Pavel Sobek
Etruské sny
Píseň rybáře pro jeho básnickou Výsost
Friedricha Hölderlina
Často si Tě připomínám…
ony měsíce a roky kdy jsem si tvář
plnou chtivosti a touhy
donekonečna poléval trpkým vínem čekání
Pak ale Slova dobrovolně nechala se Vánku
poryvy ustaly
Vzpřímeně sedí postava
a hledí z hlubin k hladině
Zahlédne Blesk
složený z Větru Ohně a kapek křišťálové Vody
jak protíná prázdnou loďkou na místě
které navždy bude patřit
Slunci Měsíci a vnitřnímu Moři
Znělo to jako zpěv:
Utichá žízeň žáru
utichá bouře
i roztínání utichá
a vše je mírné
Nehybně spočívají výsostná orlí křídla
Modř se žlutí si průzračně
nad hladinou povídají
Nic už zde není vzdálené
Ještě za tmy
Konopné lano padá na dno loďky
a louč je umístěna do jejího čela
Pádla jsou ještě v souhře s mizející nocí
Vlny přicházejí podélné a netříští se o příď
Široce rozprostřeno je sukno hladiny
Čerstvé vlání nese tušení dobrého lovu
Měsíc od Elby
Pravidlo číslo jedna:
propustit!
Měsíc si vybral tři
taneční pásma
Je prázdným diskem
který při dopadu
zrychluje
Duny si hrají
na nekonečné tvary
přes den stopovaných boků
a olejová lampa roste
svou kapkou ohně do zpěvu
pískem sem šelestí
etruské sny
Návrat
Bóje z cedrového dřeva
omamně voní
Jak kolem proplouvám
veslo jednu z nich rozduní
V tu chvíli zadívám se do vln
pak na dno loďky
(ryb dost; několik mušlí s perlami)
Podvečer žene napěněné temnomodré mraky
Ze sektoru oblohy kde vládne mocná Uni
pročesává se k útesům větev blesku
Největší a nejkrásnější z ryb
zdvihnu do úrovně ramen
pronesu děkovnou modlitbua
rybu vyhodím vzhůru
Pak zvolna v hlubokých záběrech
vesluji ke břehu
Tleskneš dlaněmi
Dvě slzy
do kterých proniká moře
Pod přílivem jsou ponášeny
Sluneční mince
V odlivu zůstávají
Měsíční náušnice
(stovky, tisíce!)
Tleskneš dlaněmi
Obojí vteče do tebe
Kolem se ještě chvěje
duhový poprašek záře
Jeskynní
Někdo mluví samé stíny
a druhý bledě slyší přískalí
a přitom ve světlech čekají
krápníky
a dopadání
s tichem
Ve tmách jeskynních je nit
a sen
a spočívání
v prostupu
Až dozní tato
z ledových modliteb
někdo se v tobě vydá
k moři
Archetyp větru
V dutinách průrvách skal
rodí se vítr lesklé barvy
Odchází ústy bohyně
v nichž nehybně sedí stovky mužů
Hrouží se v sny Prapočátků
kdy ona byla ochránkyní rodu
Za noci se vítr tulí do vánku
Hraje na flétnu deště
Měsíc v obratu
fosforově zelený
V rychlém sledu
Dobře
Už v tom snu nebudu
Kolikrát někdo za mnou zavřel bránu
Šel jsem sám před sebou
Až ke břehu
Ruce vnořil do písku
A šeptal:
Nejsem...
Ovšem ruce mi
Při tom otřesu
Někdo vášnivě držel
Pustil jsem se
Rozhovor dvou životů
Tehdy jsme ještě znali otce...
Kdo tu dnes ale cvičí stromy
v průřezech pamětí?
Jsme letokruhy dvou oddělených borovic
Nad zálivem se vysouvá
oslnivá skořepina Slunce...
Jsi vyšší a tvá koruna má zvláštní tvar
Já jsem jen chlapec
kudrnatý hoch sotva vzrostlý...
Dívám se stále vzhůru k tobě
a pomůže-li vítr občas svými pažemi
dotknu se tě jehličím
a vděkem zasypu tvé krásné nárty
matko...
Oba vězíme až po kotníky v chladivé zemi
a sajeme...
