Z básnické kolekce "Symboly"

Růže

Čekám že růže řekne jméno
kterým se dusí andělé
Bude v něm žena v muži přítomná
a v ženě stařec s dítětem
anebo kámen
prudce hozený z útesu

Nehledám slova
vyčkávám symboly
a zámky objevené klíčům
zdánlivě bez přístupu

Je mi jedno jaké jméno zazní
bude pro mne výstižné a jiným klamné
jak drtivost
která je lesklou šupinou
pohlazení

Prvotní dotek je bezpodmínečný


*

Hladina

Její tvář... to je nic pro všechno
zdobí úkazy beze slov jejich vlastní iluzí
leskne a matní si v rozmarných fázích noci
dle měsíce a hvězd jež lekají se čaromoci
blížení nekonečna v tolikerá místa...

Tvoří se někdy rychle po divoké bouřce
kdy pro tmu věder vod ji nevidíš
a jindy v prudkém létě zmizí beze stopy
jak byla by tou prázdní kterou je!

Byla by jistě svatá jako kdysi
nebýt té divné analýzy povrchu
zrcadlením jež pouze Je a rychleji než Teď
ukáže bez názorů nastavenou podobu

Jen jedna věc je údiv sám a taje plno
když žádný ze svitů ji v činnost neprobudí
z čekání v podoblačném nočním šeru studí
když pouze podle rozrušení čehosi
a mokré stopy kůže
měříme z jejích nekonečných rozměrů...


*

Prostor

Dlaně co zdvihnou jakoukoliv podobu
a nechají ji proplynout
při zahlédnutí očí s jejich vodní mocí postřehu
vratí je z výšin k zemi jak zapůjčení deště...

Slunci se daří jím dostoupit
na zemsky křehký oběh srdce
Luně být stínovou a proudit za hvězdy

zrcadlením v žensky čirém světle...

Prostore!

Jsi skrze dlaně všeho nevídaným středem
jenž chytá v sobě uzdy nebeských pulsací
a z nekonečné modři svého propnutí
k nám pozemšťanům prostíráš
nádherné proměnlivé fáze mraků

Prázdnem své vyplnění jemně
sám v sebe nazpět vdechuješ


*

Strom

V nejpomalejším pásmu zrození
vpíjí se dechem do dužnin
pak noci hvězd a Lun v něm přestavují
oběžné dráhy

Snadné nad snadnější je v letokruzích
zkosit ho
rozpoltit jeho hlas
a vypít suchem všechno živé víno

I duše stromů mají kláštery
jsou tiché jako listí slov
kde hadovitě každá větev smyslu
ustoupí kmeni v semenění dob


*

Agni

Tudy sem vchází čelo ohně
a hrsti jisker rozsévá
pro štětce barev
třpytivých plamenů

Vroucně dýchá v drobném rozhoření dlaní
a opatrně obchází pleť větve dotekem
Agni, tvé šílené oči! -
šeptá dívka obklopena nedohledným lesem
a hledí uhlíkům rudých perel do útrob
kde mnohooký úskočně číhá na vanutí
pro blízké chvíle
panující putujícím hněvem

temene lemem stěhují se plameny a jiskry
do skrývající náruče mateřské tmy
a oddechují v tichu závětrných podob
v horoucích obavách
z příchodu Pána deště