Olga Dobrovolná
Čtvrtá barva je modrá
(básně z připravované sbírky)
*
ta krajina je mi
stále v patách
a já jak netopýr
podprahově s tebou mluvím
nocí nalétám
si křídly temna na svůj dům
se světlem v průčelí...
*
když půjdu po schodech
s jablky v náručí
znovu vyvolám stíny
tak kostrbatě
budou psát
vzkazy
po zdech
pro Tvé oči
o patro výš
stále v patách
a já jak netopýr
podprahově s tebou mluvím
nocí nalétám
si křídly temna na svůj dům
se světlem v průčelí...
*
když půjdu po schodech
s jablky v náručí
znovu vyvolám stíny
tak kostrbatě
budou psát
vzkazy
po zdech
pro Tvé oči
o patro výš
*
jak jsem si malovala domov
pro přestárlé
děti, slepé k barvám - čtou hmatem
výčnělky náhrobků
Braillovo písmo
jeho obličeje
úsměv - poslední živý
v domě zanechaném tak lehkovážně stínům
žen některých vdaných za své
představy
a najednou hmatatelný
čas jeho obličeje
jak jsem si malovala domov
pro přestárlé
děti, slepé k barvám - čtou hmatem
výčnělky náhrobků
Braillovo písmo
jeho obličeje
úsměv - poslední živý
v domě zanechaném tak lehkovážně stínům
žen některých vdaných za své
představy
a najednou hmatatelný
čas jeho obličeje
*
(aneb co se povídalo v polích na rozcestí tří cest)
soutěska mlhou dýchá
vzneslou z dávného jezera
tma se měla
k barvám jako
sníh k povrchům
tak slepé oči
slepých cest
tak samota
když třezalky
nedohlédnou
tam
když
žluť pryskyřníků
jim hlavu popletla
*
hned vedle ovčí ohrady, hned vedle
přitakávajících číhá cosi jako magnet - pro tvé chuťové pohárky
jako matka a šroub nejistý uprostřed stáda
čím vroucněji bubláš, čím hlouběji necháš se trhat do podob
nedostižných
zlatých beránčích roun
vichr zahradu strhává ze zeleně, kterou nenašel jsi u žen
zelená Kolchida za mořem, bez ní bezmála po stropě lezu
peklo je
v ohradě ovcí. vytí z hloubi
lesů jen přesně naplňuje vyhloubený prázdný tvar
*
V rovině prostorného pokoje s rozsvícenou lampou se nakláníš
jako dřevěný jezdec v něčí ruce těsně před matem.
Řeznický krám - odlesk v okně v mezerách mezi
žaluziemi prosvítají háky na bílá těla.
(máslo, cukr a šlehačku ušlehat dotuha, ulizovat!)
- tolik ses bál, že nebude co jíst, žes nepoklekl,
když vyzváněli poledne.
Chybí ti
ten čas.
*
Čas snění o tom, jak by co mělo být, kdo kým je
a co to znamená. Všechno podstatné je ukryto
pod rozumem, pod hladinou.
Jako když hladíš obraz rozprostřený přes bílou zeď:
ztroskotaná loď, koráb, co neprojel
úžinou mezi. Ryby nemluví, ale když voda
opadne, v ráhnoví ptáci. Střízlíci kolibří.
Ptala jsem se tě, jestli se potápíš. Urazil ses jakoby
to bylo něco neřestného.
Kleště. Nůžky. Jen v nejužším bodě padneš až na dno. Rozpolceně.
Roztrženě. Černý král promlouvá rukama
- jen tak.
Bělost ledu zamrzlých jezer.
Bělost čistoty kovových zbraní.
Je jen moře - daleko odsud a přece tady - loupu ho
jako cibuli. Ostře.
*
A mohlo to tak být navěky
kdyby se komusi pádem do propasti nepopletlo
tma a světlo. Černý proud duše - černý král
- ten, co grál našel v podobě smrti
nemocného těla. (A vítr smýká větvemi až do zlomení a není
bílé holubice, co dala by se vypustit mezi podvojnost skal
duše a těla.)
Proplujem? Šediví?
Mít volbu - černé plachty vracející se lodi z války
o tu jedinou anebo
moře bez lodi?
