Orel hlubinné modři snáší se v bílou linii snu
z řetězů proud květin taví se na duhové stuhy
větrný kůň hudby a barev divoce
kreslí obrazce na lánech prastaré Tuvy

Po okraji (z cyklu Etruské víno)

Viděl jsem jak ze stolu rychle sklízejí
všechny ty mísy s ovocem, karafy,
kameninové poháry a džbán na víno
Marb zvedl bezvládné tělo jak pírko
a položil je na uvolněné místo
Ty a Moux jste vyděšeně přihlíželi
služebná nemohla zastavit pláč

Jak je to zvláštní běžet zpět
všechno je táhlejší
a přece snáze rozpoznatelné
ostřejší barvy méně stínů
hovory více tlumené...

Měřil jsem si tu postavu a nebyl schopen pochopit
jak jsem v poslední době zhubnul
Od setkání s Laseniem uběhl sotva půlrok
a můj pobyt v jeskynním pískovcovém prostoru
trval v reálném čase sotva tři měsíce...

Pak jsem se vrátil,
opět se věnoval tepání zlatých šperků
věcem které mi svěřil chrámový správce
byl jsem často veselý vychutnával si městské slavnosti
nejvíce ze všeho pak noční vířivé tance...

Vypil jsem ten nápoj věděl že je pro mne
ten chlapec mě pozorně pozoroval a nic mu neuniklo
mluvil pomalu a bez jediného slova navíc
jako stařec...

Je zvláštní odpoutávat se
vidět to představení kolem
děj který pokračuje trýznivě pro druhé
kteří si na někoho a něco přespříliš zvykli

...pomalu odvracím zrak a nechám se vyprovázet
zlatými lvicemi a lvem po okraji prosvětleného lesa...

Lin Xian Ti - Věky doteků

Na blízkém návrší
mlčení sevřené do obřích pěstí
sféry balvanů z kterých vystupuje
naslouchání věkům...

Kamenný úsměv v kamennému tichu...

Jak svíce na holé pláni

Stránku za stránkou čte si v nás
atlas který jsme uvnitř roztočili
načítá nekonečná data emoce a city
polyká roje myšlenek jak vlak svůj země pás

Jsme tu jen zapůjčeni čísi něžnou chvílí
někteří by se raděj znovu lépe narodili
jiným to stačilo a trpce klejí v ďas
jen vzácně daří se tu sjednotit a cílit...

Nástup i výstup

Zborcení v lavičkách
vlak pouhý směr na nová naleziště
prostorem nekonečna dávno uchystané příště
cesta mě vede v rázech nikdy ne jen tak

Někdy ta touha zbořit staré nevstřebané
hodinky ukazují mrazem nepřesný čas místa
snad měl je sestrojit chytřejší alchymista
zářezy srdcem v kruhu proměny a ztrát

Kresby bez lamp

Kreslil jsem celou noc
tvé prostupující se rysy
strnulost tváří ve vikýřích zim a mosty
které nepouštěly na druhou stranu

Kontrasty přesných tahů tužkou
stínů vykroužených ukazováčkem

z podob které jsme nestihli pozřít
z absolutního záporu přitakání
tázavá obočí nad chybnou dokonalostí
odrazů z tmy

Přicházet

Stále někam odcházíš, říká mi
rotace myšlenek představ
operuje bez nástrojů ve vnitřních světech

Nechat je padat padat povstávat
být nad nimi pozorujícím kroužením
viditelným srůstem
doteku a zdánlivého skutečna

Čím jsi mi tělesně je plnost
překrývající vytříbenou mozaiku krve, kostí, šlach a pachů
konkrétno které nedokáže hovořit a trpí
nedostatkem svého přesahu

K tomu se pojí s hlasem slyší se v nádechu
chvěje vnímatelným tvarem (z prázdnoty)
jak obruč jemně zvučící na těle gymnasty
nejde ti sdělit šířku zpěvu
délku pozemského tance
dotknutí, byť i jen pohledem, je vždycky zároveň
neviditelné
prostírá kolem i do sebe veškeré
touhy, strach, city i náladu

Konečně mysl, nejčistší nejšpinavější břitva
nikdy dost jasná nikdy dost ve střehu
nikdy dost věrná dost v sobě uvolněna

až do chvíle, kdy přirozenost v ní
sama se nalezne a všeho pustí
hlas i tělo s ní spojí se
beze střehu a přeci...ve všem bdící
nahota dětského přítomna a smíchu
kterou se přichází...

Rozdělené půlené i na tříšť
bez námahy propustí vše
k souladu

Kostelík na Sant Pau del Camp

Kolem protéká
běl šatů arabské minority
igelitové tašky s ovocem a líné
prosmýkání turistů

Uvnitř chrámu provazce
s vertikálami ztišení
vše tone v tlumeném světle
pra prostoru růžic

Mohli bychom si tu dotekem
jakkoliv dokazovat vlastní přítomnost
a přece i my zde patříme
mezi ty nejméně stálé
obrazy

Podél břehu

Temně modrá a déšť jen zlehka
hladí tmu nedaleko přístavu pohybuješ se
jak loď která nás měla odtud dávno odvést
po lehce zvlněném krajkoví snu

Vyprávíš
vyprávíš mi hlasem už docela ztišeným
jakoby mohl někdo skrze záblesk
vyfotit odejmout ti tvé tajemství
a příslib

Pak už jen slyším jak hlouběji vdechuješ
zpomaluješ
pátráš křehce a nejistě
dlaní po svém průvodci

Klenutí

Ač jsi tři kroky ode mne
stojíme tu bez hnutí v předsíním šeru
hádám z tvého zneklidnění ve tvých napjatých
přísně střežených rysech

v celém tom náhle strnulém postoji
lze vytušit obavu že brzy zase kamsi odejdu
říkáváš se smutkem: tobě je všecko blízko, jako v snu...
sotva se stačíš v úleku nadechnout

Pásmo titánských hor
dobrodruzi vzkazují že se neobejdu
bez důkladných příprav to je toho
hlavní je práce dechu
bdělé sledování náznaků a změn
Hory i s jejich ochránci
jsem už dávno přijmul

Zatím trávím čas tady dole
z oken vlevo vidím do zátoky
z těch vpravo rozkvetlou noční zahradu
nadosah jako stín znehybnělá silueta tebe

Osud a pečeť změn
stojí někde za mnou
ve dveřích
které se právě teď pootevřely

Anebo ano...

Taková hra
kde si mám představit
prostor a krychli v něm

stojíme v podvečer
v jarní zahradě
u prožívané radosti

No prostor ten je modrý
průhledná krychle pluje v něm
v ní koule lehce bílá svitem
uprostřed krásný květ...

soumrak se přiblížil
já dostal možnou odpověď
...tak nyní vyhlíží tvé Ego...

tvůrcům testů
spontánního tvaru
budiž čest :-)

Anebo ne...

Vlastně se nedá nic přesně sdělit
vlastně je noc anebo úsvit
vlastně dech spočine v absolutním nebo ne
vlastně je tu snaha přemýšlením zjistit
anebo ne

Říkají

"A..."

říkají někteří, že je třeba velmi vysoce
k Mistrovi v mysli vzhlížet, mít čisté vize
a pak diskutují jak to kdo umí,
ale co tam "vskutku" uvidí,
pokud v tutéž chvíli jejich nejvnitřnější srdce
zůstává v konceptech, nahluchlé?

říkají, že je třeba stále vzývat, otáčet mantry,
zdokonalovat se v tisíci aspektech...
pokud je ale "náhle a setrvale" stav sjednocený s Mistrovým,
(jak nevyslovitelný zázrak)
je přeci zde nejvnitřnější nejjemnější esence Dáků i Dákiní
odleskem je pak stav dítěte, jenž nelze posoudit...

říkají tahle nauka..., tu ta a tam ta, dharma svatá
ale původní přirozenost mysli hlasu a těla nemá
co by kde měla a chtěla pochytit
z rozumů pravd o zdokonalování...

říkají o některých
"ó jak je to nerozumné, smutné, že nechápe vzácné nauky..."
soudí tak z gest nebo negest
že se jim i sobě bláznivě směje, jen tak si sedí v parku,
shazuje masky a zase si je zlehka nasazuje
pojídá darované zákusky zapíjí je vínem
hledí do slunce i měsíce...