Stařec
Ptal jsem se ho
co ještě hledá chůzí
proč vlastně jde
a jestli si je jistý...
Hleděl mi do očí
a jakoby skrze znalost bolesti
procházela radost:
Víš-li že jsi na Cestě
nač vysvětlovat rozdíly?
Poutník Lasenius
V té chvíli si uvědomoval především tvar oné dutiny
v kopci, ve které se nacházel.
Seděl nepohnutě pod nízkým stropem.
Kruhovým otvorem pronikalo světlo z venku.
Díval se před sebe do ohraničeného výseku,
odkud k němu přicházelo tušení o změnách počasí a dění venku.
Nejprve se mu zdálo, že u soustředěného pohledu nevydrží. Oči měl plné slz, myšlenky vířily v nepokojném sledu a ubíraly jeho rozhodnutí zdánlivě sílu.
Procházely jím vzpomínky na hluk, jaký vydávali jeho druhové při dostizích či při bitevních nájezdech.
Ve spáncích mu pulsoval ryk žen, které se rmoutily
nad ztrátou svých nejbližších.
Jindy se mu v ohlušujících vpádech vracel rozverný výskot honících se dětí.
Bylo tomu docela nedávno, kdy si začal všímat,
jak se jeho mysl začíná bouřit proti silnějším a pronikavějším zvukům.
Vše vybočující z ustálené "tónové" osnovy napínalo jeho nervy k prasknutí a znemožňovalo mu soustředění.
O to více byl ve chvílích ticha či slabých zvuků bezděčně soustředěn na pronikavost a jasnost barev a
jemná odstínění veškerých tvarů.
Dostavovala se jakási neznámá potřeba jemného vnímání.
Marně navštěvoval lékaře, který jen stále znova bezradně kroutil hlavou, mluvil o nervovém vyčerpání a doporučoval klid na lůžku.
Plynuly dny plné znepokojení a horečnatých stavů...
Jednoho dne potkal při procházce za městem
cizince.
Říkají mi Lasenius Spint, představil se mladíkovi.
Byl to muž bronzově snědé tváře, ostře řezaných rysů,
prošedivělých dlouhých vlasů, sepnutých v dlouhý cop, stočený kolem krku ke hrudi.
Jeho věk bylo těžké odhadnout.
Tvrdil o sobě, že je poutníkem z etruského sídelního města Chiusi. Poskytoval drobné rady a věštby, kterým místní obyvatelé přikládali jistý význam.
Vědělo se, že Rasnové (Etruskové) se v těchto "osudových záležitostech" dobře vyznají a jejich rady často odpovídaly tomu, co se později v životě dotyčného tazatele objevilo.
S oním mladíkem ale Lasenius o těchto věcech nemluvil. Stál tehdy před ním nepohnutý, díval se mu upřeně do očí, prohlížel si jeho tvář a nakonec zkoumal jeho dlaně.
Jediné, co mu s přátelským, ale velmi soustředěným výrazem tváře poradil, bylo vejít v onen vyhloubený prostor v kopci, který mu ukázal, sednout si tam, vnímat a čekat. Sám se nabídnul, že mu každého podvečera donese trochu jídla a vody.
Jediné "vysvětlení", kterého se mladíkovi od toho muže dostalo, bylo, že není nemocen a vše jde pro něj otevřenou, správnou cestou.
Jen nemá podléhat strachu a netrpělivosti.
Poutník mu doslova řekl:
Zabíjej v sobě podoby svého strachu tak, jak se zjevují. Nechej myšlenky netknuté tebou projít, nestopuj je a nerozvíjej dál. Nikdy je nedoprovázej a nenech usadit a bujet na volném místě své mysli. Strach a pochybnost ničí tvé možnosti ke vstupu Světla.
Buď otevřený tomu, co nového přichází, byť tomu zatím zcela nerozumíš.
Nezazdívej Světlu přístup.
Vše další přijde samo a ty prožiješ a poznáš...
Po mnoho podvečerů se dovnitř kruhového otvoru natahovala ruka s trochou jídla a miskou čisté vody.
Cesta se otevírala...
Etruská hranice
Rozhlédl se po krajině, jako by ještě něco
hledal...
