Nebeská tanečnice

Nebeská tanečnice,
mohu se stát tebou?

Dýchat svobodu hor,
poslouchat noční déšť
a tančit s nezkrotnými duchy.

Pít vodu z řeky, hřát se ohněm...

Vítr bude můj milenec,
vplete se do mých vlasů.
Odnese mne daleko do země sněhu,
zpátky domů, kde budu Neznámou...

Svět mezi časy

Miako se ráda toulá.
Šedá monstra shlížejí,
až za hranice tváře.

Bez prostoru, který dusí…
do nitra,
kolem nehlučných vlaků
skrytými branami,
hledá, co je s druhou duší.

V paprscích odpoledního slunce,
skelné oči hledí kamsi do dálky.
V tisících uhánějí davem zapomnění.

Miako se ohlédne,
kam nepatří.
S nataženými prsty dotýká se ticha…

Blackout

Temnota se rozprostřela nad Tokiem.

Město bez světel,

dávno zapomenuté přání.

Vzduch je nabitý neznámem a

s tancem mraků přichází vítr.

…Láska bez elektřiny…

Tam nahoře mě volá nebe

a kapky deště se divoce ženou k rozpraskanému betonu…

Stará čínská poezie - Tchao Jüan-ming

Pán od pěti jív

autor článku: Lukáš Zádrapa

První autor, kterého si český čtenář vybaví, když se řekne čínská poezie, bude pravděpodobně básník Li Po. Tato jedna z nejvýznamnějších postav čínské literatury žila v době dynastie Tchang (618 – 906). Málokdo však ví, že Li Po v mnohém navazoval na neméně významného básníka, který působil o tři sta let dříve, a velká část motivů, které se nám dnes asociují s čínskou poezií, se objevuje právě u něho – příkladem za všechny jsou chryzantémy. Rád bych proto o něm řekl pár slov s cílem na něj upozornit a přidal i několik vlastních doslovných překladů jeho básní (překlad první ukázky je ovšem podle O. Lomové). Část Tchao Jüan-mingova díla do češtiny přeložila také Marta Ryšavá (Návraty, přebásnil J. Hiršal).

Tchao Jüan-ming, jiným jménem Tchao Čchien, je jedním z nejvlivnějších čínských básníků. V pozdějších textech bývá poeticky nazýván Pán od pěti jív – tak se sám pojmenoval ve fiktivní autobiografii, neboť před jeho chýší prý rostlo pět těchto stromů. Podle tradičního datování se narodil roku 365 n. l. v městě Čchaj-sang v jižní Číně nedaleko Dlouhé řeky, zemřel roku 427 n.l. Pocházel z rodu, který byl ještě za jeho děda Tchao Kchana poměrně významný, ale od té doby jeho sláva pohasla a rodina zchudla. Jméno básníkova otce nám není známo.

Tchao Jüan-ming žil na přelomu dynastie Východních Ťin a dynastie Liou Sung, v době politického rozvratu, kdy o moc v oblasti a nakonec v celé Číně soupeřili vlivní generálové a nejrůznější kliky u dvora. Čína byla tehdy rozdrobená na množství malých států, sever byl ovládnut nečínskými kočovnými etniky a v jižních územích, kam prchla elita, se střídala jedna dynastie za druhou. I za těchto nestálých a nebezpečných podmínek nastoupil Tchao kariéru státního úředníka, jak mu velela konfuciánská tradice a snad i tísnivá ekonomická situace jeho rodiny. Státní služba ho ovšem brzy omrzela a on se vrátil k rodině, kde se živil rolničením. Za svůj život se pak ještě dvakrát vrátil do úřadu, ale nikdy ne na dlouho. V roce 405 se zřekl svého postavení prefekta v Pcheng-ce a natrvalo se stáhl do ústraní vesnického života. Ve své době nebyl uznáván jako dobrý básník, v autoritativní příručce doby, Čung Žungovu Hodnocení básní, je zařazen do průměrných básníků, v Liou Sieho pojednání Duch básnictví vyřezávaný do draků (překl. O. Král) není vůbec zmíněn a pouze nemnohá jeho báseň je pojata do Antologie prince Siao Tchunga. Byl ovšem známou a vysoce uznávanou osobností co se týče prostého živototního stylu a mravní integrity.

Jeho vliv na pozdější literáty byl však enormní. Obdivu a uznání se mu začalo dostávat za dynastie Tchang od nejslavnějších čínských autorů, jako byl Li Po, Tu Fu, Wang Wej nebo Po Ťü-i (u všech existují překlady do češtiny). Za dynastie Sung (960 – 1279) byl jeho nadšeným obdivovatelem především Su Tung-pcho. Téměř ke všem jeho básním složil tzv. che, “harmonizace”, básně ve stejném metru s rýmem shodným s předlohou. Názory a životní postoje těchto dvou literátů byly velmi blízké. Bylo to svého druhu přátelství na vzdálenost několika století, umožněné psaným slovem, které nese myšlenky. Nakonec to bylo právě jedno z velkých Tchao Jüan-mingových přání – nalézt přítele, který by mu dokonale rozuměl (č'-ťi); protože však ve své době na nikoho takového nenarazil, doufal, že alespoň někdy v budoucnosti prostřednictvím svých básní někoho osloví. Tchao byl uznáván i celou řadou dalších význačných osobností a kritiků minulosti. Velice slavnou se stala básníkova fiktivní próza “Pramen broskvoňových květů”, která byla později zpracována v nesčetných podobách.

Tradičně je Tchao Jüan-ming považován za lyrického básníka popisujícího ideální bezstarostný život na vesnici, z jehož díla vyzařuje klid a pohoda. Je jedním z klasických představitelů tzv. stylu “polí a zahrad” a jsou s ním spojovány chryzantémy jako symbol krásného podzimu, prožívaného v ústraní. Avšak pohlédneme-li důkladněji na celé jeho dílo, zjistíme, že byl rozporuplnou osobností, ve které zápasily diametrálně odlišné přístupy k životu a mnohdy těžko slučitelné myšlenky. Jeho pohled na život se samozřejme postupem času měnil, od počátečního konfucianizmu k taoizmu; to se zřetelně odráží v jeho básních.
V autorově nepříliš rozsáhlém díle, čítajícím něco málo přes 130 básní, lze rozlišit několik hlavních témat a myšlenkových okruhů. Prvním z nich je úcta k tradičním konfuciánským principům a klasickým knihám a s konfuciánskými principy spojená hrdost na svůj rod, na jeho historii, pocit zodpovědnosti za něj a starost o syny. Dále téměř všude nacházíme stopy básníkovy životní filozofie, zakládající se především na taoizmu. Tchao byl však ostře proti praktikám lidového taoizmu, jako byly umělé prostředky k prodlužování života (elixíry) apod. Buddhistickou teorii o nesmrtelnosti duše, kterou v té době intenzivně propagoval známý mnich Chuej-jüan, Tchao popíral. Tzv. poezie ústraní s ním byla spojována už od básníka a kritika Šen Jüe (5.stol.); v té době nebyla hodnocena zrovna vysoko. Další téma, kterým byl básník znám, je hojně zastoupeno v díle - víno, neodmyslitelná součást jeho života. Část básní pak hovoří o zemědělských aktivitách, čímž je Tchao také výjimečný mezi svými současníky. S rolnickým životem je velmi úzce spjato téma strádání hladem, které se částečně zdá přehnanou stylizací, částečně odpovídá skutečným životním podmínkám na sklonku básníkova života. Důležitým a všudypřítomným prvkem v jeho díle je téma krátkosti a pomíjivosti lidského života. Nepatrný zlomek tvoří básně skrytě kritizující soudobé politické poměry.

Tradiční představa o jednoduchosti jazyka autorovy poezie a oproštěnosti od literárních narážek se po pročtení celého jeho díla jeví jako nepříliš opodstatněná a trochu zavádějící, i když styl je diametrálně odlišný od dvorské poezie. Prostota výrazu je vskutku výrazným rysem všech básní, o jednoduchosti jazyka to ovšem říci nelze - např. nezanedbatelnou část básníkovy tvorby zaujímají básně ve čtyřslabičném metru, ve kterém je psaná nejstarší dochovaná čínská poezie a které příliš nedovoluje použít soudobé hovorové řeči. Od Tchao Jüan-minga se zachovaly nejen básně, ale i několik kratších próz, z nichž nejznámější je již zmíněná taoistická utopie Pramen broskovoňových květů.

Následující báseň je často, ale spíše neprávem, považována za příkladnou ukázku Tchao Jüan-mingovy tvorby, navozující pocit pohody popisem ideálního života na vesnici.

Pití vína (pátá báseň cyklu)

Chýši jsem si postavil ve světě lidí,
ale není zde hluk vozů a koní.
Ptáte se, jak je to možné?
Když mysl se oddálí, místo se samo stane zapadlým koutem.
Trhám chryzantémy u východního plůtku,
v dálce zahlédnu Jižní hory.
Hory, když slunce se blíží večer, jsou krásnější,
letící ptáci se společně vracejí.
V tom je ten pravý smysl,
chci to objasnit, již jsem zapomněl slova.

V básníkově tvorbě se takováto atmosféra klidu a spokojenosti vyskytuje opravdu zřídka. Přesto zde nacházíme některé prvky objevující se i v mnoha jiných Tchao Jüan-mingových básních. Například je zde motiv chryzantém, kterých si ovšem autor necenil ani tak pro jejich krásu, nýbrž podle přesvědčení lidového taoizmu pro jejich domnělou schopnost prodloužit život požíváním jejich květů či výtažku z nich rozpuštěném ve víně. Básník je často používá jako symbol dlouhověkosti. V druhém verši dvouverší použil jiného symbolu dlouhého života, Jižních hor. Většina komentátorů pokaždé, když na toto místní jméno narazí, jej shodně vysvětluje jako Lu-šan, horské pásmo v blízkosti básníkova obydlí, kde se nacházelo pohřebiště rodiny. Jižní hory však mohou být i odkazem na verš “dlouhověkost jako Jižní hory” v básníkově oblíbené klasické Knize písní (166/6). Výraz tak může spojovat významy normální (reálné pohoří) i symbolické (odkazující na věčný život či evokující téma smrti). Vzhledem k tomu, že byl ve skutečnosti Tchao velmi skeptický k neotaoistickým praktikám prodlužování života, vyznívá z dvojverší podtón ironie. Vracející se ptáci v osmém verši jsou u básníka též častým motivem. Jako symbol představují učence, který po nějaký čas sloužil v úřadě, ale nyní se vrací zpět domů, do ústraní, když zjistil, že svět politiky je nemilosrdný. V závěru básně pak nalezneme odkaz na spis Čuang; taoisté si slov nikdy příliš necenili.