říkají se různé věci a já sám
mám nejmíň co mluvit :-)
a tak se alespoň po dlouhé dlouhé době
do tohoto hřejivého podvečera
pousměju

Dharma slech

Frézie
Vůně a chvění
vystavené chřípí prostoru
procházení v kořenech
bez připoutávání
a čehokoliv sevření

Modř slyšitelná
v pozastaveném dechu
Běl tančící po listech

Srpek Luny zářící uprostřed Slunce
a všechno pravdivé navždy v tváři Mistra…

V bezdechu

Doušky
vrypy na vnitřních dveřích
v jediném okamžiku
Maelström vět

stín radosti skloněný
poklízí střepy
doteky smývané ze sklenic
v prostoru včerejších dechů-ech
lehké dozvuky
čitelné

stoky v dnes
pozastavování
na kruhovém zrcadle tázavé
strnutí přílivu

Oknem - na Carrer de ľAlmirall Cervera

V pokoji bílého světla poledne
jásavá modř tvé siluety přicházíš
přisedáš ke stolu jíme mlčky
svá sousta (ta tvá jsou rovněž bílá)

moře vzdálené sotva dvě ulice
přichází a pak se vrací k sobě
někdo v sousedním bytě
prudce rozrazil okenice bouchly dveře

sklenice poskočily
otočily se dnem
rudé hladiny v nich
zůstaly nehybné...

blesklo to
jakoby někdo vyfotil závan vzduchu
zvedla ses
a začala sklízet

Bar - Pokoj s balkónem na Carrer de Margarit

Nevím
už jim nebylo moc rozumět... měli vypito řvali
s řehotem rozebírali čísi včerejší šlapku
řečník máchal rukama... ale tak nějak bez zájmu
znuděně unaven vlastní sprostotou

Ven vzhůru k Parku de Montjuïc
číslu 11 na Carrer de Margarit
po točitých schodech
bytem až k balkónu před nímž stojíš v čehosi očekávání
snad jen pozoruješ siluety
hlučné lehce osvětlené ulice

Na dosah hladkost a odstínění tvých ramen
říkám si... kam ses do této chvíle v představách nořila
napůl skrytá polotmou sebe a pokoje

Oči máš teď docela jistě zavřené
dotýkám se tě ve tvé nepoddajné
a přece vyčkávající nahotě
tady tady a tady - je plná světla
a úplnosti

Jakoby se v rozechvění rozsvěcelo
neviditelné prostranství a odpovídalo hrou
se sotva slyšitelnými zvuky
dechu

Poledne - La Rambla

Směsice laskavé falše a žertů
siesta na krku
pizza pivo z plechu
uvolněná chůze

žádné ruské ušanky a cetky
jak na Malostranských schodech
klece s papoušky
pohyblivé lidské sochy

čerstvé tulipány růže frésie...
obklopené džíns make dívkami
jejichž křivky
si nezadají

Zvláštní být zde tvým průvodcem
nulová chtivost vášní
ladná chůze jemně vybrušuje
hladkost proplouvání

jak na cirkuse mezi zvířaty a klauny
zloději krámkaři a dívky s pobízejícím úsměvem
všichni v témže prostoru
čirého projevu
slunečného poledne

Zmizelý hostel

Měl být na Passeig de la Gràcia
není
nic ho nedokazuje

žena v okně které se podobá hostelovému
rozvěšuje domácky bílé prádlo
některé kusy s krajkami
a pohled na její ňadra hned zaujme
(tedy mě)

Díváš se mi přes rameno do mapy a pak
se smíchem říkáš:
...ještě chvilku, zkusme tu boční...
ale pak se už nutně...musím vyčurat...

Mohl by být ještě v Carrer de Roger Lliúria
ale ani tam...
možná tu nikdy nebyl a já před rokem spal
v docela jinak sněném městě

Všechno bylo podobně krásné jako teď
byl jsem s jinými lidmi
lačnil po ženě jako po neznámém kouzle
jehož skutečnost tu odevždy byla...
vlastně je

Večer - proměna - La Mar Bella

Betonová hadí kůže - vrůstají
milenci běžci psi a cyklisté
každý shazuje v svém tempu
stopy napětí nánosů zaschlé tíživé
bláto dne

Anin hlas
doprovázený radostným pohledem
rozezněl veselou paletu barev

na plátně se rychle prosvětlují
bolestínské šedé temné kouty
kdosi přidává něžnou píseň
v místním nářečí

Mateřský prostor noci
dech - pára milenecky šeptajících
nebo běžících prostupuje
objímá
až k hvězdnému...