Postřehnout detail místa? Dunu? Ženu? Nebo jen cizí neznámé oči?
Vanutí od ještě horoucně vydechujících pínií a borovic
naplňovalo pětisvětlí jeho dechu omamnou sladkou vůní.
Přemítal o tanci, od kterého se vzdálil.
Vzpomínal na bujaré veselí a zpěvy v domě jeho přítele Tarchona,
na vášnivé polibky Larthie,
vše se pozvolna vzdalovalo a utichalo.
Scházel z návrší velmi pomalu k zálivu. Lodě se pohupovaly,
jemné kvílení ráhen doprovázelo šumění a narážení vln.
Pomalu utichá náš čas návratu k jemnosti - říkal si.
Usedl,
nabíral a propouštěl písek
skrze prsty pravé ruky.
Vzpomínal na krásné, nedávno dokončené malby
v chodbách nedalekých jeskyní.
V duchu viděl krásné šperky, které tepali dva jeho synové
za měsíčního svitu
pro dceru potomka etruského krále.
Ovšem vracela se mu i slova věštby jasnovidného Tyrhésia,
která hovořila o blízkém zániku jejich města.
Vše bylo ještě hrozivější tím,
že to ztvrzovala okřídlená bohyně Vanth
a nymfa Vegoia
když promlouvaly společně řečí blesků
z onoho pásma oblohy,
které patří sdělením o nevyhnutelnosti osudu...
Osmé nábřeží hvězd, říkal si v duchu.
Z osmého nábřeží hvězd
nás jednou zdvihne čísi jemná paměť.
Věděl že slast, ustrnutí v pohodlí a přepych
přinese jeho rodu brzký zánik.
Zvedl se.
Rozednívalo se.
Jak procházel pod mohutnými stíny větví a kmenů borovic,
vztyčil se náhle z jedné pukliny v zemi chlapec.
Díval se mu přímo do očí, v jeho pohledu bylo
takové soustředění a sdělení,
kterého je schopen
pouze bytost nepozemského světa ...
- Jsem Táges... znáš mne?- řekl.
- Slyšel jsem o tobě, odpovídal chlapci rozechvělým hlasem.
- Zde je naučení návratných podob blesku
a umění vrátit se po staletích zpět na posvátná místa.
A zde učení o vůli bohů, jehož stopy se dají zahlédnout
ve zvířecích vnitřnostech či vysledovat z jemných změn letu ptáků.
Čti...
Když dočítal, zvedl muž oči.
Chlapec zmizel.
Muž se podíval zpět do svých dlaní,
ale destička s věštebnými zápisem byla pryč.
Vše zdá se jako sen,
jen někde uvnitř... ta snaha vzpomenout si
na předané a prožité.
Jednou...
Fluflunsovo víno
Navečer opět v čelech domů vzplanuly pochodně.
Vraceli jsme se z Volsinských slavností na počest Tinia,
mocného pána blesků.
Šla jsi po mém boku, za námi
jen tiché dopady nohou celého průvodu.
Sotva jsem usedl do kamenného křesla u vnitřních dveří pokoje,
začal kolem jednoho z podpěrných sloupů tančit
jemně nazelenalý třpyt.
Jako by někdo chtěl sloupu dodat zářnost.
Přidávaly se další poprašky ve škále jasných barev.
A náhle... ze záře vystoupil chlapec, jehož stínem byl muž, jehož stínem byl stařec.
Ve chvíli, kdy jsem úlekem strnul, přistoupil ke mně onen chlapec s nádobou:
Zde je nápoj věštebný, zvaný Fluflunsovo víno. Jeho pronikavost a síla je nad meč ze vzácných kovů, jeho lahodnost dopadá na patro s něhou šťastných snů a jeho čaromoc je odleskem šatu bohyně Uni...
Napil jsem se dvěma doušky.
Chlapec se rychle před očima měnil v bezvousého muže a dále ve starce.
Jako stařec mi pravil:
Od dnešního dne se tvé sny i denní stavy stanou jiskrnou podobou jiných světů a tvé kroky budou provázeny jemností jasnovidce...více ti řeknu příště... nyní spi!
Malý Charón
Je mi sotva pět, mám kudrnaté světlé vlasy.
Každé ráno si na louce povídám s vílou Mevs.
Přitančí ke mně z nádherných lučních květin
i se svou družinou.
Hladí mne po tváři a usmívá se jemně: Cháronku, Chárone...
Pak náhle posmutní a usadí se v trávě:
Jednou ti bude svěřen úkol mlčení a služby.
Lidé si budou myslet o tobě, že´s zakletý.
Budeš tím nejbližším pro putující duše lidí.
Převozník na nedostupný břeh...
Co je to duše, milá Mevs?
A kdo je převozník?
Převozník lidí břehy spojuje, jako by napjal lano
nad hladinou řeky...
Převozník duší zas, jako by napínal zlatá vlákna
mezi hvězdami... a odděloval zářící od hasnoucích.
Vybírá od každého po minci, ale vidí i jemné nitky konání a myšlenek těch, kdo prošli životem.
On nesmí promluvit...
Smí snít, milá Mevs?
Ano chlapče, to je mu dovoleno... To jediné.
A jeho přímluva, konána pohledem,
platí na druhém břehu více, než všechno lidské zlato...
Odchází. Hraju si. Jsem převozníkem snů
mezi květinami...
Setkání před vyplutím
Blýskání náušnicemi a jemně v doteku pohledem
pobřeží kolem jako by se vzdalovalo
Dávno jsme spolu takto nespočívali držíce se za ruce
ostatní na mne volají
za chvíli vyplouváme a kdoví doplujem-li
a vrátím-li se zpátky
Musím se vždycky trochu pousmát
nad naším setkáváním vypadá to
jako bychom se prvně představovali:
Mně říkají Sentio a tobě mezi ženami Larinté...
Loď se ztěžka pohupuje kousek odtud - hedvábí perly amfory vzácně vyzdobené zbraně
Na druhém břehu místo kupců mohou čekat cizí žoldáci
Pokud se vrátím přivezu ti nejkrásnější šperky z tamního trhu vonné oleje a cizokrajné květiny
Sejdeme se opět na tomto místě a vše bude úplné
a zase na počátku
Etruské sny
Píseň rybáře pro jeho básnickou Výsost
Friedricha Hölderlina
Často si Tě připomínám…
ony měsíce a roky kdy jsem si tvář
plnou chtivosti a touhy
donekonečna poléval trpkým vínem čekání
Pak ale Slova dobrovolně nechala se Vánku
poryvy ustaly
Vzpřímeně sedí postava
a hledí z hlubin k hladině
Zahlédne Blesk
složený z Větru Ohně a kapek křišťálové Vody
jak protíná prázdnou loďkou na místě
které navždy bude patřit
Slunci Měsíci a vnitřnímu Moři
Znělo to jako zpěv:
Utichá žízeň žáru
utichá bouře
i roztínání utichá
a vše je mírné
Nehybně spočívají výsostná orlí křídla
Modř se žlutí si průzračně
nad hladinou povídají
Nic už zde není vzdálené
Ještě za tmy
Konopné lano padá na dno loďky
a louč je umístěna do jejího čela
Pádla jsou ještě v souhře s mizející nocí
Vlny přicházejí podélné a netříští se o příď
Široce rozprostřeno je sukno hladiny
Čerstvé vlání nese tušení dobrého lovu
Měsíc od Elby
Pravidlo číslo jedna:
propustit!
Měsíc si vybral tři
taneční pásma
Je prázdným diskem
který při dopadu
zrychluje
Duny si hrají
na nekonečné tvary
přes den stopovaných boků
a olejová lampa roste
svou kapkou ohně do zpěvu
pískem sem šelestí
etruské sny
Návrat
Bóje z cedrového dřeva
omamně voní
Jak kolem proplouvám
veslo jednu z nich rozduní
V tu chvíli zadívám se do vln
pak na dno loďky
(ryb dost; několik mušlí s perlami)
Podvečer žene napěněné temnomodré mraky
Ze sektoru oblohy kde vládne mocná Uni
pročesává se k útesům větev blesku
Největší a nejkrásnější z ryb
zdvihnu do úrovně ramen
pronesu děkovnou modlitbua
rybu vyhodím vzhůru
Pak zvolna v hlubokých záběrech
vesluji ke břehu
Tleskneš dlaněmi
Dvě slzy
do kterých proniká moře
Pod přílivem jsou ponášeny
Sluneční mince
V odlivu zůstávají
Měsíční náušnice
(stovky, tisíce!)
