Poselství Áditjů I., II.

I.

Venkovní světla pohasla Do tmy
se sunou črty a obrazy v nekončícím dostihu
Opustil jsem pokoj přesycený navyklým šerem
a ocitl se na písčitém břehu příběhu
v němž kdo jiný než-li můj bratr Khor
měl by vyprávět o proměně siluet vojenského tažení

Vnitřním jihem stal se mu prý vpád přímo ke světlu
jehož žluť se prostírá na moři blankytu i s duhovými vruty
z nichž v prstencích povstávají a zase mizí víry nebeských tanečnic
Ve spirálách protínaly prý nebe jasněji a zářivěji
než maják slunce za horoucího poledního přílivu...

Vše počalo když bratr zvedal meč
a na zlomek vteřiny divně se chvějícím jasem oslepnul
aby vzápětí nabyl zcela jiného zraku pro bitvu
a ještě hlouběji snově do ní ponořen
odhalil souběžnou tíživost a lehkonohost smrti
která zná i jiných než krvavých kouzel

Po soumraku nablízku kovového svitu plamenů
začal mi vyprávět svůj příběh
rozpomínat se na tu
která mu ozdobena nebeskými šperky
šeptavým hlasem Áditjů
dala okusit stříbřitý nektar poznání jeho vlastního údělu...

II.

Usmívaly se.
Točily se vířivě v jemných tanečních kruzích
V tanci jejich šaty svítily
v jasných třpytivých odstínech

Zlatistá a stříbřitá kaskáda záblesků...
Náramky, náušnice, náhrdelníky -
cinkaly v harmonii s pohybem
Ať kamkoli jsem pohlédnul
přicházely a vzdalovaly se
Jakoby z kruhů které se šíří po dopadu kamene
na vodní hladině
Tak procházely všemi směry oblohou...

Jejich zvonivý smích se pojil s hudbou
však nevím odkud ony tóny povstávaly
vystupňované nejjemnější tisícistrunnou škálou
nesly se nedozírným sálem...

Tu přitančila až přede mne jedna z tanečnic
na sobě šperky z tyrkysu a křišťálové spony ve vlasech
kolem paží jí vlál šál barvy aquamarínu...
Čekal jsem že promluví
namísto toho ale se prostor mezi jejím a mým srdcem
začal podivně prohřívat a chvět
to horké vzedmutí zahřívalo vzduch mezi námi
Vše co si přála sdělit mi
jsem ve své mysli ihned naleznul:

Vítám tě, cizinče!
Jsi nám tu tolik milý se svým tázavým pohledem.
Zdá se, že vše, co zažíváš, máš za přelud a snové divadlo.
A přeci, hleď, rozměry tvého světa...
Nekončící bludná spirála bitev a očekávání!
Jak neskutečně svými životy procházíte
zmítáni mezi nesoustředěnou paměť a představy zítřka
Z bezradnosti volíte si nejčastěji sebezapomínání
krvavou lázeň pýchy vedoucí jen k další bolesti
Z vítězů stále jen titíž poražení
vlastním obelháváním...
Ruce nastraženy u věcí, které nemohou
v ničem naplnit vaše očekávání
Šalebné dokazováním si vlastní existence
Zde říkáme vám "prudcí a venkovní".

Pohleď, stojíš tu s napřaženým mečem.
V slunci blyští se.
Zázrak je, že jsi na chvíli spočinul
rozprostřel svou pozornost
jak neznámou doposud krajinu
a opustil ten rej
Tvůj dech se v tobě zlehka uvolnil a zjemnil
Na chvíli pootevřels svoji bránu z vězení prostoru a času...
Však nyní začínáš se chvět a usilovně přemýšlíš...
Vzdaluješ se mi
cítím to...

V té chvíli zlomu divně se přede mnou leskla
a jakoby malíř smazával rychle svůj obraz
zmizela mi pod neviditelnou třpytivou hladinu
Zaplavilo mne nesnesitelné dusno a hluk bitvy
Máchnutím jsem nejbližšímu muži s kopím
odetnul napřaženou ruku...

Vodní sny

Možná se vrací vrývá novou stopu
odměrka strachu nechává kal usedat
aby to ze tmy zvířené v pravou dobu
nechalo nad sebou jen čirý prostor vodních dat

Kam může vítr tam jsou rizika
- že napění se zšedne zvrásní hladina
a kapky v ní jak tváře zmizlé v říši vodníka
vyvstanou náhle přízračné jak bledá rostlina

jež bez síly se ještě chápe života
nad kterým bílé kruhy dávno sevřely se
a spolkly s ním i lesklé sítě myšlenek jichž hodnota
působí křehce jako sirka v parách inspirace

Průchod

Sledoval jsem tvou tvář...
lesk v zorničkách
dívala ses kamsi...
v zrcadlení svých hladin

Náhle tu byla
jen čirost setkání
a až daleko za ní znějící příběhy...