Výsledná kresba:
mladý muž na lavičce
je objímán ženou
která na něm bez chtíče
tančí

oba v tu chvíli

vidí a cítí

totéž moře

Sobota - jarní ráno - byt

Jsem šťastný když se usměješ
říkám šeptem do vlasů
nevidíme si tváře
na ulici je klid a slunečně

na nahých ramenou doteky
jakobys měla každou chvíli zmizet
měnit se v zlatý poprašek
a jemně k zemi padat

Působíš příliš křehce
jak děcko
ale někdy...
se děsně vztekneš

tobě to věřím
umíš se mnou mluvit
snad bylo nějaké
dávně hezké kdysi

nebo jsme si v něm ublížili
kde jsem...
kdo jsi...

(z rukopisu sbírky Přenosné moře)

Simonina tvář - Passatge de la Pau

Natáči se do stran
pomalu spočívá zrakem na chodcích
představuje se mi

mandlové
hádám jak se kolem šeří
lámaná angličtina
ty oči!

Hoši poblíž právě začali
prodávat vstupenky do mrtvýho ráje
v nejvyšším patře starobylého domu
se už tančí

Udělá lehký pohyb jako by tím řekla:
pojďme, čekají...
usměje se

tuším rytmus jejích kroků
v tanečním kroužení
mezi námi není nic o čem by se dalo
víc hovořit

(z rukopisné sbírky Přenosné moře)

Podvečer na Avinguda del Portal de l'Àngel

Město se podvečerně rozlévá
přeskupuje se

Na třídě je stále širší stupnice
tanečních kroků

Chlapci tahají své otce za rukáv
ukazují kamsi vzhůru
ke zmrzlině asi
některý občas zlostně zadupe
mimo tempo

Malé dcerky nezpůsobně vřískají
občas se rozvine naléhavě
pisklavý lament
jiné se rošťácky uculují
a choulí se k mámě

Milenci v objetí a smíchu se ladně
rodinkám vyhýbají

ač se právě setkali
v bublině okamžiku
vzájemně se dosud nevidí
nepoznávají se

(z rukopisu chystané sbírky "Přenosné moře")

Na kraji Barcelonety

V písku si kreslím podivné obrazce
dítě je druhou rukou maže
na vlnách které porážejí břeh
moře
ve své síle zjemněno

přesouvá se k srdci z něhož laskám tě
Tvoje přítomnost
právě zde
v úsměvu
dělá tento podvečer

(z rukopisu chystané sbírky "Přenosné moře")

Slyšení

Naslouchám
jak divně drnčí posuzovat druhé
vždyť málo vím co pne se jejich životem a myslí
co je číní šťastnými
jak zklamáni či blaženi se cítí ve svém těle
jak v nich klíčí nebo umírá
síla života

Jedno mi vyvstává zřetelně:
bráním-li druhému
na cestě k harmonii
a přitápím-li napětím
s posudky jeho chyb

je z celé dharmy mezi námi
jen pochybená síť mysli
její umanuté hluché filozofie

Balance

Zrovna když se k ní na dálku pousměju
uvolním napjaté
jak dešťové kapky...

přichází vzkaz s desítkami mraků
s poučováním
závěry v nichž se prý hněvám,
nepoučitelně sebe zdím
a city sobě i jí lžu

a přeci celou dobu naslouchám
co se tu děje
snad někdy zahřmím v zrcadlení jejích slov
"o vydírání" atakpodobně
ale pořád mi chodí tatáž panovačná ozvěna
což udiví

Cítím že jediné obejmutí může někdy
i dharma pacholatům s horkou polevou z nauk
cosi niterně přiblížit

Daleko před rozumem často
uráží se srdce

Trojtextí

Vojsko stále na pochodu
podle osnov rázuje přední linie
střed rozhazuje šperky
zádní voj vábničky

Hlouček tančících mužů a žen
zvuky se v ohni přelévají s obrazy
krvavé skrápění rytmu
vsakují lačně písečná ústa

V sebedojímání svým pokusem
sedí u kavárenského parte-sešitku
pozoruje příchozí sedící a mizející
Sní je - jakoby to byla
dávno vytoužená odepřená žena

Ze síly zrcadel

Možná k sobě příliš obracení
zranitelnost zarytá ostny dávnými
možná zarputilost z druhé strany
touha odhalit druhému své vidění

Jak Luna když se nečekaně střetá se Sluncem
alchymie vybuchujících hvězd
snad celých kaskád zřetězení
setmění
a nová záře...

Možná že by na dně adresáře
měla být poznámka:
ano tehdy a tehdy došlo
k onomu echu
a dál nás sunoucímu blesku...


(...láskám)

Docela jasné

Když s nimi nebudu hovořit laskavě
budete to zcela jasné
ani tu špetku poznání srdce
jsem nedokázal vydat správně...

Dům milované

Chráním se vstoupit
k ni do domu
abych zas nebyl vyhozen
do prázdnoty kam patřím

:-)

Vyprávějí mi

Báchorky soustředěné kolem půlnoci
denní sny
překryté zrcadly odjištěním emocí
nalomené na třtinách
spěchají po špinavé obrubě chodníku...

Prvá -vyprávíš mi
jak nemůžeš čekat
až dospěju z tříletého dítěte
dotkneš se jemných strun
a pak jdeš pokrývat srdce svého domu
blankytnými kachličkami
Vždycky jsi byla ve všem šikovná...
milá záhadná

Druhá -vyprávíš mi
jak ti zavazím svými zlozvyky nepozorností
čím ještě potřebuješ poustoupit?
vše ve svém směru už jsi odsekla
a já přece raději vzpomínám
jak jsme chodívali kupovat
nedělní jablka

Třetí - vyprávíš mi
ne spíš si necháš vyprávět
a odečítáš slova na váze
svých požadavků z dokonalého světa
nechápeš nadlehčení nevyznáš se v mém úsměvu
zůstáváš u káravého tónu
aniž by sis všimla
rubu své laboratoře...
tak bráníš toku
téci

Vyprávějí, střídají se a učí mě
nechávám je znít a hledím do těch zrcadlení
...vysoko na kopcích za městem
na Veselských ladech je ještě místo
kousek nikam neodvráceného netříděného
ticha

Souběh činelů

Blýská. Ať ještě bleskne!- říkám si.
Okna domků v dálce zlekaně mžikají.
Stojím v nedozrálém ječmenném poli,
prudce šlehán klasy přes lýtka.
Kuna-člověk prokmitl mezi stromy,
kus kůry odrýpnul, s divým kmitáním víčky
za mízou se dere.
Činely oblohy.
Zableskne se znova
a tentokrát tvář kuny-člověka
se šklebem se skryje.
Hřmění smáčeným vzduchem
od silnice k rybníku.
Čí je to sen, ve kterém dítě šárá dlaněmi
u rybničního dna?
Rozráží šero a vytrhává chaluhy.
Kuna-člověk si mlsně otírá
ústa do tmy lesa.
Nahoře na silnici se nečekaně zjevují
žena a děvčátko.
Tváře, zdá se mi, mají
v tom zlatém větvení blesků
vyděšené.
Drobnými rychlými kroky míjejí boží muka.
Dítě zatím dorostlo v rybničním šeru v muže.
Vyplouvá
k vytouženému nádechu,
k deštěm smáčené hladině.
Kuna-člověk vyráží sípavé skřeky
za siluetami v šátcích.
Déšť, zlatavé žíly a také boží plechy
se zvolna poroučejí do jiných končin.
Postava muže doplula ke břehu
a při převlékání se ztrácí v starce.
V jednu chvíli, v rodící se páře, připomíná…
Na silnici u božích muk,
v rybníce i v ječmenném poli
liduprázdně.
Hvězdy jak po naději, hladové,
opět prozařují oblohu.


(rukopis sb. Střepiny, barvy, vlákna)

Přeryvy

Vlastně...
nesmíš nic říkat
sdělit
jsi v okamžiku vlečen za svá slova

nesmíš se dotýkat
projevit
přát si
vše jsou prý chybné návyky ulpívání

nesmíš se otáčet
neb za tebou kráčí
zbytečné přežilé...

Vzepřít se a vykročit jinam
bez destrukce střechy nad hlavou
nelze

Co tedy zkusit bezdomoví propadání
nechat jen co se přihodí?

Moudří přátelé-rádci
plni zájmu rozebírají
- co bys neměl/měl... kým prý jsi
řešíce si své vlastní stavy

V takové chvíli přeplnění
zbývá nechat se spolykat
denním koloběhem
dokončit nikdy nekončící úkoly
zapsat si hodinu a střásat napětí
se slábým nádechem

Zranitelnost prý stačí rozpustit
a je to...

Kafka kdesi psal:
divně ses vystrojil pro tento svět!