Tleskneš dlaněmi
Obojí vteče do tebe
Kolem se ještě chvěje
duhový poprašek záře
Jeskynní
Někdo mluví samé stíny
a druhý bledě slyší přískalí
a přitom ve světlech čekají
krápníky
a dopadání
s tichem
Ve tmách jeskynních je nit
a sen
a spočívání
v prostupu
Až dozní tato
z ledových modliteb
někdo se v tobě vydá
k moři
Archetyp větru
V dutinách průrvách skal
rodí se vítr lesklé barvy
Odchází ústy bohyně
v nichž nehybně sedí stovky mužů
Hrouží se v sny Prapočátků
kdy ona byla ochránkyní rodu
Za noci se vítr tulí do vánku
Hraje na flétnu deště
Měsíc v obratu
fosforově zelený
V rychlém sledu
Dobře
Už v tom snu nebudu
Kolikrát někdo za mnou zavřel bránu
Šel jsem sám před sebou
Až ke břehu
Ruce vnořil do písku
A šeptal:
Nejsem...
Ovšem ruce mi
Při tom otřesu
Někdo vášnivě držel
Pustil jsem se
Rozhovor dvou životů
Tehdy jsme ještě znali otce...
Kdo tu dnes ale cvičí stromy
v průřezech pamětí?
Jsme letokruhy dvou oddělených borovic
Nad zálivem se vysouvá
oslnivá skořepina Slunce...
Jsi vyšší a tvá koruna má zvláštní tvar
Já jsem jen chlapec
kudrnatý hoch sotva vzrostlý...
Dívám se stále vzhůru k tobě
a pomůže-li vítr občas svými pažemi
dotknu se tě jehličím
a vděkem zasypu tvé krásné nárty
matko...
Oba vězíme až po kotníky v chladivé zemi
a sajeme...
Stařec
Ptal jsem se ho
co ještě hledá chůzí
proč vlastně jde
a jestli si je jistý...
Hleděl mi do očí
a jakoby skrze znalost bolesti
procházela radost:
Víš-li že jsi na Cestě
nač vysvětlovat rozdíly?
Poutník Lasenius
V té chvíli si uvědomoval především tvar oné dutiny
v kopci, ve které se nacházel.
Seděl nepohnutě pod nízkým stropem.
Kruhovým otvorem pronikalo světlo z venku.
Díval se před sebe do ohraničeného výseku,
odkud k němu přicházelo tušení o změnách počasí a dění venku.
Nejprve se mu zdálo, že u soustředěného pohledu nevydrží. Oči měl plné slz, myšlenky vířily v nepokojném sledu a ubíraly jeho rozhodnutí zdánlivě sílu.
Procházely jím vzpomínky na hluk, jaký vydávali jeho druhové při dostizích či při bitevních nájezdech.
Ve spáncích mu pulsoval ryk žen, které se rmoutily
nad ztrátou svých nejbližších.
Jindy se mu v ohlušujících vpádech vracel rozverný výskot honících se dětí.
Bylo tomu docela nedávno, kdy si začal všímat,
jak se jeho mysl začíná bouřit proti silnějším a pronikavějším zvukům.
Vše vybočující z ustálené "tónové" osnovy napínalo jeho nervy k prasknutí a znemožňovalo mu soustředění.
O to více byl ve chvílích ticha či slabých zvuků bezděčně soustředěn na pronikavost a jasnost barev a
jemná odstínění veškerých tvarů.
Dostavovala se jakási neznámá potřeba jemného vnímání.
Marně navštěvoval lékaře, který jen stále znova bezradně kroutil hlavou, mluvil o nervovém vyčerpání a doporučoval klid na lůžku.
Plynuly dny plné znepokojení a horečnatých stavů...
Jednoho dne potkal při procházce za městem
cizince.
Říkají mi Lasenius Spint, představil se mladíkovi.