...se smutky z náhlých nárazů
...radosti nečekaných naleznutí
...divotvorné chvíle něhy blaženost sdílení a snění
...pády v samoty

Sledoval jsem tvou tvář
a všiml si téměř neznatelného úsměvu
jenž vytvořil vším prostupnou
sféru přítomnosti

Bez komentáře se otevřely
veškeré obálky minulosti
dopisy, které lze nyní pouštět po vodě
neb začlo ve všem tání...

vše mezi námi bylo prouděním
nedrželo se už
žádného úsilí
či vzdáleného plánu

Uprostřed vanutí

Hlas který prostoupily čtyři větrné strany
a země jeho pravdivost chvěním stvrzuje:
Jsi jako plamínek svíčky na širé pláni
dech tvého života náručí okolností putuje...

Buď při vědomí dočasnosti sebe přesahem...

Body v kruzích paměti

Místa kde jsem už dlouho nebyl
průhledné vzdušné
a přece stínované figury
nás - tehdy - tam...

modříny s táhlým smutkem podzimního jitra
břízy v hloučku seskupené radí se
kymácivé ochranné věže borovic

Přebývám v místech kulisách
kde v krocích si zavazím
nedostává se mi
volného
rytmického
dechu z ticha

Tulák na nepálské hranici

Sněhobílo...

Někdo si vzpomenul
Vznesl ptačí hejno
Namaloval krajinu
a zasmál se...

Ťukal do sukovitých kmenů

Trochu to bolelo
neb čaromoc slov
ho kdysi připravila o zrak

Hluboce skloněný
nad ledové a dravé tělo řeky
svěřuje proudům prosby
aby vše zůstalo čiré a krásné...

Ne-báseň o obdarování

Znal jsem ji sotva půlhodinku
a už jsme se
- v hřejivém toskánském dopoledni -
loučili...

Moravan a Španělka
hledící si zpříma do očí
hovořící spolu
s divnými anglickými přízvuky...

Chtěl jsem ji obdarovat

a tak jsem odkudsi z kapsy vylovil obrázky:
Mistra a chlapce-Avalokitéšvary

Spočinula vteřinu v sobě a pak náhle prudce
dala mi ten druhý před oči
a rázně pravila:
Tohle je tvůj Mistr!!!

A ve vteřině prvý zmuchlala v dlani
prudce jej odhodila

odcházela k autu

Stál jsem tam v úžase
neschopen slova

plný hořkosti a studu
a o chvíli později i v návalu
prudkého hněvu...

Všechny emoce se vystřídaly

než zvolna vyvstala mi

nekonečná prostora jejího Jeho daru...

Posel

Prostranství, v němž zvolna
letí pestrobarevné šátky
tanečníci...

v bílém území hor
náhle tvář
prosba schýlené ženy

jezera očí
obloha všemi směry
až k závrati...

Za chvíli ostrý vichr odnesl
ten úsměv vrásčitý
známý mi celé kalpy

hřejivost dosud tryská
všemi směry
zvolna se otevírá
její vzkaz...

V nazpět

Jako by oči - studnice
dnes vstřebávaly tvé vzácné světlo

jemně zračí pohyb snů a vnitřní křehkosti
růst do bouří oceánských rozměrů
klesání vln do pásem poklidných
plynutí...

Je něco za světem sevřeným v úsilí
naděje
něžné dítě moudře si hrající
s bytostmi povětří...

Atlasové zpěvy

Prchající

Sedni si
ke mně
Je ještě čas
než půjdeme

Řeč
nedostatků
Kamení
taktů

Sepni si
vlasy
Čeká
bouře


*

Tekuté podoby

Jsme nádoby
a vyléváme
prázdné formy

včely
plné obsahů
se nám smějí

včera
když jsem se díval
řece do proudění

propadly se kamsi
všechny mé
černé
tuše


*

Pescadero

Komu tu nestačí
modlitba
vzlyká
na boční tmu

světlo ve vlnách
prý snadné

Co ale ryby
rybáři
v té noci?


*

Obnaženost

Žal
žal
nerovné násilí
touhy
-
kruh
ryby otáčené
samoběžná
struna
-
a ty
mé přítmí
Co odpovíš?
-
a ty
mé hřejivé
dívčí
Co dopovíš?
-
lépe než já
se umíš skrývat
-
v hřbet čehosi
co bylo hladinou
-
Neslyšně se vchází
v pustevnu spočinutí
očí
-
zbytečné čehokoliv
litovat
-
co bylo je
dosud
ještě
-
prozářeno jasem
mlčení
-
kterým se říkalo…
se říká...
-
Mlčením
-
co komu
svěřit?
-
lásko ne


*

Bludnému chodci

Jsou hranice
Bez polí
Bez hvězd

Nic v nich
nezměříš

a psát je
nelze

číst se dají

vlnám


*

Stačí se otevřít


Větévka krášlí
lesk nebe
a usedne-li na ni
vítr
je pravdivý ač hrá si

vše je tu možné Jisté
i stín si naslouchavě
přisedá
a trpělivě slyší

Šance
jsou nedozírné…

Docela tichounce
zaslechneš v sobě:

Jediné co si z hloubi nepřeji je
abys couval


(Pozn. básně jsou ze stejnojmenné sbírky, vydané v roce 2004 nakl.Sursum)

O cizinci na skotských vrších I., II.

Jakoby tě cosi před sebou hnalo
po deštěm zakrývané krajině,
až pod střechu oné
bokem odhozené
hospody "V samotách".

Hlouček ožralých Skotů
vydusává skočné
dunící tance...ryk.

Docela v rohu místnosti,
za ruinou odhozených židlí,
krčí se mladá žena
(asi hostinská)

Snad i chtěla něco říct na uvítanou,
ale zakřikla se,
a tak sis pouze
objednal...

Prohlížela si tě poněkud zaskočena
a jak tak rozhrnovala z čela
slušivou přilbici vlasů,
vypadala velmi mladistvě.
V očích jí pohrávaly plaménky
divokých ohňů
i ono bůhvíjaké překřížení osudu
dovřené v pěsti.

Cháska dupala stále zběsileji
a tys mlčky pozoroval,
jak mizí na tvém plášti
kapka za kapkou...

Zaplatils...usmál se...
jakoby ses té společnosti
za cosi omlouval,
a také trochu sobě,
že nezůstaneš na noc,
odvolán zprudka (sám sebou)
zpět do deště.
Dlouho šel´s tápavě polotmou,
plnomlžinou,
s šeravým dopadáním vodní tříště
a skrze vlhnutí tlačen
až někam ke zkřehnutí.
Půda pod nohama ustupovala a bortila se
ve vysokých vzedmutích
a spádem přes boty.

Přecházeje už osmý vrch
cítil jsi únavu,
ze které by tě mohl probudit
snad pouze výkřik nebo rána z pušky.

Konečně se pod devátým kopcem
ukázala matná zář světla
a vzápětí pak střecha
a zdivo domu.

Stavení, kde jsi silně zabušil,
bylo rozlehlé,
ale bydlela v něm pouze žena
se třemi dětmi,
z nichž nejmenší ještě kojila.

Seděl jsi ve vyhřáté místnosti
a při pití mléka a lámání chleba
ses zeptal:

"Muž...?"
"Nevím... odešel před měsícem do města."
"Lehnul bych si na slamníku, nevadí-li to."
Kývla.

Ráno jsi naštípal dříví
vyšel na kopec nad chalupou,
díval se kolem
a přemýšlel.


*

Ráno se po snídani vzdálil

u stájí prudce lilo
jako by někdo rozpáral nebeskou hladinu
teklo všemi směry
žena křehká venkem zarputilá
zírala a pak se nečekaně ještě usmála
hořce
a jistě
přivírala okenice

předtím s ní za úsvitu upíjel mléko
děti ještě spaly
na cestu pak dostal pálenku
otřás se
vyrazil plnou silou prudce rázným krokem
a přece zatuhlý
odlamován kamsi
neb nevěděl a nic mu nedávalo smysl
zase se vzdaloval či přibližoval se?

Přílivy sledy přílivů
běsy
za osmero kopci putyky ztracenců tuláků
holek pro potěšení

odcházel a měl již v krvi
proměnu nebyl už odkopnutý hloupý pes
či přízrak nesplněných ženských přání

spíš pustil už z jistot
přiznal si úskalí smiřoval se
beze stínu zázemí
přízračně přeci vracela se
tvář té opuštěné ženy

svět prý čekává odhodlané
jaký blud!
co se dá čekat od nadějí a hravých představení...

slunce
to je vše po čem teď touží
na přílivu krásné
ne ale nadějné

hleděl vzhůru do brázd zvlnění kopců a ještě výš
a protože spatřoval jakousi možnou krásu
ještě věřil
z té tmy nečasu
hýbal se a divil se sám sobě
v úžasu
kolik lze nad sebou domoci...