Tchao Jüan-ming ve svých básních často zmiňuje chudobu. Otázkou je ovšem, jak reálná tato chudoba byla. Zdá se, že před padesátým rokem života se jedná zčásti o básníkovu stylizaci, i když založenou na vlastních zkušenostech. Například z mládí pochází báseň Žebrám o jídlo, která jasně ukazuje, že ani v mládí nežil básník v blahobytu. Zmínky o chudobě rodiny najdeme v mnoha dalších básních, nakonec žalostné poměry byly nejspíše hlavní pohnutkou k nastoupení úřednické kariéry. Autor však celou dobu měl knihovnu, což zajisté nebyla záležitost chudých rolníků, vlastnil pole, zemědělských prací se účastnil příležitostně, měl vlivné známé, kteří ho čas od času něčím obdarovali. Dokonce i v nejhorších dobách měl žáky. Lze uvažovat o tom, že to byli oni, kdo nutili svého mistra k opětovným přijímáním úřadu, aby sami nemuseli trpět nepříznivou ekonomickou situací. Po padesátém roku ovšem začala být básníkova situace kritická, trpěl bídou a onemocněl a téměř zemřel. Ovšem i přes všechno strádání nebyl ochoten znovu nastoupit službu v úřadě.

Právě v tom, že se Tchao Jüan-ming účastnil zemědělského života na vesnici, se velmi lišil od svých současníků básníků, kteří všichni pocházeli z vyšších vrstev a do příliš těsného styku s prostými rolníky nepřicházeli, o rolnické práci ani nemluvě. Tento fakt do značné míry ovlivnil i jeho poezii a její jazyk. Byl to z velké části právě jazyk, proč Tchao nebyl uznáván jako velký básník své doby. Jazyk i styl básní byl příliš prostý ve srovnání s dvorskou poezií, která tehdy určovala všeobecný vkus, avšak spíše než básníkovou neobratností či nedostatečným vzděláním to bylo způsobeno záměrem prostoty výrazu. To, že básník ke konci svého života žil více méně rolnickým životem, zakoušel jeho strasti a stýkal se s ostatními rolníky, je v moderních čínských komentářích pojato v rámci třídního boje jako veliký pokrok a neustále vyzvedáváno.

Věnováno Stínu od Těla

Nebesa i země jsou věčné a nemizí
hory a řeky se nemění
Tráva a stromy porozuměly principu věčnosti
s jinovatkou či rosou vadnou či vzkvétají
Říká se, že člověk je nejbožštější a nejmoudřejší
[ale] jako jediný není takový
Jen co spatří svět
náhle odchází pryč, aniž by se kdy vrátil
Všimne si snad někdo, že zde jeden člověk schází?
Myslí na něj snad příbuzní a známí?
Jen zbylé věci každodenního života
když je zaujmou, se smutkem v duši zavzlykají
Já neznám umění proměny v nesmrtelného
je to tak, o tom není pochyb
Rád bych, abyste přijal mou radu
Dostaneš-li víno, neodmítej!

Báseň patří do série tří básní, které jsou neobvyklé tím, že jsou záměrně filozofické. Rozdílné názory na přístup k životu jsou vyjádřeny v korespondenci těla a stínu, načež duch oba názory komentuje, vykládá a uvádí v soulad. Jednotlivé názory jsou různými stránkami autorovy rozporuplné osobnosti a série básní pokusem tyto rozpory vyřešit, nebo alespoň zmírnit. Je velmi pravděpodobné, že báseň je zároveň polemickou reakcí na spis mnicha Chuej-jüana, který propagoval učení o nesmrtelnosti duše.
Báseň začíná běžným a oblíbeným básníkovým motivem věčnosti přírody, srovnávané s pomíjivostí života lidského. Hory a řeky jsou tradičním symbolem věčnosti. Tráva a stromy, i když každý rok na podzim uvadnou, na jaře se zase probudí k životu, oproti člověku, který jednou mrtev odejde navěky. V osmém verši pak zaznívá další z oblíbených obratů, smrt jako cesta, odchod na věčný odpočinek. Podobný obrat se nachází v třetí z Devatenácti starých písní, kterým mohl být autor ovlivněn. To, že se člověk po odchodu již nikdy nevrátí, souhlasí s básníkovým přesvědčením, že když zanikne tělo, zaniká i duše, nic nezůstává ani se nevrací. Třináctý a čtrnáctý verš jasně poukazuje na básníkovo odmítání neotaostických praktik: různých dýchacích cvičení, požívání elixírů, zvláštních diet ap. Závěrečný verš básně je výrazem básníkova přesvědčení, že jedině víno může rozptýlit, i když dočasně, všechny strasti a na chvíli přinést radost. Tchao Čchien byl svou zálibou ve víně proslulý.

Velmi rozsáhlou část Tchao Jüan-mingovy poezie prostupuje téma alkoholu jako prostředku k chvilkovému odpočinutí od strastí života. Následující báseň je vzata z cyklu “Po pití vína” a popisuje pitku s přáteli bez přílišných filozofických úvah, do kterých ústí tak mnoho jeho básní.

14. báseň z cyklu “Po pití vína”

Staří přátelé ocení můj vkus
spolu přicházejí s džbánem vína v ruce
Usedáme na zem pod borovici
několikrát si nalijeme a jsme opilí
Staříci pomateně breptají
nalévání pohárů zratilo pořadí
Nevím sám o sobě
natož abych věděl, které věci jsou cenné
Daleko bloudím od místa, kde zůstáváme
ve víně je silná chuť

Básní, ve kterých se objevuje víno, je v Tchao Jüan-mingově díle vskutku mnoho (kolem 40%). Poukazuje na to již Siao Tchung ve své předmluvě k sebraným Tchaovým básním. Sám básník říká ve své autobiografii Pán od pěti jív: “Povahou měl rád víno, rodina byla však chudá a on ho nemohl vždy mít. Přátelé o tom věděli a tak někdy vzali víno a pozvali ho.” Známý je jeho cyklus dvaceti básní Po pití vína. Nicméně většinou se nejedná o pijáckou poezii, jakou psal později např. Li Po. Verše o víně bývají začleněny do básně jako součást úvahy o pomíjivosti života a zapadají do konceptu básníkova životního postoje. Nejvýznamějším přínosem vína je pro něho “rozpustit trápení”. Považuje víno za jediný možný prostředek k chvilkovému zapomnění na nevyhnutelnou smrt a strasti běžného života a snaží se využít každé příležitosti, aby se poveselil, místo aby ztrácel čas marnými snahami o dosažení úspěchu v kariéře a světské slávy.

Jedním z velmi důležitých a celé dílo prostupujícím tématem je pomíjivost života. Jako jediný prostředek k zmírnění smutku z krátkosti a marnosti života sloužilo básníkovi víno. Tchao často používá odkazů na předchozí, především taostickou literaturu a na sbírku Devatenáct starých písní. Toto téma je nejvíce zastoupeno ve skupině Různých básní, z nichž je vybrána i následující báseň.

7. báseň z cyklu “Různé”

Dny a měsíce nechtějí zpomalit
roční období se [navzájem] popohánějí
Ledový vichr bičuje uschlé větve
spadané listí pokrývá dlouhou stezku
Mé slabé zdraví postupem času chátrá
černé vlasy brzy zbělely
Bledá znamení jsou vetknuta v mou hlavu
cesta přede mnou je stále užší
Z domova se stal zájezdní hostinec
a já jsem jako host, který musí odejít
Dál a dál, kam chci jít?
V Jižních horách je staré obydlí

První čtyři verše navozují ponurou atmosféru sklonku podzimu a zoufalství z rychlého a neúprosně nezadržitelného toku času, který člověka každým monentem posunuje směrem k smrti. Konec roku je také běžnou metaforou pro sklonek života a tak je to míněno i zde.V 6. a 7. verši se mluví o bílých skráních, které jsou nejčastějším opisem pro stáří. Osmý, devátý, desátý a jedenáctý verš evokují bezprostřední blízkost smrti, vyjádřenou básníkovým oblíbeným příměrem s cestou. Přirovnání života k zájezdnímu hostinci má svůj původ patrně v knize Lie-c´. Příměr k dočasné přebývajícímu hostu je s největší pravděpodobností inspirován třetí z Devatenácti starých písní: “Člověk se narodí mezi Nebesy a Zemí a najednou jakoby byl daleko putujícím poutníkem.” Jižní hory v závěrečném verši jsou hory Lu-šan, kde bylo pohřebiště rodu Tchao – staré obydlí je tudíž hrobem.

Pomíjivost života byla zvláště zastoupeným tématem hlavně od pádu dynastie Chan (220). Došlo k zániku centralizované moci, k územnímu rozdrobení a politické nestabilitě. Život úředníků, kteří byli autory poezie, byl velmi neklidný a nikdo z nich nemohl vědět, zda následující den neproběhne mocenský převrat a on nebude popraven. Není divu, že poezie takovéhoto období byla neutěšeně pesimistická. Jejími nejvýraznějšími autory byl spolek excentrických osobnostích nazývaný Sedm mudrců z Bambusového háje.

Ačkoliv Tao Jüan-mingova poezie o krátkosti života obsahuje nemálo povzdechů, nakonec nevyznívá tak zoufale, protože básník pojímá smrt jako přirozený zánik života daný přírodou a tak jako tak neměnitelný: “Až budu mít zemřít, tak jistě zemřu, nebudu už o tom více dumat.” To však nemění nic na tom, že čas vyměřený člověku není příliš dlouhý, zvláště pak ve srovnání s přírodou či vesmírem, a utíká rychle (čínština má pro rychlý běh času zvláštní citoslovce – žen-žan). Čas bývá nejčastěji přirovnáván nejspíše k plynoucí řece. Nakonec čas přece také “plyne”. Originálnější symbol postupu času uzavírá pátou báseň z Různých: “Dávní lidé želeli každého palce stínu – pomyšlení na to děsí.” Palcem stínu je myšlena vzdálenost, o kterou se posunul stín na slunečních hodinách.

(se svolením autora převzato z kulturního serveru www.totem.cz)

Fiktivní podobizna Tchao Jüan-minga od mingského malíře Wang Čung-jü (2. pol. 14. století) byla převzata z adresy http://www.cnarts.cn/Classics_History/UploadFiles/200407/20040730153833253.jpg

Text z dnešního poledne :-)

P.S.

Kdo vlastně jsi, když zeptám se...

(tuto báseň věnuji svému učiteli N.N.R.*)

Zdravím tě, učiteli z linie vzácných Mistrů,
který žádnou z oddělných škol zde nezastupuješ,
ač v esenci nauk jsi je dávno obsáhnul.
Zdravím tě na dálku a blízký tak často svému zmatku
pln otázek, že z rozptýlených pokřivených úvah
snažím se nalézt břeh, „bílý střed v modrém prázdnu“
jímž vládne sjednocené jádro kontemplace…

Kladu ti v nitru otázky, však vlastně často očekávám to,
co bych sám odhadnul a měl za potvrzení
jednoho ze svých domýšlivých šálivých a vábných klamů
Vždyť přečasto si nejsem vědom
že pravý vnitřní stav a jeho poznání jsou
jedinou jistotou s níž se lze spojit, plout
a jakou moc má podržet si
důvěru ničím nikým nepodmíněnou…

Kdo vlastně jsi, když zeptám se sám v sobě?
Když v náhlé bdělosti přesahu
mám tebe za buddhu?
Jen občas v šťastných chvílích procitám nacházím
některý z oněch vzácných znaků:

V tvé Mysli vidím buddhu
neb vnímám košatost a přece sjednocení Mistrů linie
přítomnost lásky, soucitu a moudrost v předávání vzácných nauk.
Jiskry pochopení vše prostupují a v žáru poznání
z nektaru moudrosti přitéká ke všem stejně obrácené
požehnání a povzbuzení k cestě.
Pln pochopení a naslouchání…vždy pamatuješ
na utrpení veškerých bytostí.

Každému nabízíš takovou hutnost nápoje,
kterou by ve své fázi unesl

a v esenci pak příslib že jednou zcela jistě
onen zdroj objevíme každý v sobě…

V tvé Řeči slyším pociťuji buddhu
neb ke všem stejně neomezený jsi laskavostí a hřejivostí slova
každému platí tvá vědoucí pozornost a srdce tvé odpovídá
každému jasně a bez okolků
neb dávno s Velkou dokonalostí jsi srost a sjednotil se…
působíš ze sféry prosté všeho ulpění a zmatku

V tvém Těle vidím buddhu -
„měnivou a přece sjednocenou postavu“,
jež plna podob ze mně neznámých prostor a časů
mění jen tvářnost svou a září neskrývaným všeho sjednocením.
Vždyť skrze tebe přicházejí Mistři Dévové Dákiní i Ochránci
vzácné linie nauky samoosvobození -
stav za myslí v původní čirosti a přirozenosti.
Vždyť ony podoby vyvstalé náhle ze zářné prázdnoty
berou nás šťastné, kteří se s tebou setkali
za omezení místa, za nestálost času
na horu nekonečné „prostornosti“, kde v křišťálovém průzračnu
spočívají i tančí ti, co díky tobě vydali se na cestu…

(* N.N.R. - zkratka jména Namkhai Norbu Rinpočhe)

Prostor pro autora II. - Olga Dobrovolná

Olga Dobrovolná

Čtvrtá barva je modrá

(básně z připravované sbírky)

*

ta krajina je mi
stále v patách
a já jak netopýr
podprahově s tebou mluvím
nocí nalétám
si křídly temna na svůj dům
se světlem v průčelí...

*


když půjdu po schodech
s jablky v náručí
znovu vyvolám stíny

tak kostrbatě
budou psát
vzkazy
po zdech

pro Tvé oči
o patro výš

*


jak jsem si malovala domov
pro přestárlé
děti, slepé k barvám - čtou hmatem
výčnělky náhrobků
Braillovo písmo
jeho obličeje

úsměv - poslední živý
v domě zanechaném tak lehkovážně stínům
žen některých vdaných za své
představy
a najednou hmatatelný
čas jeho obličeje

*


(aneb co se povídalo v polích na rozcestí tří cest)

soutěska mlhou dýchá
vzneslou z dávného jezera

tma se měla
k barvám jako
sníh k povrchům

tak slepé oči
slepých cest

tak samota
když třezalky
nedohlédnou
tam

když
žluť pryskyřníků

jim hlavu popletla

*


hned vedle ovčí ohrady, hned vedle
přitakávajících číhá cosi jako magnet - pro tvé chuťové pohárky
jako matka a šroub nejistý uprostřed stáda

čím vroucněji bubláš, čím hlouběji necháš se trhat do podob
nedostižných
zlatých beránčích roun
vichr zahradu strhává ze zeleně, kterou nenašel jsi u žen

zelená Kolchida za mořem, bez ní bezmála po stropě lezu

peklo je
v ohradě ovcí. vytí z hloubi
lesů jen přesně naplňuje vyhloubený prázdný tvar


*


V rovině prostorného pokoje s rozsvícenou lampou se nakláníš
jako dřevěný jezdec v něčí ruce těsně před matem.
Řeznický krám - odlesk v okně v mezerách mezi
žaluziemi prosvítají háky na bílá těla.
(máslo, cukr a šlehačku ušlehat dotuha, ulizovat!)
- tolik ses bál, že nebude co jíst, žes nepoklekl,
když vyzváněli poledne.

Chybí ti
ten čas.


*


Čas snění o tom, jak by co mělo být, kdo kým je
a co to znamená. Všechno podstatné je ukryto
pod rozumem, pod hladinou.
Jako když hladíš obraz rozprostřený přes bílou zeď:
ztroskotaná loď, koráb, co neprojel
úžinou mezi. Ryby nemluví, ale když voda
opadne, v ráhnoví ptáci. Střízlíci kolibří.

Ptala jsem se tě, jestli se potápíš. Urazil ses jakoby
to bylo něco neřestného.
Kleště. Nůžky. Jen v nejužším bodě padneš až na dno. Rozpolceně.
Roztrženě. Černý král promlouvá rukama
- jen tak.

Bělost ledu zamrzlých jezer.
Bělost čistoty kovových zbraní.
Je jen moře - daleko odsud a přece tady - loupu ho
jako cibuli. Ostře.


*


A mohlo to tak být navěky

kdyby se komusi pádem do propasti nepopletlo
tma a světlo. Černý proud duše - černý král
- ten, co grál našel v podobě smrti
nemocného těla. (A vítr smýká větvemi až do zlomení a není
bílé holubice, co dala by se vypustit mezi podvojnost skal
duše a těla.)

Proplujem? Šediví?

Mít volbu - černé plachty vracející se lodi z války
o tu jedinou anebo
moře bez lodi?


*


v proměnách
ponorných řek
a pralesů Amazonie
(půl roku ve větvích ptáci
a další půlrok ryby)
když se noříme
a vynořujeme
ze smyslů těla
a zpět


*


A někdy si myslím, že jsi střelec
a Ty zatím jen pole
za polem
- jen jeden krok
a pak čekáš
co já ...
a já - protože nevím, že už
jsem na tahu -
taky čekám ..

a nejsem si jistá ani
svou černou
a Tvou bílou


*


Přimáčknut až těsně k horizontu
událostí, za kterým všechno mizí v černém proudu
blízkosti...
Kde může rozlišovat jen ten, kdo je přítomen.
Přihlížející vidí jen prázdno.

"Natáhnu ruku a spojím oba světy"
říká si ta malá
hloupá, hloupá tak, že to opravdu udělá.

Jestli se něco dá nazývat
mostem, pak na möbiově pásku
téhle řeky je to zbytečné.


*


Kruhy kolem plovoucího
těla. Rána rudá dávným příběhem.
Břeh. Noha. Pevná zem.

Šárku jsme prošli až k Matějovi , zapomenutá vysvědčení
a výkresy mého syna. Zahradní slavnost, oheň, křest
barev na plátna pomaloučku schnoucí.

Doma se hrabu v zásuvkách. Linoryty nočních obloh,
letících příslibů, kruhy kolem postav nad hladinou
temného jezera.

Čas
a kruhy kolem plovoucího těla.


*


Okno je zavřené.

Sedím na koberci - pode mnou
pevno, jasná struktura jednoduchého
vzoru mezi osnovou a útkem.

Dívám se skrz sklo na lípu.
Stárnoucí. Pevnou.
A předsíní se kolébají lodě
se třemi indiánskými barvami - černou,
rudou a bílou.

Přílivy, odlivy jar a podzimů.
Vlny dnů - pevná struktura
chaotického pohybu.

Akvárium. Zasklený obraz.
Mrakodrap.
Oblaka, vítr.

Čtvrtá barva je modrá.


*


Měsíce jsme chodili
do kopců
a zpět
brali do rukou každý kámen
a na rostliny mikroskopy
a sedali na bobek
a kopírovali žáby
v jejich sucho-vodním světě
a přemýšleli o stínech
vystěhovaného domu
a dívali se, z čeho je postaven
a každou škvíru zdí přejeli prstem
a ten pak olízli
a četli, kdo ho postavil
a jak dlouho žil
a proč zemřel
a že měl dluhy
a čtyři děti
- až jsme celou tu
třírozměrnou
pavučinu kopce měli
v nohách, rukách, očích, citech
stáli jsme znovu
nahoře na kopci
a viděli už
všechno jako strom
a pak kříž
a jako kruh
co se smršťuje a roste
do výšky a mění barvy
a věděli, že všechno je
v pohybu toho jediného
kruhu


*


jen klidně
zavřít oči
důležité jsou dlaně a jejich
pevný stisk
- tělo pohybu přece ví
kudy

kopyta údery přesně
odpočítávají
čas

Mystické verše mistrů-básníků. II. Novalis

Novalis, občanským jménem Georg Friedrich Philipp Freiherr von Hardenberg,
(2. 5. 1772 – 25. 5.1801). Německý básník a prozaik, představitel raného romantismu.

Novalis je pseudonym německého básníka, který se narodil jako Friedrich Leopold baron von Hardenberg de Novalis v roce 1772 na zámku Oberwiederstedt poblíž Mansfeldu.
Strýc mu otevřel cestu k francouzskému racionalismu a francouzské kultuře.V roce 1784 se celá rodina přestěhovala do Weissenfelsu, kde byl otec jmenován ředitelem solivarů. V 18 letech nastoupil do nejvyššího ročníku gymnázia v Eislebenu. V té době miloval a překládal antickou literaturu.
V roce 1790 se zapsal ke studiu práv do Jeny. Zde navštěvoval zejména dějepisné přednášky Friedricha Schillera, kterého velmi obdivoval. Osobně se poznali o rok později a jejich přátelství vydrželo celý jeho život. Na další rok se zapsal ke studiu matematiky, práv a filosofie do Lipska, kde se spřátelil s Friedrichem Schlegelem.
Nakonec v roce 1793 se zapsal na universitu do Wittenbergu, kde složil o rok později závěrečné zkoušky a vrátil se k rodičům. Nastoupil na místo úředníka na okresním úřadě v Tennstedtu. Při služební cestě potkal dvanáctiletou Sofii von Kühn, do které se okamžitě zamiloval a ona jeho lásku opětovala. V den jejích třináctých narozenin se tajně zasnoubili. Rok po té bylo zasnoubení oznámeno rodině. V době své lásky se pohroužil do studia Fichtovy filosofie.V roce 1795 Sofie těžce onemocněla a ani několik operací jí nezachránilo život, zemřela počátkem roku 1797. Bolest Novalise byla obrovská, nemohl se pro smutek zúčastnit ani pohřbu, na hřbitov šel až za několik dní. Měsíc po Sofiině pohřbu si začal psát deník. Středobodem jeho světa byla láska k Sofii. Myšlenku na sebevraždu zavrhl.V roce 1798 poprvé vydává pod jménem Novalis sbírku filosofických pojednání Zrnka pylu. Vzpomínka na Sofii se pro něho stává bohyní matkou. V té době byl velmi činorodý, studoval filosofii France Hemsterhuise a nechal se zapsat na báňskou akademii do Freibergu. Téhož roku se žení s Julií Charpentierovou, své manželství však charakterizoval tak, že ona ho milovala, a on by byl raději mrtev.V roce 1799 se seznámil s básníkem Ludwigem Tieckem, který ho velmi ovlivnil. Tento rok napsal Novalis svá vrcholná díla: Duchovní písně, Hymny k poctě noci, první díl románu Modrý květ, esej o minulosti a budoucnosti Evropy Křesťanstvo neboli Evropa. Ujal se také práce v solivarech.Na podzim roku 1780 ho zastihlo chrlení krve a dědičná tuberkulóza tak propukla v plné síle. Dne 25. března 1801 zemřel ve věku necelých 29 let.

Novalisovi Hymny noci, vydané v srpnu roku 1800, jsou považovány za vrcholné dílo rané německé romantiky, cyklus šesti hymnických zpěvů ve verši a v básnické próze.


Novalis – Hymny noci
(Hymny I., II. a úryvek z IV. hymnu)


I.

Který z živoucích, smyslem obdařených, nemiluje přede všemi divy prostoru kol sebe rozšířeného vše oblažujícího světla - s jeho barvami, s paprsky a vlnami; s libou všudypřítomností jako budící den. Jako života duši nejvniternější je vydechuje hvězd ohromný svět a v tanci pluje modrým jeho přílivem – dýchá je jiskřící věčně odpočívající kámen, zamyšlená, ssající rostlina i divoké, hořící, mnohotvárné zvíře – ale především nádherný cizinec moudrých očí, vznášející se chůze a něžně uzavřených, zvuky bohatých rtů. Jako král pozemské přírody volá každou sílu k nespočetným proměnám, spájí a rozlučuje nekonečné svazky, věsí nebeský svůj obraz všem tvorům pozemským na šíji. – Pouhá přítomnost jeho zjevuje zázračnou nádheru říší světa.

Odvracím se ku svaté, nevýslovné, tajemné noci. Svět leží u veliké dáli – v hlubokou hrobku pochován – pusto a osamoceno jest jeho místo. Strunami hrudi vane hluboký smutek. V krůpějích rosných nechť skanu a s popelem se smísím. – Dálavy vzpomínky, přání mladosti, sny dětství, celého života krátké radosti a marné naděje přicházejí v šedých šatech, jako večerní mlha po slunce západu. V jiných prostorách světlo rozbilo veselé stanoví. Či nevrátí se nikdy již k svým dětem, jež s věrou neviny ho čekají?
Co náhle, tolik tušeními naplněno, pod srdcem pramení a bolesti dech měkký pohlcuje? Zda i ty máš zalíbení v nás, ó tmavá noci. Co pod pláštěm svým držíš, silou neviditelnou mi v duši útočícího? Balšám drahocenný kane ze tvé ruky, ze svazku máku. Těžká křídla citův nadzdvihuješ. Temně a nevýslovně rozechvěni jsme – vidím vážnou tvář, radostně zaleknutou, jež mírně a plna zbožnosti se ke mně sklání a v nekonečně zapletených kadeřích matčino milé mládí zříti dává. Jak ubohým a dětinským teď jeví se mi světlo, jak radostným a požehnaným rozloučení dne. – Jen proto tedy, že noc odvrací od tebe služebníky tvé, nasilo jsi v dálky prostrou zářících koulí, by zvěstovaly tvoji všemohoucnost – návrat tvůj – v době vzdálenosti tvé. Nebeštějšími než jiskřící hvězdy zdají se nám nekonečné zraky, které noc v nás otevřela. Dále vidí, než nejbledší oněch nesčíslných vojsk – nepotřebujíce světla, prostor hlubiny duše milující – což vyšší prostor nevýslovnou plní rozkoší. Sláva budiž královně světa, vznešené zvěstovatelce svatých světů, pěstounce blažené lásky – ona posílá mi tě – Milenko něžná – líbezné slunce noci, - teď bdím – neboť jsem Tvůj i Svůj – tys Noc mi zvěstovala k životu – strav výhní duchovou mé tělo, bych vzdušný s tebou úže pojil se a věčně trvala Noc Svatební.

II.

Dlužno, aby vždy se jitro navracelo? Neskončí s nikdy pozemského moc? Čilost neblahá tráví nebeský nádech noci. Nebude lásky tajemná oběť nikdy věčně hořeti? Odměřen byl světlu čas; ale bez času i bez prostoru jest vládá noci.– Věčná jesti doba spánku. Svatý spánku – neoblažuj příliš zřídka zasvěcených noci při pozemském díle. Jen bláhoví ti nerozumějí a nevědí o jiném spánku než o stínu, který v šeru opravdové noci milosrdně na ně kladeš. Necítí tebe ve zlatém přílivu hroznů – v zázračném oleji mandlovníku a ve hnědé šťávě máku. Nevědí, že tys to, jenž se vznáší nad něžné dívky ňadry a v nebe mění klín – netuší, že z dávných bájí nebesa otevíraje vstříc vycházíš, klíč že chováš ku příbytkům blažených, nekonečných tajemství mlčící posel.

IV.
(fragment z první části)

Nyní vím, poslední až bude jitro – až světlo nebude se již noci a lásky báti – až věčna bude dřímota a Jediný jen, nevyčerpatelný Sen únavu nebeskou v sobě cítím. – Daleka i únavna mi byla pouť ku svatému Hrobu, tížící kříž. Křišťálné vlny, která, hrubým smyslům neznatelna, vyvěrá v temnotném klíně pahorku, u jehož paty se pozemský tříští příboj, jí kdo okusil, kdo ve výši stál na světa pohraničních horách a v opačnou stranu na novou zemi, sídlo noci, patřil, ten věru nevrátí se ve světa shon, v zemi, kde světlo přebývá u věčném nepokoji.
Nahoře staví si chaty, chaty míru, touží a miluje, vyhlíží, až hodin veškerých nejvítanější jej stáhne v studnu pramene – pozemské na povrchu pluje, v bouřích se vrací, ale co lásky dotykem se svatým stalo, proudí rozpuštěno skrytými chodbami v opačný okrsek, kde, jako vůně, se mísí s láskami zesnulými…

(překlad básníka, výtvarníka, grafika a překladatele Bohuslava Reynka)

Mystické verše mistrů-básníků. I. Rainer Maria Rilke

Tento blok ukázek z tvorby básníků všech dob by měl především inspirovat. Přenést sem, do naší současnosti, něco ze starých dob, kdy zralí básníci upínali svůj klidný pohled k onomu „za“, k „Absolutno“ - ať už jej jmenovali Bůh, Jediné, Plodivá Matka -Prázdnota, Dokonalost či Veškeré.
Není na mně, abych tato díla a jejich autory nějak - co do nějaké jejich „mystičnosti“- posuzoval. Jen jsem vybral několik ukázek, samozřejmě s rizikem veškeré subjektivnosti takového počínání.

Označení „mystické“ je zde spíš výrazem toho, kam texty samé míří, co a jak oslovují, a vyslovují. Jako mnoho dalších „hlubinných“ termínů duchovního a filosofického významu dostal se i výraz „mystické“ na scestí jeho současným laciným zneužíváním, zkreslovaním, oním „paděláním slov“, jak tomu trefně říkal český spisovatel Egon Hostovský.

Přesto se dá snad něco dělat – třeba číst, a v sobě se s básníkem setkat. Společně s ním naslouchat onomu prahnutí po „Absolutním“.
A tak, jako psali někteří mystikové křesťanští či třeba mystikové tradice Súfí ze své „cesty temnou nocí“ své zápisy, či své poznání jen podrželi ve svém srdci, s pohledem za jasným světlem Jediného, tak se oné Jedinosti jemně pokoušela dotknout a přiblížit se k ní i srdce některých básníků-mistrů.

Věřím, že nezaškodí pokusit se tento dávný „Orfeův zpěv“ znovu oživovat.


I. Prvním z básníků nechť je zde Rainer Maria Rilke (4. 12.1875, Praha – 29. 12.1926, sanatorium Valmont u Montreux ve Švýcarsku), jeden z nejvýznamnějších, německy píšících, lyriků přelomu 19. a 20.století.

Jednorožec

Tu světec pozdvih tvář a svatý sen
jak přílba pad´ mu na znak zpátky s hlavy:
neb bez hlesu se blížil bájný, pravý
tvor bílý, jenž jak laň, když psi ji dáví,
jen vlahým okem lká svůj sten a sten.

Podstavec noh, čist jako sloní kel,
se klad´ a zdvíhal v lehké rovnováze,
lesk bílý blaženě se srstí chvěl,
a na čele, na tiché světlé dráze,
jak věž by v měsíci roh velký čněl,
a každý krok se dál, by nes´ jej snáze.

Pýr šedě růžový kol tlamy byl
odhrnut lehounce, až bílý pruh
(bělejší všeho) od zubů mu svítil;
nozdry teď zabraly a ssály vzduch.
Leč jeho zraky, v něž se prostor řítil,
metaly zření v nekonečný cíl
a zavíraly bájí modrý kruh.


Buddha ve svatozáři

Střede středů všech a jádro jader,
mandle zavřená, jež sládne ven, -
hle, to vše až k hvězdám je tvých ňader
sladká dřeň: buď pozdraven.

Viz, ty cítíš, jak jsi všeho prost;
v nekonečnu slupka tvá je vlahá,
a tam dme se silný mok, by rost´.
Zvenčí velká záře napomáhá,

neboť zcela nahoře jak zlato
žhnouce kolotají slunce tvá.
Ale v tobě už je započato,
co je všechna překoná.


Hudba

Hudbo: dýchání soch, snad:
ticho obrazů. Mluvo, kde mluvy
se končí, ty čase,
kolmo jenž stojí na směru hynoucích srdcí.

Pocity pro koho? Ó ty, citů
proměno v co: v krajinu slyšnou.
Ty cizinko: hudbo. Ty nám odrostlý
prostore srdce. Statku náš nejvroucnější,
jenž, stoupaje nad nás,
tlačí se ven -, rozchode svatý:
kdy nitro nás obepíná
dálkou nejnavyklejší, rubem
vzduchu,
čisté,
obří,
byt, v němž pobýt už nelze.



Smrt básníka

A ležel. Napřímený obličej
ve strmých poduškách byl odpíravý,
co svět a vědomí té proudné vřavy
od jeho smyslů urváno jak v splavy
zpět padlo v neúčastný děj a rej.

Kdo za živa jej zřeli, nezřeli,
jak cele s tím vším odňatým byl jedno,
neb to tam: louky a to světlé bezdno
a vody v jeho tvář se zavřely.

O, jeho tvář byl celý obzor vzdutý,
jenž k němu chce jak v sídla odvěká;
a jeho maska, mdlící zdaleka,
je něžná, nahá, jako rozříznutý
je plod, jenž na vzduchu se roztéká.


Rainer Maria Rilke: bozi a lidé. Sedmnáct básní. Vybral a přeložil Pavel Eisner. Jako třetí soukromý tisk edice Atlantis vydal v roce 1936 Jan V. Pojer v Brně.

"Přenosné moře"

Pavel Sobek -básně z chystané sbírky "Přenosné moře".


Přenosné moře

Míříme
ale nevzdalujeme se

Muži v tomto přímořském pásmu
mají i na sklonku stáří
v očích a na rtech tutéž bázlivost a sny jako v dětství
Občas v noci vykřiknou do šera pokoje
nesrozumitelnou kaskádu hláskovaného úleku...

Lodě a jachty se pomátly
a docela nedávno se bez boje
odpoutaly od harmonie rybolovu
Němé a zadumané teď na slunci doutnají porážkou
a trýznivou degradací na pouhé trámy pro výletníky

Vše tekuté a nořící se
propadá se do zbytečných posunků
škodolibě provozovaného nesmyslného pirátství
protože trochu loupeživí musejí být všichni
bez výjimky

Posouváme se...
ale vzácné látky našich snů a představ
dříve tak nařasené a v nádherných záhybech
magnetizující svými třpytivými barvami
jsou dnes jen kdesi nahrubo odfláknuté cáry
smotaných povalujících se hadrů

Jsme tedy napospas
nikoli vůči hlubinám noční nebeské růže
spíš občas v špinavé pěně příboje pohozené
pokroucené a věčně špínou zanášené
petláhve

Hovoříme stále s nepochopitelnou sebedůvěrou
ale ti bystřejší ujíždějí v sobě
do všech možných vzdálených končin
a hledají stopu něčeho
co by jim připomnělo štěstí a radosti tak pradávné
že na ně obyčejné rozumování nikdy nestačilo

Pobřeží je dnes vlídné
a tak snad budou mít na své straně
při plavbě přízeň v tom zvrtaném údělu
a až se za úsvitu budou vracet
budou svým ženám a milenkám vyprávět
ony fantaskní nekončící příběhy
vonící příslibem...



Zmizelá

Říkala že se jmenuje Ginna...
Co ale ještě dnes a komu
jemně vydechne a zazvučí pod vysloveným jménem
které je nenapodobitelně vsazeno do nitra?
Jaká tětiva se lačně napne
v nedozírném šumu stepi?
Říci jen jméno bývá dnes nicotným znakem
nepodepsaných obrazů

Voněla
až dlaně přetékaly do dychtivosti
v pohledu daleká vší titěrnosti
soustředěna v jemném rozechvění místa a setkání
jakoby ji mohl kat prostoru
kdykoliv prudce odetnout

Tvé moře brzy zahalí temné mraky
tak chceš-li vyplout a nezmizet...
je právě čas

V jediném okamžiku očím kamsi proklouzla
a nechala mne v jakémsi rozjímání:
hýčkaný smutek bývá u mne tak často
pouze hloupým návykem z dob nepaměti
a radost právě jen
krátkým mezidobím něhy

Nade vším ale bez vyznání
bez omezení kraluje ona tekutost příběhů
váhavé a jindy bezhlavé prostupování se
v údělu zračícím se v pozorných
a přece uvolněných rozhledech


Plížením

V kamenné průrvě úžina
cesta pro štíhlé tělo
směry

vánek zepředu hladivý o čelo
moře
sotva slyšitelný šum

jak stoupáš
bez spatření vln
kolem těl
jsi jako tanečník přinucený pohybovat se
sám ostražitě a pouze ve své mužské poloze

občas zvedáš ruce
a zakřičíš
aby se v dechu rozlila slaná vůně
prastaré symboly spící na levé straně
když ty sis při ústí zvolil pravou
a přece proudí
dunivě
a zároveň jako by tě hladila po zádech
rýhy naskakující ti v paměti
ze sálajícího kamene

přivolává to kresby:
ženu při tanci
skupinku lovců
a v pozadí ještě cosi nezřetelné

propneš se zívneš
pokračuješ ve zvoleném směru

Odpoledne v Soranu

Předhůří
Domky a dvory
Zdaleka ne zle
Tetelící se vzduch poledne
Zdánlivá opuštěnost
Sídel

Je mi
Čerstvě propuštěnému vězni
Stále tak po tobě…
Ohlížím se
Stále ještě za dveřmi
Cely

Venku pozorný ke zvukům
Rozkoš ze slabého chvění závanů
Pes a cikády
V Kafe přes silnici
Ještě chvíli otevřeno
Vejít Sednout si…

Objednal jsem raději
Rubínové
Řecké
Asi jsem tím číšníka pohoršil
Mělo hluboce svíravou chuť
Vůní
Bylo po tobě


Jemně hmotně

Patrně
patrně i nebe...

v tak slunný den
spojuje své záliby
s vášnivým vyvanutím
šeptá v jeskynní uši
dává chutnat a rozpouštět
větrové bonbóny

Na prosby mu chřípím odpovídá z tmy
tichost
suchý jih
velebení drakonů a štírů
v živelné semknutosti země

a také polonahý poustevník
svými přeludy zmizelých přání
přesypává iluzi do veliké mandaly
vchází severní branou
usmívá se
všemu tomu rozumování
co pěstoval

pouští zrnka
na všechny ty milé
i děsivé podoby
sebe


Potulní milenci

Vrátili jsme se jako pár let staré sny
potůlky Perpignanem
v rybářských uličkách Barcelonety
nakonec uzamčeni na Elbě...

v Kafe Orfeus se smějeme svým jménům a objednávkám
ty si dáváš tučné a místní pivo
já velký dort a láhev těžkého krétského vína
smějeme se číšníkovi do očí a on
jako prostý srdečný jižan
se pobaveně chechtá nosí na stůl
i s kávou na účet majitele...

Ptá se odkud jsme připluli
neboť sem se vše obrací z vnějšku
putuje a hledá
v srdečnímu centru moře, ne?
tekuté jemné chvění v podobě doteků

Ukazuješ kamsi naproti na zelené okenice
malý penzion
vzrušejeme se dost rafinovaně
dlouze se milujem
pak v kuchyňce nazí pobaveně pijeme
chladnou vodu
a usínáme vstoje čely důvěřivě k sobě...

Přišlo a odchází...
a tak se dnes ještě dlouze po půlnoci procházíme
na lemu přílivu a sníme se za chůze
neboť není horších omylů než hloupě trvat
na nezměnitelnosti
svých světů


Zdymadla

Fáze kdy poledne
vrší své ostatky
na kavárenských stolcích

služebné staré dámy matrony
s přesností sfing dočkaly se
každodenní propasti
strnutí času

Za zelení okenic nehybnost
a shrbená vážnost
plní misky vodou pro kočky
tik a lep malých smrtí
těsně před přehozením
bílého závoje
nového prostírání

Zavírají okenice
fén páře na dálku mořský břeh
Santa Fiora a Arcidosso
jejich drobná věčnost siesty

Do němohry propadlá dvojice
dopili kávu dosáli úsměvy
růžové víno za ně plaše zvětrává
na dně umatlaných sklenic

hladí ji po předloktí
jako by nevěděl co by tak ještě
mělo nastat



Poblíž La Rochette

Ta chvíle má sotva co společného
s běžným tokem času...
Vypuštěná kašna plechový delfín
figurka rozjařeného chlapce
důchodci vklíněni v lavičkách
nečinnost místní neděle...

