O cizinci na skotských vrších I., II.

Jakoby tě cosi před sebou hnalo
po deštěm zakrývané krajině,
až pod střechu oné
bokem odhozené
hospody "V samotách".

Hlouček ožralých Skotů
vydusává skočné
dunící tance...ryk.

Docela v rohu místnosti,
za ruinou odhozených židlí,
krčí se mladá žena
(asi hostinská)

Snad i chtěla něco říct na uvítanou,
ale zakřikla se,
a tak sis pouze
objednal...

Prohlížela si tě poněkud zaskočena
a jak tak rozhrnovala z čela
slušivou přilbici vlasů,
vypadala velmi mladistvě.
V očích jí pohrávaly plaménky
divokých ohňů
i ono bůhvíjaké překřížení osudu
dovřené v pěsti.

Cháska dupala stále zběsileji
a tys mlčky pozoroval,
jak mizí na tvém plášti
kapka za kapkou...

Zaplatils...usmál se...
jakoby ses té společnosti
za cosi omlouval,
a také trochu sobě,
že nezůstaneš na noc,
odvolán zprudka (sám sebou)
zpět do deště.
Dlouho šel´s tápavě polotmou,
plnomlžinou,
s šeravým dopadáním vodní tříště
a skrze vlhnutí tlačen
až někam ke zkřehnutí.
Půda pod nohama ustupovala a bortila se
ve vysokých vzedmutích
a spádem přes boty.

Přecházeje už osmý vrch
cítil jsi únavu,
ze které by tě mohl probudit
snad pouze výkřik nebo rána z pušky.

Konečně se pod devátým kopcem
ukázala matná zář světla
a vzápětí pak střecha
a zdivo domu.

Stavení, kde jsi silně zabušil,
bylo rozlehlé,
ale bydlela v něm pouze žena
se třemi dětmi,
z nichž nejmenší ještě kojila.

Seděl jsi ve vyhřáté místnosti
a při pití mléka a lámání chleba
ses zeptal:

"Muž...?"
"Nevím... odešel před měsícem do města."
"Lehnul bych si na slamníku, nevadí-li to."
Kývla.

Ráno jsi naštípal dříví
vyšel na kopec nad chalupou,
díval se kolem
a přemýšlel.


*

Ráno se po snídani vzdálil

u stájí prudce lilo
jako by někdo rozpáral nebeskou hladinu
teklo všemi směry
žena křehká venkem zarputilá
zírala a pak se nečekaně ještě usmála
hořce
a jistě
přivírala okenice

předtím s ní za úsvitu upíjel mléko
děti ještě spaly
na cestu pak dostal pálenku
otřás se
vyrazil plnou silou prudce rázným krokem
a přece zatuhlý
odlamován kamsi
neb nevěděl a nic mu nedávalo smysl
zase se vzdaloval či přibližoval se?

Přílivy sledy přílivů
běsy
za osmero kopci putyky ztracenců tuláků
holek pro potěšení

odcházel a měl již v krvi
proměnu nebyl už odkopnutý hloupý pes
či přízrak nesplněných ženských přání

spíš pustil už z jistot
přiznal si úskalí smiřoval se
beze stínu zázemí
přízračně přeci vracela se
tvář té opuštěné ženy

svět prý čekává odhodlané
jaký blud!
co se dá čekat od nadějí a hravých představení...

slunce
to je vše po čem teď touží
na přílivu krásné
ne ale nadějné

hleděl vzhůru do brázd zvlnění kopců a ještě výš
a protože spatřoval jakousi možnou krásu
ještě věřil
z té tmy nečasu
hýbal se a divil se sám sobě
v úžasu
kolik lze nad sebou domoci...