Underground Dreaming

Pokroucené dráty,
spletité a zaprášené.
Ta nehybnost je ve mně
nebo v těch tvářích?
Uháníme šílenou rychlostí,
za umazanými skly to jiskří.
Další stanice, stále nehybnost.

Dunivé zvuky mísí se s čísi vůní.
Láska se probouzí v neznámu...

Jsi tam vzadu, ještě beze jména...
Potkáme se v tom tichu?

Z básnické kolekce "Symboly"

Růže

Čekám že růže řekne jméno
kterým se dusí andělé
Bude v něm žena v muži přítomná
a v ženě stařec s dítětem
anebo kámen
prudce hozený z útesu

Nehledám slova
vyčkávám symboly
a zámky objevené klíčům
zdánlivě bez přístupu

Je mi jedno jaké jméno zazní
bude pro mne výstižné a jiným klamné
jak drtivost
která je lesklou šupinou
pohlazení

Prvotní dotek je bezpodmínečný


*

Hladina

Její tvář... to je nic pro všechno
zdobí úkazy beze slov jejich vlastní iluzí
leskne a matní si v rozmarných fázích noci
dle měsíce a hvězd jež lekají se čaromoci
blížení nekonečna v tolikerá místa...

Tvoří se někdy rychle po divoké bouřce
kdy pro tmu věder vod ji nevidíš
a jindy v prudkém létě zmizí beze stopy
jak byla by tou prázdní kterou je!

Byla by jistě svatá jako kdysi
nebýt té divné analýzy povrchu
zrcadlením jež pouze Je a rychleji než Teď
ukáže bez názorů nastavenou podobu

Jen jedna věc je údiv sám a taje plno
když žádný ze svitů ji v činnost neprobudí
z čekání v podoblačném nočním šeru studí
když pouze podle rozrušení čehosi
a mokré stopy kůže
měříme z jejích nekonečných rozměrů...


*

Prostor

Dlaně co zdvihnou jakoukoliv podobu
a nechají ji proplynout
při zahlédnutí očí s jejich vodní mocí postřehu
vratí je z výšin k zemi jak zapůjčení deště...

Slunci se daří jím dostoupit
na zemsky křehký oběh srdce
Luně být stínovou a proudit za hvězdy

zrcadlením v žensky čirém světle...

Prostore!

Jsi skrze dlaně všeho nevídaným středem
jenž chytá v sobě uzdy nebeských pulsací
a z nekonečné modři svého propnutí
k nám pozemšťanům prostíráš
nádherné proměnlivé fáze mraků

Prázdnem své vyplnění jemně
sám v sebe nazpět vdechuješ


*

Strom

V nejpomalejším pásmu zrození
vpíjí se dechem do dužnin
pak noci hvězd a Lun v něm přestavují
oběžné dráhy

Snadné nad snadnější je v letokruzích
zkosit ho
rozpoltit jeho hlas
a vypít suchem všechno živé víno

I duše stromů mají kláštery
jsou tiché jako listí slov
kde hadovitě každá větev smyslu
ustoupí kmeni v semenění dob


*

Agni

Tudy sem vchází čelo ohně
a hrsti jisker rozsévá
pro štětce barev
třpytivých plamenů

Vroucně dýchá v drobném rozhoření dlaní
a opatrně obchází pleť větve dotekem
Agni, tvé šílené oči! -
šeptá dívka obklopena nedohledným lesem
a hledí uhlíkům rudých perel do útrob
kde mnohooký úskočně číhá na vanutí
pro blízké chvíle
panující putujícím hněvem

temene lemem stěhují se plameny a jiskry
do skrývající náruče mateřské tmy
a oddechují v tichu závětrných podob
v horoucích obavách
z příchodu Pána deště

Překlad básně od Wang Weje

Wang Wei (699 n-l.? - 761 n.l.)

Birds Calling in the Ravine

I'm idle, as osmanthus flowers fall,
This quiet night in spring, the hill is empty.
The moon comes out and startles the birds on the hill,
They don't stop calling in the spring ravine.

*

Ptačí pokřik se v rokli odráží

Jsem nečinný, tak jako spadlé květy keře vonokvětky
Ztichlá jarní noc, i vrch je všeho ruchu prostý.
Měsíc povystoupil, vyplašil ptáky na onom kopci.
Bez ustání se jejich pokřik v rokli odráží.

Přejato z: http://www.chinese-poems.com/wang.html
Více o básníku Wang Wejovi: http://www.dharmagaia.cz/index.php?pg=knihy&kt=lomova&tp=bk&sb=&ic=252

Tanec sjednocení slunce a měsíce

Z počátku touha zaznamenat písemně uchovat
směr a pohyb
rotaci paží a chodidel
dále pak to
v jaké jsou tanečníci vzájemné pozici
kam míří let paží
kam dosedá našlápnutí achillových pat...

Cosi ve mně zadrželo ten pošetilý nápad
a nechalo mě
jako dítě před zářící branou údivu
v nekonečném prostoru světélkujících siluet
v radostném stavu prostupování...

Každičká myšlenka omezená do slov a vět
jakoby spěchala sama sebe uvolnit a splynout
s tím „zázračným“ které je v popředí a hřeje
z duhové sféry
symbolu vnitřní mandaly

Ostatně
jak psát o tom co děje s námi a se sálem
o proměně v nekonečně prostorné jezero
snad trochu čaromocí podobné
těm v dálných horách Asie

Krouží nad ním ve spirálách
hravá a svým směrem přesná těla dravců
v další chvíli pak pohyb tanečníků připomíná
velmi pomalé sklánění jelenů a laní
k dosud netknuté hladině...

Snad kdybych se po léta učil malbě sienskou červení
anebo s hvězdopravci zkoumal
hlubiny nebe a hvězdná nábřeží
a vycházel za nimi do indigové noci
mohl bych psát o naší Dákiní tance
která vším prostupuje se svěžestí a lehkostí
vše probouzí a ve všem ladí
ve své prvotní taneční přirozenosti

Jakoby nic nezůstávalo neznámé a vzdálené
při její rovnováze vážnosti radosti a přesnosti
Otevírá spolu s námi nejvnitřnější rozměr Mistra...
Plyneme společně v čarovném zřetězení
kroků míst a barev
osvobozující mandaly sebeuvědomění

Modř oblohy -
nesrovnatelná zářnost prostranství dětské mysli
běloba - tryskající z horských pramenů a vodopádů
Žluť - prazáklad písečné světelné zemitosti
pak červeň - žhnoucí sluncem a nomádskými ohni
konečně zeleň - větrná plná lesů a v listech stromů hravá

A sám tanec ve svém prostírání?

Pozice mužů vstupujících sebevědomými pohyby
do bílých trojúhelníkových polí
ženské pozice vcházejí a rozkvétají v zářné červeni
symboly jednoty slunce a měsíce
měkkost nepozemské hudby Písně Vadžry
cosi tak v nekonečnu prostorně tekoucího
samo sebe probouzejícího
neuchopitelného...

Okna otevřena do tvořivé náruče prázdnoty mateřského prostoru
aby vše proudilo plnilo se a přicházelo
od vlastní čirosti a záměru
zážehem a bezprostředností podobno dětskému plesu
plnému archetypů pravdivých víl a pohádkových světů
hovořící léčivou řečí krajin laskavosti...

Dvanáct tanečníků jejichž pohyb
vzájemně se kroužením ladí
chodidla se zlehka snášejí k mandale
paže jakoby kdosi v křídla nadlehčil a nadnášel

Je mi to povědomé jako proměna
z jednoho mého dávného snu o Etruscích:
okolo podpěrného sloupu skalní místnosti
se obtáčel barevný světelný had z nějž zářně vystoupil
nejdříve stařec - nejmoudřejší bytost rodu
změněn hned vzápětí v mladého bojovníka
z nějž zase žena - tanečnice a z ní žena ztělesňující- mateřství
a nakonec i malý chlapec
podávající mi věštebný nápoj
Každičká postava byla jen projevem
jedné z fází či možností
jak vidět dokonalost a v pohybu rozvinout celý vnitřní vesmír...

Podobně zde se točí dvanáct spirál proměny
šest Lun se šesti Slunci hladí se a zdraví
jak milenec modř
jenž přijímá dívčin tanec a obejmutí všeobsáhlou radostí
bělobná milenka
rozechvělá jeho vesmírným indigovým pohledem

šest lamp se točí kolem šesti svící
šest dravců stráží šestero holubic
šestero ve zlatě tepaných náušnic září v mořském přílivu
šest roztančených stříbřitých úplňků – mincí
vzdaluje se v odlivu

Jaký květ drahokam či dobrodiní
by mohlo poděkovat jinak než věrným následováním tomu
kdo z nekonečna skutečného poznání a spoluprožití v nekonečném soucitu
sám dokončiv úplnost velké dokonalosti
sebe na milion hvězd a cest pro nás rozsvítil
aby z nejvnitřnějších hlubin Prvotnosti
rozesel majáky a přiblížil nám šťastlivcům
skrz setrvání ve Stavu původní přirozenosti
samotný zdroj
veškerou původnost zvuku, Světla a vyzařování...