Nevím
kam ve mně přišly tvé dovětky
o nichž si teď stiskem píšeme...
Ze dveří paneláku vcházím rovnou
do pavilónů zahrady
přiklopených jak dort kopulí nekonečna
Voní prázdnem sfér očí
zračeného doteku
Je v nich podzimní chlad
na špejlích stromů drápnutý
matky se psími závoji a s ponorkami
plnými pístů dětí
(každému jeho vlastní vidiny - píší idnes)
Skutečně si nepamatuju kam přišly
průpovídky a ostře řezané rozmluvy v tmy
Je to tak dávno,
přes celou noc nesmírné oblohy
kde nikdo nespočítá váhu argumentace...
Mnoho pavilónů
mnoho kroků a nadějí vykročit
a pak... ty večerní návraty
do nejniternějšího obýváku ložnice a kuchyně
sobě středné noci
... stojací hodiny snu zírají
přeplněny touhou
kyvadel a závaží
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat