Není na mně, abych tato díla a jejich autory nějak - co do nějaké jejich „mystičnosti“- posuzoval. Jen jsem vybral několik ukázek, samozřejmě s rizikem veškeré subjektivnosti takového počínání.
Označení „mystické“ je zde spíš výrazem toho, kam texty samé míří, co a jak oslovují, a vyslovují. Jako mnoho dalších „hlubinných“ termínů duchovního a filosofického významu dostal se i výraz „mystické“ na scestí jeho současným laciným zneužíváním, zkreslovaním, oním „paděláním slov“, jak tomu trefně říkal český spisovatel Egon Hostovský.
Přesto se dá snad něco dělat – třeba číst, a v sobě se s básníkem setkat. Společně s ním naslouchat onomu prahnutí po „Absolutním“.
A tak, jako psali někteří mystikové křesťanští či třeba mystikové tradice Súfí ze své „cesty temnou nocí“ své zápisy, či své poznání jen podrželi ve svém srdci, s pohledem za jasným světlem Jediného, tak se oné Jedinosti jemně pokoušela dotknout a přiblížit se k ní i srdce některých básníků-mistrů.
Věřím, že nezaškodí pokusit se tento dávný „Orfeův zpěv“ znovu oživovat.
I. Prvním z básníků nechť je zde Rainer Maria Rilke (4. 12.1875, Praha – 29. 12.1926, sanatorium Valmont u Montreux ve Švýcarsku), jeden z nejvýznamnějších, německy píšících, lyriků přelomu 19. a 20.století.
Jednorožec
Tu světec pozdvih tvář a svatý sen
jak přílba pad´ mu na znak zpátky s hlavy:
neb bez hlesu se blížil bájný, pravý
tvor bílý, jenž jak laň, když psi ji dáví,
jen vlahým okem lká svůj sten a sten.
Podstavec noh, čist jako sloní kel,
se klad´ a zdvíhal v lehké rovnováze,
lesk bílý blaženě se srstí chvěl,
a na čele, na tiché světlé dráze,
jak věž by v měsíci roh velký čněl,
a každý krok se dál, by nes´ jej snáze.
Pýr šedě růžový kol tlamy byl
odhrnut lehounce, až bílý pruh
(bělejší všeho) od zubů mu svítil;
nozdry teď zabraly a ssály vzduch.
Leč jeho zraky, v něž se prostor řítil,
metaly zření v nekonečný cíl
a zavíraly bájí modrý kruh.
Buddha ve svatozáři
Střede středů všech a jádro jader,
mandle zavřená, jež sládne ven, -
hle, to vše až k hvězdám je tvých ňader
sladká dřeň: buď pozdraven.
Viz, ty cítíš, jak jsi všeho prost;
v nekonečnu slupka tvá je vlahá,
a tam dme se silný mok, by rost´.
Zvenčí velká záře napomáhá,
neboť zcela nahoře jak zlato
žhnouce kolotají slunce tvá.
Ale v tobě už je započato,
co je všechna překoná.
Hudba
Hudbo: dýchání soch, snad:
ticho obrazů. Mluvo, kde mluvy
se končí, ty čase,
kolmo jenž stojí na směru hynoucích srdcí.
Pocity pro koho? Ó ty, citů
proměno v co: v krajinu slyšnou.
Ty cizinko: hudbo. Ty nám odrostlý
prostore srdce. Statku náš nejvroucnější,
jenž, stoupaje nad nás,
tlačí se ven -, rozchode svatý:
kdy nitro nás obepíná
dálkou nejnavyklejší, rubem
vzduchu,
čisté,
obří,
byt, v němž pobýt už nelze.
Smrt básníka
A ležel. Napřímený obličej
ve strmých poduškách byl odpíravý,
co svět a vědomí té proudné vřavy
od jeho smyslů urváno jak v splavy
zpět padlo v neúčastný děj a rej.
Kdo za živa jej zřeli, nezřeli,
jak cele s tím vším odňatým byl jedno,
neb to tam: louky a to světlé bezdno
a vody v jeho tvář se zavřely.
O, jeho tvář byl celý obzor vzdutý,
jenž k němu chce jak v sídla odvěká;
a jeho maska, mdlící zdaleka,
je něžná, nahá, jako rozříznutý
je plod, jenž na vzduchu se roztéká.
Rainer Maria Rilke: bozi a lidé. Sedmnáct básní. Vybral a přeložil Pavel Eisner. Jako třetí soukromý tisk edice Atlantis vydal v roce 1936 Jan V. Pojer v Brně.
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat