Postava bez konce

Vzbudím si tě z dlaně, říkával.
Slovům dalším jsem nerozuměl.
Chodil jsem za ním uličkami poblíž přístavu.
Kupoval pomeranče, chléb a růže.

Sednul si vyzývavě na lavičku,
čelně k moři, a loupal - svá slunce.
Pak zvedl se, drobil létavcům i psům,
kteří nejevili zájem.

Růže jsou pro příliv, pro věčný příliv, Pane...
říkal neviditelnému, a házel.

Ledovému moři

Byl jsem příliš blízko... když kry
samopovstávaly

jejich namodralý svit
dával vytušit
bránu kde volně tekoucí příběh
vstupuje v jinou dočasnost

Já, kapitán i lodník
hrál si mezi plachtami rozpustile
svou něžnou nebezpečnou
hru provazochodce

... a byl tedy
příliš vzdálen od tříštěné přídě
abych stihl dozvědět se
že v srdci celou věčnost
spala slunná pobřeží osvěžující moře
svalstva a obratle hor
a ty, má lásko...

Samaghur Berigh

Namířeno kam jít... kroky ale
hnuly se před stopami
větří
- neb v spáncích naléhavé obrazy -
a na neznámém podlaží mysli
jižní svah hruď skály
divoce žíznivá...

keře
všudypřítomné luky
k souhvězdím nedostupna
zuřivě zaměřují

Kolemproudící vzdušní
s doteky z prázdných věder noci
budí prosebné zvuky
nehty pátrají hluboce v letokruzích
kde středy
s hroty ametystovými

Snad dnes - po staletích
dávná ústa s právě narozenými rty
spojí se v jezeře kam proudí praryby výšin
v třpytivých trychtýřích paprsků


Tepny potoků řek prudce se odpoutají
od samospádu k matkám-mořím
proudem v jedinečného chrliče svázány
i s Áronovou holí nazpět přijaty
v srdce skalní nehybnosti...

Půl-nekonečné půlnoční hromobití
zápěstí dlaní blesků pat
v šamanský buben Luny... vůně oblohy
letní orosení v němž dosud nesejití zdvojeni
jednoho zraku dvě tůně muže ženy
zavíjeni jsou věkovitým
kalichem bílé růže