(2. 5. 1772 – 25. 5.1801). Německý básník a prozaik, představitel raného romantismu.
Novalis je pseudonym německého básníka, který se narodil jako Friedrich Leopold baron von Hardenberg de Novalis v roce 1772 na zámku Oberwiederstedt poblíž Mansfeldu.
Strýc mu otevřel cestu k francouzskému racionalismu a francouzské kultuře.V roce 1784 se celá rodina přestěhovala do Weissenfelsu, kde byl otec jmenován ředitelem solivarů. V 18 letech nastoupil do nejvyššího ročníku gymnázia v Eislebenu. V té době miloval a překládal antickou literaturu.
V roce 1790 se zapsal ke studiu práv do Jeny. Zde navštěvoval zejména dějepisné přednášky Friedricha Schillera, kterého velmi obdivoval. Osobně se poznali o rok později a jejich přátelství vydrželo celý jeho život. Na další rok se zapsal ke studiu matematiky, práv a filosofie do Lipska, kde se spřátelil s Friedrichem Schlegelem.
Nakonec v roce 1793 se zapsal na universitu do Wittenbergu, kde složil o rok později závěrečné zkoušky a vrátil se k rodičům. Nastoupil na místo úředníka na okresním úřadě v Tennstedtu. Při služební cestě potkal dvanáctiletou Sofii von Kühn, do které se okamžitě zamiloval a ona jeho lásku opětovala. V den jejích třináctých narozenin se tajně zasnoubili. Rok po té bylo zasnoubení oznámeno rodině. V době své lásky se pohroužil do studia Fichtovy filosofie.V roce 1795 Sofie těžce onemocněla a ani několik operací jí nezachránilo život, zemřela počátkem roku 1797. Bolest Novalise byla obrovská, nemohl se pro smutek zúčastnit ani pohřbu, na hřbitov šel až za několik dní. Měsíc po Sofiině pohřbu si začal psát deník. Středobodem jeho světa byla láska k Sofii. Myšlenku na sebevraždu zavrhl.V roce 1798 poprvé vydává pod jménem Novalis sbírku filosofických pojednání Zrnka pylu. Vzpomínka na Sofii se pro něho stává bohyní matkou. V té době byl velmi činorodý, studoval filosofii France Hemsterhuise a nechal se zapsat na báňskou akademii do Freibergu. Téhož roku se žení s Julií Charpentierovou, své manželství však charakterizoval tak, že ona ho milovala, a on by byl raději mrtev.V roce 1799 se seznámil s básníkem Ludwigem Tieckem, který ho velmi ovlivnil. Tento rok napsal Novalis svá vrcholná díla: Duchovní písně, Hymny k poctě noci, první díl románu Modrý květ, esej o minulosti a budoucnosti Evropy Křesťanstvo neboli Evropa. Ujal se také práce v solivarech.Na podzim roku 1780 ho zastihlo chrlení krve a dědičná tuberkulóza tak propukla v plné síle. Dne 25. března 1801 zemřel ve věku necelých 29 let.
Novalisovi Hymny noci, vydané v srpnu roku 1800, jsou považovány za vrcholné dílo rané německé romantiky, cyklus šesti hymnických zpěvů ve verši a v básnické próze.
Novalis – Hymny noci
(Hymny I., II. a úryvek z IV. hymnu)
I.
Který z živoucích, smyslem obdařených, nemiluje přede všemi divy prostoru kol sebe rozšířeného vše oblažujícího světla - s jeho barvami, s paprsky a vlnami; s libou všudypřítomností jako budící den. Jako života duši nejvniternější je vydechuje hvězd ohromný svět a v tanci pluje modrým jeho přílivem – dýchá je jiskřící věčně odpočívající kámen, zamyšlená, ssající rostlina i divoké, hořící, mnohotvárné zvíře – ale především nádherný cizinec moudrých očí, vznášející se chůze a něžně uzavřených, zvuky bohatých rtů. Jako král pozemské přírody volá každou sílu k nespočetným proměnám, spájí a rozlučuje nekonečné svazky, věsí nebeský svůj obraz všem tvorům pozemským na šíji. – Pouhá přítomnost jeho zjevuje zázračnou nádheru říší světa.
Odvracím se ku svaté, nevýslovné, tajemné noci. Svět leží u veliké dáli – v hlubokou hrobku pochován – pusto a osamoceno jest jeho místo. Strunami hrudi vane hluboký smutek. V krůpějích rosných nechť skanu a s popelem se smísím. – Dálavy vzpomínky, přání mladosti, sny dětství, celého života krátké radosti a marné naděje přicházejí v šedých šatech, jako večerní mlha po slunce západu. V jiných prostorách světlo rozbilo veselé stanoví. Či nevrátí se nikdy již k svým dětem, jež s věrou neviny ho čekají?
Co náhle, tolik tušeními naplněno, pod srdcem pramení a bolesti dech měkký pohlcuje? Zda i ty máš zalíbení v nás, ó tmavá noci. Co pod pláštěm svým držíš, silou neviditelnou mi v duši útočícího? Balšám drahocenný kane ze tvé ruky, ze svazku máku. Těžká křídla citův nadzdvihuješ. Temně a nevýslovně rozechvěni jsme – vidím vážnou tvář, radostně zaleknutou, jež mírně a plna zbožnosti se ke mně sklání a v nekonečně zapletených kadeřích matčino milé mládí zříti dává. Jak ubohým a dětinským teď jeví se mi světlo, jak radostným a požehnaným rozloučení dne. – Jen proto tedy, že noc odvrací od tebe služebníky tvé, nasilo jsi v dálky prostrou zářících koulí, by zvěstovaly tvoji všemohoucnost – návrat tvůj – v době vzdálenosti tvé. Nebeštějšími než jiskřící hvězdy zdají se nám nekonečné zraky, které noc v nás otevřela. Dále vidí, než nejbledší oněch nesčíslných vojsk – nepotřebujíce světla, prostor hlubiny duše milující – což vyšší prostor nevýslovnou plní rozkoší. Sláva budiž královně světa, vznešené zvěstovatelce svatých světů, pěstounce blažené lásky – ona posílá mi tě – Milenko něžná – líbezné slunce noci, - teď bdím – neboť jsem Tvůj i Svůj – tys Noc mi zvěstovala k životu – strav výhní duchovou mé tělo, bych vzdušný s tebou úže pojil se a věčně trvala Noc Svatební.
II.
Dlužno, aby vždy se jitro navracelo? Neskončí s nikdy pozemského moc? Čilost neblahá tráví nebeský nádech noci. Nebude lásky tajemná oběť nikdy věčně hořeti? Odměřen byl světlu čas; ale bez času i bez prostoru jest vládá noci.– Věčná jesti doba spánku. Svatý spánku – neoblažuj příliš zřídka zasvěcených noci při pozemském díle. Jen bláhoví ti nerozumějí a nevědí o jiném spánku než o stínu, který v šeru opravdové noci milosrdně na ně kladeš. Necítí tebe ve zlatém přílivu hroznů – v zázračném oleji mandlovníku a ve hnědé šťávě máku. Nevědí, že tys to, jenž se vznáší nad něžné dívky ňadry a v nebe mění klín – netuší, že z dávných bájí nebesa otevíraje vstříc vycházíš, klíč že chováš ku příbytkům blažených, nekonečných tajemství mlčící posel.
IV.
(fragment z první části)
Nyní vím, poslední až bude jitro – až světlo nebude se již noci a lásky báti – až věčna bude dřímota a Jediný jen, nevyčerpatelný Sen únavu nebeskou v sobě cítím. – Daleka i únavna mi byla pouť ku svatému Hrobu, tížící kříž. Křišťálné vlny, která, hrubým smyslům neznatelna, vyvěrá v temnotném klíně pahorku, u jehož paty se pozemský tříští příboj, jí kdo okusil, kdo ve výši stál na světa pohraničních horách a v opačnou stranu na novou zemi, sídlo noci, patřil, ten věru nevrátí se ve světa shon, v zemi, kde světlo přebývá u věčném nepokoji.
Nahoře staví si chaty, chaty míru, touží a miluje, vyhlíží, až hodin veškerých nejvítanější jej stáhne v studnu pramene – pozemské na povrchu pluje, v bouřích se vrací, ale co lásky dotykem se svatým stalo, proudí rozpuštěno skrytými chodbami v opačný okrsek, kde, jako vůně, se mísí s láskami zesnulými…
(překlad básníka, výtvarníka, grafika a překladatele Bohuslava Reynka)
Příspěvky
Žádné komentáře:
Okomentovat