Možná sis tehdy přála, abych byl víc do světa
sklízel zlatá pole
a hlavně se už konečně prosadil
Možná...
do sochy svých přání
jsi mě svým paprskem
už vtěsnat nedokázala

Omamný vzduch jara
je tu tak svěže
dech konečně zažívá uvolněné opojení
i když se právě k nikomu netisknu
přátelé vyskakují čile z auta
pobíhají
nahlížejí alespoň do výkladů
když obchody jsou zavřené

A tak mohu dopřát své mysli její hru
aniž bych přímo zavadil
o své vzpomínky

Milovaní Etruskové
vidím je jak si bezstarostně zpívají a tančí
hrají divadlo na slunci
radostní i při vědomí smrti
pomíjivé tvářnosti svých životů
vždy vzhůru kamsi k nedostižné modři
navečer postávají poblíž chrámů
strojí hostiny
ve zlatě zdobená postava odchází
na druhou stranu...

Usmívám se na starou paní
co právě vychází ze vrat
jednoho domu tohoto malebného náměstí
docela po sedlácku se křením
Snad ještě svedu v její řeči pozdrav
sotva by mi uvěřila mou náturu
která velebí tento den
polední slunce stín vítr a stromy - jen jako příznaky...

Prostor pro autora - Džajata

Džajata - Z prostoru


Ulpívání

Sklíčka barev jen - třpytivých
Úžasný dětský krasohled
Kdo by toužil skládat je v celek

...Strach z objevení prázdnoty...


*

Stesk

Ubíhavá voda řeky
Jen stopy mokré na kamení
Koryto mlčí ozvěnou
není...není...není...



*

Bolest

Ze stromů vítr
ukrádá listí
ještě zelené.

Odrodit syny
plující do nicoty...



*

Věštba

Vetkáno
Do brokátu
Cosi
Cizím písmem:

Že odejdeš
Jak`s přišel
Tak náhle
Jako chodí smrt

...Zas překvapena,
že se věštby plní.



*


Zlaté proudy

Ta spousta
zlatých proudů
je sama sobě
zdrojem.

Jak bláhové
si myslet
že nekonečná
záře
má jen jeden
směr.



*



Stává se

Stává se
že zbloudím
v houští sama sebe

Stává se
že občas
někdo na dveře mi klepe

Stává se
že oheň
rozhoří se prudce

Stává se
že shoří
to cos nezapálil

Stává se
že voda
teče příliš pomalu

Stává se...

...nestávání je jen pomálu...



*

Na cestě

Jak daleko
je dolů do údolí...

Světla a písně
ulicemi pospolu.

...Ráno vyvádím koně
a sama jedu do hor.



*


Opuštěnost

Nezavřená okenice
zmítá tělo ve větru.
Marná touha
buší
do zdí
domu...

...všichni již odešli.



*

Dávná píseň

Co povídáš řeko
u pramene?
V zámlkách lesa před setměním
dávná píseň matky
kterou dítě zapomene...



*


Propadání

Propadám se
ve tvém úsměvu
Jak zabořená
v teplém písku

...bezedná blaženost rozpouštění...



*
Klidně

Řeka si
plyne tak klidně
když se jaro léto
střídá s p
odzimem
...jen v zimě mrzne údivem...




*


Síla

Křik cikád
se tříští o příboj
a pěna přílivu
si sedá na písek
...tam mezi zrnky
je rozdrcená síla skalisek...



*



Mlha

I dnes
mlha je
vysoko na planinách

V ní nadlouho
zmizela stáda
a cosi
mezi mnou a tebou

...čekám, že na jaře
se mlhy zvednou...


Básně jsou (se svolením autora) převzaty z internetového kulturního serveru s adresou: www.totem.cz

Básně Trungpy Rinpočeho

Předkládám překlady J.K. - z originálu Rain of Blessing od Trungpy Rinpočeho

Překlad básní je převzat ze stránek: www.rime.cz

Trungpa Rinpoče - Prší štěstí

Slovo překladatele - J.K.

Pokus o překlad úvodních básní z první části výboru z básnických textů Trungpy rinpočheho "Prší štěstí" , nazvané Tichá píseň osamění.

(Z doslovu: Právě v tom je Trungpa tak jedinečný, že s námi sdílel a odrážel nám problémy Západu. Když přijedete na Východ, je tam všechno jinak, žádný smutek a starosti našeho druhu. Netrpěl za sebe, ale trpěl za nás.)

Hedvábná stezka

Stádo ovcí se toulá po lukách, zdobených tyrkysovými květy; na borové větvi kráká vrána, rozmlouvajíc lehce se strakou. Modlitební vlaječky na mohyle se třepetají, na vršku rudé skály, kde hnízdí supi.
Z černého stanu, zpoza starých temných jačích usní, jemně stoupá kouř a lastury a bubny zvaných lamů znějí z dáli - pln nepotlačitelného štěstí a smutku hledím na horstva Tibetu, sněžné země.
Putuji, naslouchám pískání větru, přecházím tisíce horských hřebenů, ale stále nevidím konec země; Podrážděn žvaněním potoků, překračuji tisíce řek, ale ještě jsem nedospěl na konec nebe; nedosažitelný je náš cíl, černý nomádský stan v dáli - příliš to zmáhá koně a muly: lépe je rozbít stan tam, kde je dostatek pastvy, vody i dřeva pro oheň.

Tibetský poutník

Napravo, hora s jalovcovými keři - na jejím úpatí rolnický dům, ověšený bílými vlaječkami - je jako ministr na křesle s tygří kůží. Nalevo, hora posetá tamaryšky - na jejím úpatí farma plná krásné zelené pšenice a ječmene - je jako královna na trůnu z hedvábí. Vpředu, skalnatá hora se zvedá nad klášterem s třpytivými zlatými střechami jako král na zlatém trůnu. Starý poutník se kochá pohledem na tábor jakéhosi kupce, a pokojně pak pokračuje ke Lhase.
¨

Rudá vlajka nad Potálou

Nad Potálou vlaje rudá vlajka, lid Tibetu se topí v moři krve; upíří armáda zabírá hory a pláně, ale bytostná hrdost nikdy nevybledne.

Píseň zlatého slona

Orel se vznáší přímo do nebe a přece nikdy neproměří hloubi prostoru. Čtyři roční období si postupují místo, ale zdá se, že to nemá začátku ani konce. Když příznivý vítr srazí jeden suchý strom na úbočí kopce, co se dá dělat?Hvízdavý zimní vítr s lehkostí žene bílé květy sněhových vloček.Když stále vidím svou mátku ženoucí stádo jaků což bych mohl zapomenout na vysočinu Gedžé?
Pilíři nebe, vysoký horský vrcholku, obklopují tě horstva, kde rostou stromy a tráva, a přesto zůstáváš samotný a tichý, s oblakem klidu halícím tvá ramena. Když pomyslím na svou vlast bílá vlajka se třepetá ve smutné písni. Nádherná podoba hory Džomo Lhari vstoupí náhle do mysli a jenom tekutý tyrkys jezera mě může utěšit. Východní a západní svah kopce jsou vidět zároveň a bílý praporec na vrcholku připomíná to, co je vzdálené, přestože přímo po ruce.
Věnuji ti mladého, zlatého slona. Opatruj sloní mládě které dosud zůstávalo v džungli, osamělé dítě pijící teplé čerstvé mléko. Když tě podaruje, tak křišťálovým zrcadlem vytvořeným ze zlatých slabik vepsaných na mém srdci.Toto čti při světle pochodně, jež rozptyluje tmu.

z Tiché písně osamění

Se sklonkem léta přichází ostrost; hojivý letní vánek se podvolí hořkému zimnímu času. Jestli toto byl signál pro tebe, ptáčku, pak neznáš roční období sama, ale vnímáš je jako otáčení kola.
Mladá laň, která pochází meziletní zelení a stinnými stezkami, nezapomněla na svou matku, lapenou v past a zabitou, a přesto užívá svobody prázdného údolí a nachází tu útěchu a klid mysli.
Osamělé dítě jež putujeskrz děsivé pustiny a vypleněná pole, a naslouchá jejich pustému nápěvu, zdraví v sobě hrůzu jako neznámého a nejlepšího přítele, a v temnotáchpěje ty nejněžnější písně.Osamělý pták žil celý čas na odlehlém místě, a přesto neznal klid, či místo, odkud pramení. Ale když ti není neznámá tvář osamění, pak najdeš poustevnu v Himálajích. Dítě džungle zpívá svou píseň, smutné a opuštěné, ale pro nic nepláče a má radost když slyší flétnu, na kterou duje mírný vánek. A právě tak já, tančím na nebi, vznášejíc se na divoké kachně.

Potulný pes

Čogjam je pouhý toulavý pes. Toulá se po zemi, po moři, či průsmyky sněžných pohoří. Čogjam bude ťapat jako bludný pes aniž by myslel na příští žrádlo. Bude se přátelit s ptáky a šakaly a všemi divokými tvory.

Naprosto opojen Tebou

Naprosto opojen Tebou touhou po Padma Trime. není co tajit, ale ani co vyjevit neboť má víra a oddanost jsou mimo slova či nápěvy. Jsou druhu, jenž by nikdo nebyl schopen uslyšet či pochopit.Je krásné vyrůstat s tímto osaměním, neboť právě Tvá samota mne inspiruje a vede k nesobeckým činům. Slyším ozvěnu Tvého hlasu. Vidím výraz Tvé tváře. Když mi ale vytanou, zmizí všechna touha, a Tvému synovi zůstane jen nekonečná účast. Vkládáš na mne tuto tíhu. Vím, že zůstane břemenem dokud v sobě nespatřím Tvou tvář, a neuslyším Tvůj hlas odevšad.To jsi Ty, Padma Trime:Ozdoben šatem jógiho tančíš na oblaku, zpíváš v řeči dakiní - jsi ohněm a vodou, jednáš jako země a prostor jež jsou v souladu s nekonečným.