Byl to muž bronzově snědé tváře, ostře řezaných rysů,
prošedivělých dlouhých vlasů, sepnutých v dlouhý cop, stočený kolem krku ke hrudi.
Jeho věk bylo těžké odhadnout.
Tvrdil o sobě, že je poutníkem z etruského sídelního města Chiusi. Poskytoval drobné rady a věštby, kterým místní obyvatelé přikládali jistý význam.
Vědělo se, že Rasnové (Etruskové) se v těchto "osudových záležitostech" dobře vyznají a jejich rady často odpovídaly tomu, co se později v životě dotyčného tazatele objevilo.
S oním mladíkem ale Lasenius o těchto věcech nemluvil. Stál tehdy před ním nepohnutý, díval se mu upřeně do očí, prohlížel si jeho tvář a nakonec zkoumal jeho dlaně.
Jediné, co mu s přátelským, ale velmi soustředěným výrazem tváře poradil, bylo vejít v onen vyhloubený prostor v kopci, který mu ukázal, sednout si tam, vnímat a čekat. Sám se nabídnul, že mu každého podvečera donese trochu jídla a vody.
Jediné "vysvětlení", kterého se mladíkovi od toho muže dostalo, bylo, že není nemocen a vše jde pro něj otevřenou, správnou cestou.
Jen nemá podléhat strachu a netrpělivosti.
Poutník mu doslova řekl:
Zabíjej v sobě podoby svého strachu tak, jak se zjevují. Nechej myšlenky netknuté tebou projít, nestopuj je a nerozvíjej dál. Nikdy je nedoprovázej a nenech usadit a bujet na volném místě své mysli. Strach a pochybnost ničí tvé možnosti ke vstupu Světla.
Buď otevřený tomu, co nového přichází, byť tomu zatím zcela nerozumíš.
Nezazdívej Světlu přístup.
Vše další přijde samo a ty prožiješ a poznáš...
Po mnoho podvečerů se dovnitř kruhového otvoru natahovala ruka s trochou jídla a miskou čisté vody.
Cesta se otevírala...
Etruská hranice
Rozhlédl se po krajině, jako by ještě něco
hledal...
Postřehnout detail místa? Dunu? Ženu? Nebo jen cizí neznámé oči?
Vanutí od ještě horoucně vydechujících pínií a borovic
naplňovalo pětisvětlí jeho dechu omamnou sladkou vůní.
Přemítal o tanci, od kterého se vzdálil.
Vzpomínal na bujaré veselí a zpěvy v domě jeho přítele Tarchona,
na vášnivé polibky Larthie,
vše se pozvolna vzdalovalo a utichalo.
Scházel z návrší velmi pomalu k zálivu. Lodě se pohupovaly,
jemné kvílení ráhen doprovázelo šumění a narážení vln.
Pomalu utichá náš čas návratu k jemnosti - říkal si.
Usedl,
nabíral a propouštěl písek
skrze prsty pravé ruky.
Vzpomínal na krásné, nedávno dokončené malby
v chodbách nedalekých jeskyní.
V duchu viděl krásné šperky, které tepali dva jeho synové
za měsíčního svitu
pro dceru potomka etruského krále.
Ovšem vracela se mu i slova věštby jasnovidného Tyrhésia,
která hovořila o blízkém zániku jejich města.
Vše bylo ještě hrozivější tím,
že to ztvrzovala okřídlená bohyně Vanth
a nymfa Vegoia
když promlouvaly společně řečí blesků
z onoho pásma oblohy,
které patří sdělením o nevyhnutelnosti osudu...
Osmé nábřeží hvězd, říkal si v duchu.
Z osmého nábřeží hvězd
nás jednou zdvihne čísi jemná paměť.
Věděl že slast, ustrnutí v pohodlí a přepych
přinese jeho rodu brzký zánik.
Zvedl se.
Rozednívalo se.
Jak procházel pod mohutnými stíny větví a kmenů borovic,
vztyčil se náhle z jedné pukliny v zemi chlapec.
Díval se mu přímo do očí, v jeho pohledu bylo
takové soustředění a sdělení,
kterého je schopen
pouze bytost nepozemského světa ...
- Jsem Táges... znáš mne?- řekl.
- Slyšel jsem o tobě, odpovídal chlapci rozechvělým hlasem.
- Zde je naučení návratných podob blesku
a umění vrátit se po staletích zpět na posvátná místa.
A zde učení o vůli bohů, jehož stopy se dají zahlédnout
ve zvířecích vnitřnostech či vysledovat z jemných změn letu ptáků.
Čti...
Když dočítal, zvedl muž oči.
Chlapec zmizel.
Muž se podíval zpět do svých dlaní,
ale destička s věštebnými zápisem byla pryč.
Vše zdá se jako sen,
jen někde uvnitř... ta snaha vzpomenout si
na předané a prožité.
Jednou...
Fluflunsovo víno
Navečer opět v čelech domů vzplanuly pochodně.
Vraceli jsme se z Volsinských slavností na počest Tinia,
mocného pána blesků.
Šla jsi po mém boku, za námi
jen tiché dopady nohou celého průvodu.
Sotva jsem usedl do kamenného křesla u vnitřních dveří pokoje,
začal kolem jednoho z podpěrných sloupů tančit
jemně nazelenalý třpyt.
Jako by někdo chtěl sloupu dodat zářnost.
Přidávaly se další poprašky ve škále jasných barev.
A náhle... ze záře vystoupil chlapec, jehož stínem byl muž, jehož stínem byl stařec.
Ve chvíli, kdy jsem úlekem strnul, přistoupil ke mně onen chlapec s nádobou:
Zde je nápoj věštebný, zvaný Fluflunsovo víno. Jeho pronikavost a síla je nad meč ze vzácných kovů, jeho lahodnost dopadá na patro s něhou šťastných snů a jeho čaromoc je odleskem šatu bohyně Uni...
Napil jsem se dvěma doušky.
Chlapec se rychle před očima měnil v bezvousého muže a dále ve starce.
Jako stařec mi pravil:
Od dnešního dne se tvé sny i denní stavy stanou jiskrnou podobou jiných světů a tvé kroky budou provázeny jemností jasnovidce...více ti řeknu příště... nyní spi!
Malý Charón
Je mi sotva pět, mám kudrnaté světlé vlasy.
Každé ráno si na louce povídám s vílou Mevs.
Přitančí ke mně z nádherných lučních květin
i se svou družinou.
Hladí mne po tváři a usmívá se jemně: Cháronku, Chárone...
Pak náhle posmutní a usadí se v trávě:
Jednou ti bude svěřen úkol mlčení a služby.
Lidé si budou myslet o tobě, že´s zakletý.
Budeš tím nejbližším pro putující duše lidí.
Převozník na nedostupný břeh...
Co je to duše, milá Mevs?
A kdo je převozník?
Převozník lidí břehy spojuje, jako by napjal lano
nad hladinou řeky...
Převozník duší zas, jako by napínal zlatá vlákna
mezi hvězdami... a odděloval zářící od hasnoucích.
Vybírá od každého po minci, ale vidí i jemné nitky konání a myšlenek těch, kdo prošli životem.
On nesmí promluvit...
Smí snít, milá Mevs?
Ano chlapče, to je mu dovoleno... To jediné.
A jeho přímluva, konána pohledem,
platí na druhém břehu více, než všechno lidské zlato...
Odchází. Hraju si. Jsem převozníkem snů
mezi květinami...
Setkání před vyplutím
Blýskání náušnicemi a jemně v doteku pohledem
pobřeží kolem jako by se vzdalovalo
Dávno jsme spolu takto nespočívali držíce se za ruce
ostatní na mne volají
za chvíli vyplouváme a kdoví doplujem-li
a vrátím-li se zpátky
Musím se vždycky trochu pousmát
nad naším setkáváním vypadá to
jako bychom se prvně představovali:
Mně říkají Sentio a tobě mezi ženami Larinté...
Loď se ztěžka pohupuje kousek odtud - hedvábí perly amfory vzácně vyzdobené zbraně
Na druhém břehu místo kupců mohou čekat cizí žoldáci
Pokud se vrátím přivezu ti nejkrásnější šperky z tamního trhu vonné oleje a cizokrajné květiny
Sejdeme se opět na tomto místě a vše bude úplné
a zase na počátku
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat