"Přenosné moře"

Pavel Sobek -básně z chystané sbírky "Přenosné moře".


Přenosné moře

Míříme
ale nevzdalujeme se

Muži v tomto přímořském pásmu
mají i na sklonku stáří
v očích a na rtech tutéž bázlivost a sny jako v dětství
Občas v noci vykřiknou do šera pokoje
nesrozumitelnou kaskádu hláskovaného úleku...

Lodě a jachty se pomátly
a docela nedávno se bez boje
odpoutaly od harmonie rybolovu
Němé a zadumané teď na slunci doutnají porážkou
a trýznivou degradací na pouhé trámy pro výletníky

Vše tekuté a nořící se
propadá se do zbytečných posunků
škodolibě provozovaného nesmyslného pirátství
protože trochu loupeživí musejí být všichni
bez výjimky

Posouváme se...
ale vzácné látky našich snů a představ
dříve tak nařasené a v nádherných záhybech
magnetizující svými třpytivými barvami
jsou dnes jen kdesi nahrubo odfláknuté cáry
smotaných povalujících se hadrů

Jsme tedy napospas
nikoli vůči hlubinám noční nebeské růže
spíš občas v špinavé pěně příboje pohozené
pokroucené a věčně špínou zanášené
petláhve

Hovoříme stále s nepochopitelnou sebedůvěrou
ale ti bystřejší ujíždějí v sobě
do všech možných vzdálených končin
a hledají stopu něčeho
co by jim připomnělo štěstí a radosti tak pradávné
že na ně obyčejné rozumování nikdy nestačilo

Pobřeží je dnes vlídné
a tak snad budou mít na své straně
při plavbě přízeň v tom zvrtaném údělu
a až se za úsvitu budou vracet
budou svým ženám a milenkám vyprávět
ony fantaskní nekončící příběhy
vonící příslibem...



Zmizelá

Říkala že se jmenuje Ginna...
Co ale ještě dnes a komu
jemně vydechne a zazvučí pod vysloveným jménem
které je nenapodobitelně vsazeno do nitra?
Jaká tětiva se lačně napne
v nedozírném šumu stepi?
Říci jen jméno bývá dnes nicotným znakem
nepodepsaných obrazů

Voněla
až dlaně přetékaly do dychtivosti
v pohledu daleká vší titěrnosti
soustředěna v jemném rozechvění místa a setkání
jakoby ji mohl kat prostoru
kdykoliv prudce odetnout

Tvé moře brzy zahalí temné mraky
tak chceš-li vyplout a nezmizet...
je právě čas

V jediném okamžiku očím kamsi proklouzla
a nechala mne v jakémsi rozjímání:
hýčkaný smutek bývá u mne tak často
pouze hloupým návykem z dob nepaměti
a radost právě jen
krátkým mezidobím něhy

Nade vším ale bez vyznání
bez omezení kraluje ona tekutost příběhů
váhavé a jindy bezhlavé prostupování se
v údělu zračícím se v pozorných
a přece uvolněných rozhledech


Plížením

V kamenné průrvě úžina
cesta pro štíhlé tělo
směry

vánek zepředu hladivý o čelo
moře
sotva slyšitelný šum

jak stoupáš
bez spatření vln
kolem těl
jsi jako tanečník přinucený pohybovat se
sám ostražitě a pouze ve své mužské poloze

občas zvedáš ruce
a zakřičíš
aby se v dechu rozlila slaná vůně
prastaré symboly spící na levé straně
když ty sis při ústí zvolil pravou
a přece proudí
dunivě
a zároveň jako by tě hladila po zádech
rýhy naskakující ti v paměti
ze sálajícího kamene

přivolává to kresby:
ženu při tanci
skupinku lovců
a v pozadí ještě cosi nezřetelné

propneš se zívneš
pokračuješ ve zvoleném směru

Odpoledne v Soranu

Předhůří
Domky a dvory
Zdaleka ne zle
Tetelící se vzduch poledne
Zdánlivá opuštěnost
Sídel

Je mi
Čerstvě propuštěnému vězni
Stále tak po tobě…
Ohlížím se
Stále ještě za dveřmi
Cely

Venku pozorný ke zvukům
Rozkoš ze slabého chvění závanů
Pes a cikády
V Kafe přes silnici
Ještě chvíli otevřeno
Vejít Sednout si…