*
v proměnách
ponorných řek
a pralesů Amazonie
(půl roku ve větvích ptáci
a další půlrok ryby)
když se noříme
a vynořujeme
ze smyslů těla
a zpět
*
A někdy si myslím, že jsi střelec
a Ty zatím jen pole
za polem
- jen jeden krok
a pak čekáš
co já ...
a já - protože nevím, že už
jsem na tahu -
taky čekám ..
a nejsem si jistá ani
svou černou
a Tvou bílou
*
Přimáčknut až těsně k horizontu
událostí, za kterým všechno mizí v černém proudu
blízkosti...
Kde může rozlišovat jen ten, kdo je přítomen.
Přihlížející vidí jen prázdno.
"Natáhnu ruku a spojím oba světy"
říká si ta malá
hloupá, hloupá tak, že to opravdu udělá.
Jestli se něco dá nazývat
mostem, pak na möbiově pásku
téhle řeky je to zbytečné.
*
Kruhy kolem plovoucího
těla. Rána rudá dávným příběhem.
Břeh. Noha. Pevná zem.
Šárku jsme prošli až k Matějovi , zapomenutá vysvědčení
a výkresy mého syna. Zahradní slavnost, oheň, křest
barev na plátna pomaloučku schnoucí.
Doma se hrabu v zásuvkách. Linoryty nočních obloh,
letících příslibů, kruhy kolem postav nad hladinou
temného jezera.
Čas
a kruhy kolem plovoucího těla.
*
Okno je zavřené.
Sedím na koberci - pode mnou
pevno, jasná struktura jednoduchého
vzoru mezi osnovou a útkem.
Dívám se skrz sklo na lípu.
Stárnoucí. Pevnou.
A předsíní se kolébají lodě
se třemi indiánskými barvami - černou,
rudou a bílou.
Přílivy, odlivy jar a podzimů.
Vlny dnů - pevná struktura
chaotického pohybu.
Akvárium. Zasklený obraz.
Mrakodrap.
Oblaka, vítr.
Čtvrtá barva je modrá.
*
Měsíce jsme chodili
do kopců
a zpět
brali do rukou každý kámen
a na rostliny mikroskopy
a sedali na bobek
a kopírovali žáby
v jejich sucho-vodním světě
a přemýšleli o stínech
vystěhovaného domu
a dívali se, z čeho je postaven
a každou škvíru zdí přejeli prstem
a ten pak olízli
a četli, kdo ho postavil
a jak dlouho žil
a proč zemřel
a že měl dluhy
a čtyři děti
- až jsme celou tu
třírozměrnou
pavučinu kopce měli
v nohách, rukách, očích, citech
stáli jsme znovu
nahoře na kopci
a viděli už
všechno jako strom
a pak kříž
a jako kruh
co se smršťuje a roste
do výšky a mění barvy
a věděli, že všechno je
v pohybu toho jediného
kruhu
*
jen klidně
zavřít oči
důležité jsou dlaně a jejich
pevný stisk
- tělo pohybu přece ví
kudy
kopyta údery přesně
odpočítávají
čas
hned vedle ovčí ohrady, hned vedle
přitakávajících číhá cosi jako magnet - pro tvé chuťové pohárky
jako matka a šroub nejistý uprostřed stáda
čím vroucněji bubláš, čím hlouběji necháš se trhat do podob
nedostižných
zlatých beránčích roun
vichr zahradu strhává ze zeleně, kterou nenašel jsi u žen
zelená Kolchida za mořem, bez ní bezmála po stropě lezu
peklo je
v ohradě ovcí. vytí z hloubi
lesů jen přesně naplňuje vyhloubený prázdný tvar
*
V rovině prostorného pokoje s rozsvícenou lampou se nakláníš
jako dřevěný jezdec v něčí ruce těsně před matem.
Řeznický krám - odlesk v okně v mezerách mezi
žaluziemi prosvítají háky na bílá těla.
(máslo, cukr a šlehačku ušlehat dotuha, ulizovat!)
- tolik ses bál, že nebude co jíst, žes nepoklekl,
když vyzváněli poledne.
Chybí ti
ten čas.
*
Čas snění o tom, jak by co mělo být, kdo kým je
a co to znamená. Všechno podstatné je ukryto
pod rozumem, pod hladinou.
Jako když hladíš obraz rozprostřený přes bílou zeď:
ztroskotaná loď, koráb, co neprojel
úžinou mezi. Ryby nemluví, ale když voda
opadne, v ráhnoví ptáci. Střízlíci kolibří.
Ptala jsem se tě, jestli se potápíš. Urazil ses jakoby
to bylo něco neřestného.
Kleště. Nůžky. Jen v nejužším bodě padneš až na dno. Rozpolceně.
Roztrženě. Černý král promlouvá rukama
- jen tak.
Bělost ledu zamrzlých jezer.
Bělost čistoty kovových zbraní.
Je jen moře - daleko odsud a přece tady - loupu ho
jako cibuli. Ostře.
*
A mohlo to tak být navěky
kdyby se komusi pádem do propasti nepopletlo
tma a světlo. Černý proud duše - černý král
- ten, co grál našel v podobě smrti
nemocného těla. (A vítr smýká větvemi až do zlomení a není
bílé holubice, co dala by se vypustit mezi podvojnost skal
duše a těla.)
Proplujem? Šediví?
Mít volbu - černé plachty vracející se lodi z války
o tu jedinou anebo
moře bez lodi?
*
v proměnách
ponorných řek
a pralesů Amazonie
(půl roku ve větvích ptáci
a další půlrok ryby)
když se noříme
a vynořujeme
ze smyslů těla
a zpět
*
A někdy si myslím, že jsi střelec
a Ty zatím jen pole
za polem
- jen jeden krok
a pak čekáš
co já ...
a já - protože nevím, že už
jsem na tahu -
taky čekám ..
a nejsem si jistá ani
svou černou
a Tvou bílou
*
Přimáčknut až těsně k horizontu
událostí, za kterým všechno mizí v černém proudu
blízkosti...
Kde může rozlišovat jen ten, kdo je přítomen.
Přihlížející vidí jen prázdno.
"Natáhnu ruku a spojím oba světy"
říká si ta malá
hloupá, hloupá tak, že to opravdu udělá.
Jestli se něco dá nazývat
mostem, pak na möbiově pásku
téhle řeky je to zbytečné.
*
Kruhy kolem plovoucího
těla. Rána rudá dávným příběhem.
Břeh. Noha. Pevná zem.
Šárku jsme prošli až k Matějovi , zapomenutá vysvědčení
a výkresy mého syna. Zahradní slavnost, oheň, křest
barev na plátna pomaloučku schnoucí.
Doma se hrabu v zásuvkách. Linoryty nočních obloh,
letících příslibů, kruhy kolem postav nad hladinou
temného jezera.
Čas
a kruhy kolem plovoucího těla.
*
Okno je zavřené.
Sedím na koberci - pode mnou
pevno, jasná struktura jednoduchého
vzoru mezi osnovou a útkem.
Dívám se skrz sklo na lípu.
Stárnoucí. Pevnou.
A předsíní se kolébají lodě
se třemi indiánskými barvami - černou,
rudou a bílou.
Přílivy, odlivy jar a podzimů.
Vlny dnů - pevná struktura
chaotického pohybu.
Akvárium. Zasklený obraz.
Mrakodrap.
Oblaka, vítr.
Čtvrtá barva je modrá.
*
Měsíce jsme chodili
do kopců
a zpět
brali do rukou každý kámen
a na rostliny mikroskopy
a sedali na bobek
a kopírovali žáby
v jejich sucho-vodním světě
a přemýšleli o stínech
vystěhovaného domu
a dívali se, z čeho je postaven
a každou škvíru zdí přejeli prstem
a ten pak olízli
a četli, kdo ho postavil
a jak dlouho žil
a proč zemřel
a že měl dluhy
a čtyři děti
- až jsme celou tu
třírozměrnou
pavučinu kopce měli
v nohách, rukách, očích, citech
stáli jsme znovu
nahoře na kopci
a viděli už
všechno jako strom
a pak kříž
a jako kruh
co se smršťuje a roste
do výšky a mění barvy
a věděli, že všechno je
v pohybu toho jediného
kruhu
*
jen klidně
zavřít oči
důležité jsou dlaně a jejich
pevný stisk
- tělo pohybu přece ví
kudy
kopyta údery přesně
odpočítávají
čas
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat