Poselství Áditjů I., II.

I.

Venkovní světla pohasla Do tmy
se sunou črty a obrazy v nekončícím dostihu
Opustil jsem pokoj přesycený navyklým šerem
a ocitl se na písčitém břehu příběhu
v němž kdo jiný než-li můj bratr Khor
měl by vyprávět o proměně siluet vojenského tažení

Vnitřním jihem stal se mu prý vpád přímo ke světlu
jehož žluť se prostírá na moři blankytu i s duhovými vruty
z nichž v prstencích povstávají a zase mizí víry nebeských tanečnic
Ve spirálách protínaly prý nebe jasněji a zářivěji
než maják slunce za horoucího poledního přílivu...

Vše počalo když bratr zvedal meč
a na zlomek vteřiny divně se chvějícím jasem oslepnul
aby vzápětí nabyl zcela jiného zraku pro bitvu
a ještě hlouběji snově do ní ponořen
odhalil souběžnou tíživost a lehkonohost smrti
která zná i jiných než krvavých kouzel

Po soumraku nablízku kovového svitu plamenů
začal mi vyprávět svůj příběh
rozpomínat se na tu
která mu ozdobena nebeskými šperky
šeptavým hlasem Áditjů
dala okusit stříbřitý nektar poznání jeho vlastního údělu...

II.

Usmívaly se.
Točily se vířivě v jemných tanečních kruzích
V tanci jejich šaty svítily
v jasných třpytivých odstínech

Zlatistá a stříbřitá kaskáda záblesků...
Náramky, náušnice, náhrdelníky -
cinkaly v harmonii s pohybem
Ať kamkoli jsem pohlédnul
přicházely a vzdalovaly se
Jakoby z kruhů které se šíří po dopadu kamene
na vodní hladině
Tak procházely všemi směry oblohou...

Jejich zvonivý smích se pojil s hudbou
však nevím odkud ony tóny povstávaly
vystupňované nejjemnější tisícistrunnou škálou
nesly se nedozírným sálem...

Tu přitančila až přede mne jedna z tanečnic
na sobě šperky z tyrkysu a křišťálové spony ve vlasech
kolem paží jí vlál šál barvy aquamarínu...
Čekal jsem že promluví
namísto toho ale se prostor mezi jejím a mým srdcem
začal podivně prohřívat a chvět
to horké vzedmutí zahřívalo vzduch mezi námi
Vše co si přála sdělit mi
jsem ve své mysli ihned naleznul:

Vítám tě, cizinče!
Jsi nám tu tolik milý se svým tázavým pohledem.
Zdá se, že vše, co zažíváš, máš za přelud a snové divadlo.
A přeci, hleď, rozměry tvého světa...
Nekončící bludná spirála bitev a očekávání!
Jak neskutečně svými životy procházíte
zmítáni mezi nesoustředěnou paměť a představy zítřka
Z bezradnosti volíte si nejčastěji sebezapomínání
krvavou lázeň pýchy vedoucí jen k další bolesti
Z vítězů stále jen titíž poražení
vlastním obelháváním...
Ruce nastraženy u věcí, které nemohou
v ničem naplnit vaše očekávání
Šalebné dokazováním si vlastní existence
Zde říkáme vám "prudcí a venkovní".

Pohleď, stojíš tu s napřaženým mečem.
V slunci blyští se.
Zázrak je, že jsi na chvíli spočinul
rozprostřel svou pozornost
jak neznámou doposud krajinu
a opustil ten rej
Tvůj dech se v tobě zlehka uvolnil a zjemnil
Na chvíli pootevřels svoji bránu z vězení prostoru a času...
Však nyní začínáš se chvět a usilovně přemýšlíš...
Vzdaluješ se mi
cítím to...

V té chvíli zlomu divně se přede mnou leskla
a jakoby malíř smazával rychle svůj obraz
zmizela mi pod neviditelnou třpytivou hladinu
Zaplavilo mne nesnesitelné dusno a hluk bitvy
Máchnutím jsem nejbližšímu muži s kopím
odetnul napřaženou ruku...