Objednal jsem raději
Rubínové
Řecké
Asi jsem tím číšníka pohoršil
Mělo hluboce svíravou chuť
Vůní
Bylo po tobě


Jemně hmotně

Patrně
patrně i nebe...

v tak slunný den
spojuje své záliby
s vášnivým vyvanutím
šeptá v jeskynní uši
dává chutnat a rozpouštět
větrové bonbóny

Na prosby mu chřípím odpovídá z tmy
tichost
suchý jih
velebení drakonů a štírů
v živelné semknutosti země

a také polonahý poustevník
svými přeludy zmizelých přání
přesypává iluzi do veliké mandaly
vchází severní branou
usmívá se
všemu tomu rozumování
co pěstoval

pouští zrnka
na všechny ty milé
i děsivé podoby
sebe


Potulní milenci

Vrátili jsme se jako pár let staré sny
potůlky Perpignanem
v rybářských uličkách Barcelonety
nakonec uzamčeni na Elbě...

v Kafe Orfeus se smějeme svým jménům a objednávkám
ty si dáváš tučné a místní pivo
já velký dort a láhev těžkého krétského vína
smějeme se číšníkovi do očí a on
jako prostý srdečný jižan
se pobaveně chechtá nosí na stůl
i s kávou na účet majitele...

Ptá se odkud jsme připluli
neboť sem se vše obrací z vnějšku
putuje a hledá
v srdečnímu centru moře, ne?
tekuté jemné chvění v podobě doteků

Ukazuješ kamsi naproti na zelené okenice
malý penzion
vzrušejeme se dost rafinovaně
dlouze se milujem
pak v kuchyňce nazí pobaveně pijeme
chladnou vodu
a usínáme vstoje čely důvěřivě k sobě...

Přišlo a odchází...
a tak se dnes ještě dlouze po půlnoci procházíme
na lemu přílivu a sníme se za chůze
neboť není horších omylů než hloupě trvat
na nezměnitelnosti
svých světů


Zdymadla

Fáze kdy poledne
vrší své ostatky
na kavárenských stolcích

služebné staré dámy matrony
s přesností sfing dočkaly se
každodenní propasti
strnutí času

Za zelení okenic nehybnost
a shrbená vážnost
plní misky vodou pro kočky
tik a lep malých smrtí
těsně před přehozením
bílého závoje
nového prostírání

Zavírají okenice
fén páře na dálku mořský břeh
Santa Fiora a Arcidosso
jejich drobná věčnost siesty

Do němohry propadlá dvojice
dopili kávu dosáli úsměvy
růžové víno za ně plaše zvětrává
na dně umatlaných sklenic

hladí ji po předloktí
jako by nevěděl co by tak ještě
mělo nastat



Poblíž La Rochette

Ta chvíle má sotva co společného
s běžným tokem času...
Vypuštěná kašna plechový delfín
figurka rozjařeného chlapce
důchodci vklíněni v lavičkách
nečinnost místní neděle...

Možná sis tehdy přála, abych byl víc do světa
sklízel zlatá pole
a hlavně se už konečně prosadil
Možná...
do sochy svých přání
jsi mě svým paprskem
už vtěsnat nedokázala

Omamný vzduch jara
je tu tak svěže
dech konečně zažívá uvolněné opojení
i když se právě k nikomu netisknu
přátelé vyskakují čile z auta
pobíhají
nahlížejí alespoň do výkladů
když obchody jsou zavřené

A tak mohu dopřát své mysli její hru
aniž bych přímo zavadil
o své vzpomínky

Milovaní Etruskové
vidím je jak si bezstarostně zpívají a tančí
hrají divadlo na slunci
radostní i při vědomí smrti
pomíjivé tvářnosti svých životů
vždy vzhůru kamsi k nedostižné modři
navečer postávají poblíž chrámů
strojí hostiny
ve zlatě zdobená postava odchází
na druhou stranu...

Usmívám se na starou paní
co právě vychází ze vrat
jednoho domu tohoto malebného náměstí
docela po sedlácku se křením
Snad ještě svedu v její řeči pozdrav
sotva by mi uvěřila mou náturu
která velebí tento den
polední slunce stín vítr a stromy - jen jako příznaky...