Hledíce na svět

Hledíce na svět jen sám vidím chryzantému, tesklivou samotu, a smrt se blíží. Opuštěn guruem a přítelem, stojím jako osamělý cypřiš rostoucí mezi skalisky, odolný a houževnatý. Samota je můj zvyk- vyrostl jsem v osamění. Jako nosorožci je mi osamění společníkem - mluvím sám k sobě. Někdy ale, osiřelý měsíc, se smutek a štěstí najdou.Nedůvěřuj. Když věříš, ocitáš se v cizích rukou. Je to jako když samotný jak útočí na supy. Hejno se vyleká a když zkouší uletět, je napadeno. Zůstaň sám a nikdo tě neporazí.
Takže nevěř, neboť víra znamená ztratit sebe. Nikdy, nikdy nevěř.Buď ale laskavý. Tím že jsi přátelský k druhým posiluješ nevíru. Jde o to být nezávislý, nezaplétat se, nelepit se, jak se říká, na druhé. Tak budeš stále víc účastný a vlídný. Ať přijde cokoliv, stůj na vlastních nohách a opakuj si toto zaklínadlo: nedůvěřuj.

Západ rudě září

Západ rudě září zvuk kapek deště - takové zvláštní ovzduší a teď i duha. Svoboda, svoboda od omezení, svoboda od čtverce (přesné vzorce všechny pečlivě vypočítány), svoboda od matematické psychologie a logiky. Praporec ryzího a volného vlaje ve větru střední cesty. Je to tak nějak výživné, zdravé jak rázný tygr či lev.Grrrr, GRRRR- krásné ostré tesákyvyjevující nepřemožitelnost. Já, Čogjam, to vše vidím z vrcholku borovice prohýbající se ve větru vcelku nonšalantně.

překlad z "Rain of Blessing" jk

Výtvarná díla přátel - Lucie Hrušková a Leonidas Kryvošej

Maková panenka

Jitřenka

Jeřáby

Transmise

Rád bych vám zde představil ukázky z výtvarných děl
Lucie Hruškové.
¨
Nejdřív malý profil:

- narozena v měsíci září roku 1978 v Prostějově, v současné době žije v Ondraticích poblíž Prostějova. Kreslení se věnuje od dětství, v posledních pár letech je však tvorba intenzivní. Technika je kombinovaná tuš, pastel a křída na papír. Náměty vychází především z meditace, ale i všední realita se stává inspirací. Ve své tvorbě klade důraz na detail a barvu, jež z ostřejších tónů, přechází do tlumenějších. Tvorba mě svým způsobem naplňuje, umožňuje mi tak sdělovat své pocity a myšlenky. Je to pro mě hra.
Výstavy: Hradec nad Moravicí, 2008; Písek 2008; Rakovník 2008; Lešany 2007;
Rýmařov 2006; Lešany 2006; Písek 2005; České Budějovice 2005; Praha 2005; Olomouc 2004; Lešany 2004

Stránky s ukázkami z děl Lucie Hruškové a Leonidase Kryvošeje naleznete na adrese:

http://www.lucie-leonidas.com/

Symbolika Čchi Lin

Čchi-lin (Qilin) mytologický tvor s tělem jelena pokrytým šupinami, buvolím ocasem a několikaprstými kopyty. Má hlavu s dračí tlamou, hřívou a jedním, dvěma nebo třemi rohy. Qilin je i přes svůj poněkud divoký vzhled citlivý a jemný tvor, neubližující životu a zuřivý jen vůči zlu.

Čchi-lin

Čchi-lin (Qilin), mytický tvor s rohy, kopyty a šupinami. Čchi-lin je navzdory svému zjevu příznivý a jemný tvor, neubližující životu a zuřivý jen vůči zlu.Čchi-lin je schopen chodit po vodě i po zemi. Je popisován jako zvíře s tělem jelena pokrytým šupinami, buvolím ocasem a několikaprstými kopyty. Má hlavu s dračí tlamou, hřívou a jedním, dvěma nebo třemi rohy. Jeho kůže je pětibarevná, podle některých verzí je celý bílý.Nikdy neublíží ničemu živoucímu, pečlivě se vyhýbá hmyzu, aby ho nezašlápl svými kopyty a dokonce nevstoupí ani na rostoucí trávu. Nikdy nejí mršiny nebo zbytky zvířat, je býložravý a nepije zkalenou vodu. Podobně jako v případě fénixe i čchi-linové prý původně měli podobu mužskou, zvanou čchi ?, a ženskou, zvanou lin ?. Samčí čchi-lin má na čele roh, jehož špička je obalena masem nebo srstí, což ho vymezuje jako zvíře nevhodné pro válku. Samice jsou bezrohé. Objevuje se, když je u moci dobrá vláda, nebo když se na zemi objeví nějaký světec. Podle okolností může však mít jeho příchod různý význam. V příběhu z Ťia-jü (Konfuciovy Školní hovory) se Mistr rozpláče, když ošetřuje podivného jelena, který má zlomenou přední nohu. Na otázku, proč pláče, odpoví Konfucius: "Zvířata čchi-lin se objevují, když panuje moudrý a uznalý vládce. Pokud se ale objeví během nemoudré vlády, znamená to neštěstí. Proto jsem tak zarmoucený." Může prý žít až tisíc let, protože je nejvznešenější formou existence a symbolem absolutního dobra. Podle buddhistů nosí na hřbetě knihu dharmy (Buddhova učení), v lidových představách přináší bohatství a blahobyt.Na oděvech vznešených dam byl čchi-lin často zobrazován v kruhu zvířat, která mu vzávají úctu jako svému vládci. Na mužských dvorních róbách byl čchi-lin insignií vojenských úředníků prvního stupně.Ve svatebních ložnicích se jako výraz touhy po brzkém příchodu mužských potomků často věší obrázek bohyně plodnosti (nebo buddhistické Kuan Jin) na čchi-linovi s dítětem v náručí. Stejný námět bývá vyšit i na svatebních podhlavnících.Čchi-lin patří společně s drakem long, fénixem feng a želvou ke čtyřem zázračným zvířatům s'-ling nebo k pěti zvířecím druhům coby "vůdce srstnatých zvířat".Výraz "čchi-linův roh" znamená jednu ze třiceti poloh při souloži.Čchi-lin je bytost, obecně pokládaná za čínskou verzi jednorožce. Mytický Čchin-lin nemá s evropským jednorožcem mnoho společného. Některé texty se o něm sice zmiňují jako o zvířeti s pouze jediným rohem, může mít však také dva nebo tři rohy.Někdy se čchi-linovi říká dračí kůň.

Básně z cyklu "Etruské sny"

Pavel Sobek
Etruské sny


Píseň rybáře pro jeho básnickou Výsost
Friedricha Hölderlina

Často si Tě připomínám…
ony měsíce a roky kdy jsem si tvář
plnou chtivosti a touhy
donekonečna poléval trpkým vínem čekání

Pak ale Slova dobrovolně nechala se Vánku
poryvy ustaly
Vzpřímeně sedí postava
a hledí z hlubin k hladině

Zahlédne Blesk
složený z Větru Ohně a kapek křišťálové Vody
jak protíná prázdnou loďkou na místě
které navždy bude patřit
Slunci Měsíci a vnitřnímu Moři

Znělo to jako zpěv:

Utichá žízeň žáru
utichá bouře
i roztínání utichá
a vše je mírné

Nehybně spočívají výsostná orlí křídla
Modř se žlutí si průzračně
nad hladinou povídají
Nic už zde není vzdálené




Ještě za tmy

Konopné lano padá na dno loďky
a louč je umístěna do jejího čela
Pádla jsou ještě v souhře s mizející nocí
Vlny přicházejí podélné a netříští se o příď
Široce rozprostřeno je sukno hladiny
Čerstvé vlání nese tušení dobrého lovu




Měsíc od Elby

Pravidlo číslo jedna:
propustit!

Měsíc si vybral tři
taneční pásma
Je prázdným diskem
který při dopadu
zrychluje

Duny si hrají
na nekonečné tvary
přes den stopovaných boků
a olejová lampa roste
svou kapkou ohně do zpěvu

pískem sem šelestí
etruské sny




Návrat

Bóje z cedrového dřeva
omamně voní

Jak kolem proplouvám
veslo jednu z nich rozduní
V tu chvíli zadívám se do vln
pak na dno loďky
(ryb dost; několik mušlí s perlami)

Podvečer žene napěněné temnomodré mraky
Ze sektoru oblohy kde vládne mocná Uni
pročesává se k útesům větev blesku

Největší a nejkrásnější z ryb
zdvihnu do úrovně ramen
pronesu děkovnou modlitbua
rybu vyhodím vzhůru

Pak zvolna v hlubokých záběrech
vesluji ke břehu




Tleskneš dlaněmi

Dvě slzy
do kterých proniká moře
Pod přílivem jsou ponášeny
Sluneční mince

V odlivu zůstávají
Měsíční náušnice
(stovky, tisíce!)

Tleskneš dlaněmi
Obojí vteče do tebe
Kolem se ještě chvěje
duhový poprašek záře






Jeskynní

Někdo mluví samé stíny
a druhý bledě slyší přískalí

a přitom ve světlech čekají
krápníky
a dopadání
s tichem

Ve tmách jeskynních je nit
a sen
a spočívání
v prostupu

Až dozní tato
z ledových modliteb
někdo se v tobě vydá
k moři





Archetyp větru

V dutinách průrvách skal
rodí se vítr lesklé barvy
Odchází ústy bohyně
v nichž nehybně sedí stovky mužů

Hrouží se v sny Prapočátků
kdy ona byla ochránkyní rodu

Za noci se vítr tulí do vánku
Hraje na flétnu deště
Měsíc v obratu
fosforově zelený







V rychlém sledu

Dobře
Už v tom snu nebudu
Kolikrát někdo za mnou zavřel bránu
Šel jsem sám před sebou
Až ke břehu
Ruce vnořil do písku
A šeptal:
Nejsem...
Ovšem ruce mi
Při tom otřesu
Někdo vášnivě držel
Pustil jsem se





Rozhovor dvou životů

Tehdy jsme ještě znali otce...
Kdo tu dnes ale cvičí stromy
v průřezech pamětí?

Jsme letokruhy dvou oddělených borovic
Nad zálivem se vysouvá
oslnivá skořepina Slunce...

Jsi vyšší a tvá koruna má zvláštní tvar
Já jsem jen chlapec
kudrnatý hoch sotva vzrostlý...

Dívám se stále vzhůru k tobě
a pomůže-li vítr občas svými pažemi
dotknu se tě jehličím
a vděkem zasypu tvé krásné nárty
matko...

Oba vězíme až po kotníky v chladivé zemi
a sajeme...





Stařec

Ptal jsem se ho
co ještě hledá chůzí
proč vlastně jde
a jestli si je jistý...

Hleděl mi do očí
a jakoby skrze znalost bolesti
procházela radost:
Víš-li že jsi na Cestě
nač vysvětlovat rozdíly?





Poutník Lasenius

V té chvíli si uvědomoval především tvar oné dutiny
v kopci, ve které se nacházel.
Seděl nepohnutě pod nízkým stropem.
Kruhovým otvorem pronikalo světlo z venku.
Díval se před sebe do ohraničeného výseku,
odkud k němu přicházelo tušení o změnách počasí a dění venku.

Nejprve se mu zdálo, že u soustředěného pohledu nevydrží. Oči měl plné slz, myšlenky vířily v nepokojném sledu a ubíraly jeho rozhodnutí zdánlivě sílu.
Procházely jím vzpomínky na hluk, jaký vydávali jeho druhové při dostizích či při bitevních nájezdech.
Ve spáncích mu pulsoval ryk žen, které se rmoutily
nad ztrátou svých nejbližších.
Jindy se mu v ohlušujících vpádech vracel rozverný výskot honících se dětí.

Bylo tomu docela nedávno, kdy si začal všímat,
jak se jeho mysl začíná bouřit proti silnějším a pronikavějším zvukům.
Vše vybočující z ustálené "tónové" osnovy napínalo jeho nervy k prasknutí a znemožňovalo mu soustředění.
O to více byl ve chvílích ticha či slabých zvuků bezděčně soustředěn na pronikavost a jasnost barev a
jemná odstínění veškerých tvarů.
Dostavovala se jakási neznámá potřeba jemného vnímání.

Marně navštěvoval lékaře, který jen stále znova bezradně kroutil hlavou, mluvil o nervovém vyčerpání a doporučoval klid na lůžku.
Plynuly dny plné znepokojení a horečnatých stavů...

Jednoho dne potkal při procházce za městem
cizince.
Říkají mi Lasenius Spint, představil se mladíkovi.

Byl to muž bronzově snědé tváře, ostře řezaných rysů,
prošedivělých dlouhých vlasů, sepnutých v dlouhý cop, stočený kolem krku ke hrudi.
Jeho věk bylo těžké odhadnout.
Tvrdil o sobě, že je poutníkem z etruského sídelního města Chiusi. Poskytoval drobné rady a věštby, kterým místní obyvatelé přikládali jistý význam.
Vědělo se, že Rasnové (Etruskové) se v těchto "osudových záležitostech" dobře vyznají a jejich rady často odpovídaly tomu, co se později v životě dotyčného tazatele objevilo.

S oním mladíkem ale Lasenius o těchto věcech nemluvil. Stál tehdy před ním nepohnutý, díval se mu upřeně do očí, prohlížel si jeho tvář a nakonec zkoumal jeho dlaně.
Jediné, co mu s přátelským, ale velmi soustředěným výrazem tváře poradil, bylo vejít v onen vyhloubený prostor v kopci, který mu ukázal, sednout si tam, vnímat a čekat. Sám se nabídnul, že mu každého podvečera donese trochu jídla a vody.
Jediné "vysvětlení", kterého se mladíkovi od toho muže dostalo, bylo, že není nemocen a vše jde pro něj otevřenou, správnou cestou.
Jen nemá podléhat strachu a netrpělivosti.

Poutník mu doslova řekl:
Zabíjej v sobě podoby svého strachu tak, jak se zjevují. Nechej myšlenky netknuté tebou projít, nestopuj je a nerozvíjej dál. Nikdy je nedoprovázej a nenech usadit a bujet na volném místě své mysli. Strach a pochybnost ničí tvé možnosti ke vstupu Světla.
Buď otevřený tomu, co nového přichází, byť tomu zatím zcela nerozumíš.
Nezazdívej Světlu přístup.
Vše další přijde samo a ty prožiješ a poznáš...

Po mnoho podvečerů se dovnitř kruhového otvoru natahovala ruka s trochou jídla a miskou čisté vody.
Cesta se otevírala...










Etruská hranice

Rozhlédl se po krajině, jako by ještě něco
hledal...

Postřehnout detail místa? Dunu? Ženu? Nebo jen cizí neznámé oči?

Vanutí od ještě horoucně vydechujících pínií a borovic
naplňovalo pětisvětlí jeho dechu omamnou sladkou vůní.
Přemítal o tanci, od kterého se vzdálil.
Vzpomínal na bujaré veselí a zpěvy v domě jeho přítele Tarchona,
na vášnivé polibky Larthie,
vše se pozvolna vzdalovalo a utichalo.
Scházel z návrší velmi pomalu k zálivu. Lodě se pohupovaly,
jemné kvílení ráhen doprovázelo šumění a narážení vln.

Pomalu utichá náš čas návratu k jemnosti - říkal si.
Usedl,
nabíral a propouštěl písek
skrze prsty pravé ruky.

Vzpomínal na krásné, nedávno dokončené malby
v chodbách nedalekých jeskyní.
V duchu viděl krásné šperky, které tepali dva jeho synové
za měsíčního svitu
pro dceru potomka etruského krále.

Ovšem vracela se mu i slova věštby jasnovidného Tyrhésia,
která hovořila o blízkém zániku jejich města.
Vše bylo ještě hrozivější tím,
že to ztvrzovala okřídlená bohyně Vanth
a nymfa Vegoia
když promlouvaly společně řečí blesků
z onoho pásma oblohy,
které patří sdělením o nevyhnutelnosti osudu...

Osmé nábřeží hvězd, říkal si v duchu.
Z osmého nábřeží hvězd
nás jednou zdvihne čísi jemná paměť.
Věděl že slast, ustrnutí v pohodlí a přepych
přinese jeho rodu brzký zánik.

Zvedl se.
Rozednívalo se.
Jak procházel pod mohutnými stíny větví a kmenů borovic,
vztyčil se náhle z jedné pukliny v zemi chlapec.
Díval se mu přímo do očí, v jeho pohledu bylo
takové soustředění a sdělení,
kterého je schopen
pouze bytost nepozemského světa ...

- Jsem Táges... znáš mne?- řekl.
- Slyšel jsem o tobě, odpovídal chlapci rozechvělým hlasem.
- Zde je naučení návratných podob blesku
a umění vrátit se po staletích zpět na posvátná místa.
A zde učení o vůli bohů, jehož stopy se dají zahlédnout
ve zvířecích vnitřnostech či vysledovat z jemných změn letu ptáků.
Čti...

Když dočítal, zvedl muž oči.
Chlapec zmizel.
Muž se podíval zpět do svých dlaní,
ale destička s věštebnými zápisem byla pryč.

Vše zdá se jako sen,
jen někde uvnitř... ta snaha vzpomenout si
na předané a prožité.
Jednou...




Fluflunsovo víno

Navečer opět v čelech domů vzplanuly pochodně.
Vraceli jsme se z Volsinských slavností na počest Tinia,
mocného pána blesků.
Šla jsi po mém boku, za námi
jen tiché dopady nohou celého průvodu.
Sotva jsem usedl do kamenného křesla u vnitřních dveří pokoje,
začal kolem jednoho z podpěrných sloupů tančit
jemně nazelenalý třpyt.
Jako by někdo chtěl sloupu dodat zářnost.
Přidávaly se další poprašky ve škále jasných barev.
A náhle... ze záře vystoupil chlapec, jehož stínem byl muž, jehož stínem byl stařec.
Ve chvíli, kdy jsem úlekem strnul, přistoupil ke mně onen chlapec s nádobou:
Zde je nápoj věštebný, zvaný Fluflunsovo víno. Jeho pronikavost a síla je nad meč ze vzácných kovů, jeho lahodnost dopadá na patro s něhou šťastných snů a jeho čaromoc je odleskem šatu bohyně Uni...
Napil jsem se dvěma doušky.
Chlapec se rychle před očima měnil v bezvousého muže a dále ve starce.
Jako stařec mi pravil:
Od dnešního dne se tvé sny i denní stavy stanou jiskrnou podobou jiných světů a tvé kroky budou provázeny jemností jasnovidce...více ti řeknu příště... nyní spi!






Malý Charón

Je mi sotva pět, mám kudrnaté světlé vlasy.
Každé ráno si na louce povídám s vílou Mevs.
Přitančí ke mně z nádherných lučních květin
i se svou družinou.
Hladí mne po tváři a usmívá se jemně: Cháronku, Chárone...
Pak náhle posmutní a usadí se v trávě:
Jednou ti bude svěřen úkol mlčení a služby.
Lidé si budou myslet o tobě, že´s zakletý.
Budeš tím nejbližším pro putující duše lidí.
Převozník na nedostupný břeh...

Co je to duše, milá Mevs?
A kdo je převozník?

Převozník lidí břehy spojuje, jako by napjal lano
nad hladinou řeky...
Převozník duší zas, jako by napínal zlatá vlákna
mezi hvězdami... a odděloval zářící od hasnoucích.
Vybírá od každého po minci, ale vidí i jemné nitky konání a myšlenek těch, kdo prošli životem.
On nesmí promluvit...

Smí snít, milá Mevs?

Ano chlapče, to je mu dovoleno... To jediné.
A jeho přímluva, konána pohledem,
platí na druhém břehu více, než všechno lidské zlato...

Odchází. Hraju si. Jsem převozníkem snů
mezi květinami...







Setkání před vyplutím

Blýskání náušnicemi a jemně v doteku pohledem
pobřeží kolem jako by se vzdalovalo
Dávno jsme spolu takto nespočívali držíce se za ruce
ostatní na mne volají
za chvíli vyplouváme a kdoví doplujem-li
a vrátím-li se zpátky
Musím se vždycky trochu pousmát
nad naším setkáváním vypadá to
jako bychom se prvně představovali:
Mně říkají Sentio a tobě mezi ženami Larinté...
Loď se ztěžka pohupuje kousek odtud - hedvábí perly amfory vzácně vyzdobené zbraně
Na druhém břehu místo kupců mohou čekat cizí žoldáci
Pokud se vrátím přivezu ti nejkrásnější šperky z tamního trhu vonné oleje a cizokrajné květiny
Sejdeme se opět na tomto místě a vše bude úplné
a zase na počátku