Anebo ano...

Taková hra
kde si mám představit
prostor a krychli v něm

stojíme v podvečer
v jarní zahradě
u prožívané radosti

No prostor ten je modrý
průhledná krychle pluje v něm
v ní koule lehce bílá svitem
uprostřed krásný květ...

soumrak se přiblížil
já dostal možnou odpověď
...tak nyní vyhlíží tvé Ego...

tvůrcům testů
spontánního tvaru
budiž čest :-)

Anebo ne...

Vlastně se nedá nic přesně sdělit
vlastně je noc anebo úsvit
vlastně dech spočine v absolutním nebo ne
vlastně je tu snaha přemýšlením zjistit
anebo ne

Říkají

"A..."

říkají někteří, že je třeba velmi vysoce
k Mistrovi v mysli vzhlížet, mít čisté vize
a pak diskutují jak to kdo umí,
ale co tam "vskutku" uvidí,
pokud v tutéž chvíli jejich nejvnitřnější srdce
zůstává v konceptech, nahluchlé?

říkají, že je třeba stále vzývat, otáčet mantry,
zdokonalovat se v tisíci aspektech...
pokud je ale "náhle a setrvale" stav sjednocený s Mistrovým,
(jak nevyslovitelný zázrak)
je přeci zde nejvnitřnější nejjemnější esence Dáků i Dákiní
odleskem je pak stav dítěte, jenž nelze posoudit...

říkají tahle nauka..., tu ta a tam ta, dharma svatá
ale původní přirozenost mysli hlasu a těla nemá
co by kde měla a chtěla pochytit
z rozumů pravd o zdokonalování...

říkají o některých
"ó jak je to nerozumné, smutné, že nechápe vzácné nauky..."
soudí tak z gest nebo negest
že se jim i sobě bláznivě směje, jen tak si sedí v parku,
shazuje masky a zase si je zlehka nasazuje
pojídá darované zákusky zapíjí je vínem
hledí do slunce i měsíce...

říkají se různé věci a já sám
mám nejmíň co mluvit :-)
a tak se alespoň po dlouhé dlouhé době
do tohoto hřejivého podvečera
pousměju

Dharma slech

Frézie
Vůně a chvění
vystavené chřípí prostoru
procházení v kořenech
bez připoutávání
a čehokoliv sevření

Modř slyšitelná
v pozastaveném dechu
Běl tančící po listech

Srpek Luny zářící uprostřed Slunce
a všechno pravdivé navždy v tváři Mistra…

V bezdechu

Doušky
vrypy na vnitřních dveřích
v jediném okamžiku
Maelström vět

stín radosti skloněný
poklízí střepy
doteky smývané ze sklenic
v prostoru včerejších dechů-ech
lehké dozvuky
čitelné

stoky v dnes
pozastavování
na kruhovém zrcadle tázavé
strnutí přílivu

Oknem - na Carrer de ľAlmirall Cervera

V pokoji bílého světla poledne
jásavá modř tvé siluety přicházíš
přisedáš ke stolu jíme mlčky
svá sousta (ta tvá jsou rovněž bílá)

moře vzdálené sotva dvě ulice
přichází a pak se vrací k sobě
někdo v sousedním bytě
prudce rozrazil okenice bouchly dveře

sklenice poskočily
otočily se dnem
rudé hladiny v nich
zůstaly nehybné...

blesklo to
jakoby někdo vyfotil závan vzduchu
zvedla ses
a začala sklízet

Bar - Pokoj s balkónem na Carrer de Margarit

Nevím
už jim nebylo moc rozumět... měli vypito řvali
s řehotem rozebírali čísi včerejší šlapku
řečník máchal rukama... ale tak nějak bez zájmu
znuděně unaven vlastní sprostotou

Ven vzhůru k Parku de Montjuïc
číslu 11 na Carrer de Margarit
po točitých schodech
bytem až k balkónu před nímž stojíš v čehosi očekávání
snad jen pozoruješ siluety
hlučné lehce osvětlené ulice

Na dosah hladkost a odstínění tvých ramen
říkám si... kam ses do této chvíle v představách nořila
napůl skrytá polotmou sebe a pokoje

Oči máš teď docela jistě zavřené
dotýkám se tě ve tvé nepoddajné
a přece vyčkávající nahotě
tady tady a tady - je plná světla
a úplnosti

Jakoby se v rozechvění rozsvěcelo
neviditelné prostranství a odpovídalo hrou
se sotva slyšitelnými zvuky
dechu

Poledne - La Rambla

Směsice laskavé falše a žertů
siesta na krku
pizza pivo z plechu
uvolněná chůze

žádné ruské ušanky a cetky
jak na Malostranských schodech
klece s papoušky
pohyblivé lidské sochy

čerstvé tulipány růže frésie...
obklopené džíns make dívkami
jejichž křivky
si nezadají

Zvláštní být zde tvým průvodcem
nulová chtivost vášní
ladná chůze jemně vybrušuje
hladkost proplouvání

jak na cirkuse mezi zvířaty a klauny
zloději krámkaři a dívky s pobízejícím úsměvem
všichni v témže prostoru
čirého projevu
slunečného poledne

Zmizelý hostel

Měl být na Passeig de la Gràcia
není
nic ho nedokazuje

žena v okně které se podobá hostelovému
rozvěšuje domácky bílé prádlo
některé kusy s krajkami
a pohled na její ňadra hned zaujme
(tedy mě)

Díváš se mi přes rameno do mapy a pak
se smíchem říkáš:
...ještě chvilku, zkusme tu boční...
ale pak se už nutně...musím vyčurat...

Mohl by být ještě v Carrer de Roger Lliúria
ale ani tam...
možná tu nikdy nebyl a já před rokem spal
v docela jinak sněném městě

Všechno bylo podobně krásné jako teď
byl jsem s jinými lidmi
lačnil po ženě jako po neznámém kouzle
jehož skutečnost tu odevždy byla...
vlastně je

Večer - proměna - La Mar Bella

Betonová hadí kůže - vrůstají
milenci běžci psi a cyklisté
každý shazuje v svém tempu
stopy napětí nánosů zaschlé tíživé
bláto dne

Anin hlas
doprovázený radostným pohledem
rozezněl veselou paletu barev

na plátně se rychle prosvětlují
bolestínské šedé temné kouty
kdosi přidává něžnou píseň
v místním nářečí

Mateřský prostor noci
dech - pára milenecky šeptajících
nebo běžících prostupuje
objímá
až k hvězdnému...

Výsledná kresba:
mladý muž na lavičce
je objímán ženou
která na něm bez chtíče
tančí

oba v tu chvíli

vidí a cítí

totéž moře

Sobota - jarní ráno - byt

Jsem šťastný když se usměješ
říkám šeptem do vlasů
nevidíme si tváře
na ulici je klid a slunečně

na nahých ramenou doteky
jakobys měla každou chvíli zmizet
měnit se v zlatý poprašek
a jemně k zemi padat

Působíš příliš křehce
jak děcko
ale někdy...
se děsně vztekneš

tobě to věřím
umíš se mnou mluvit
snad bylo nějaké
dávně hezké kdysi

nebo jsme si v něm ublížili
kde jsem...
kdo jsi...

(z rukopisu sbírky Přenosné moře)

Simonina tvář - Passatge de la Pau

Natáči se do stran
pomalu spočívá zrakem na chodcích
představuje se mi

mandlové
hádám jak se kolem šeří
lámaná angličtina
ty oči!

Hoši poblíž právě začali
prodávat vstupenky do mrtvýho ráje
v nejvyšším patře starobylého domu
se už tančí

Udělá lehký pohyb jako by tím řekla:
pojďme, čekají...
usměje se

tuším rytmus jejích kroků
v tanečním kroužení
mezi námi není nic o čem by se dalo
víc hovořit

(z rukopisné sbírky Přenosné moře)

Podvečer na Avinguda del Portal de l'Àngel

Město se podvečerně rozlévá
přeskupuje se

Na třídě je stále širší stupnice
tanečních kroků

Chlapci tahají své otce za rukáv
ukazují kamsi vzhůru
ke zmrzlině asi
některý občas zlostně zadupe
mimo tempo

Malé dcerky nezpůsobně vřískají
občas se rozvine naléhavě
pisklavý lament
jiné se rošťácky uculují
a choulí se k mámě

Milenci v objetí a smíchu se ladně
rodinkám vyhýbají

ač se právě setkali
v bublině okamžiku
vzájemně se dosud nevidí
nepoznávají se

(z rukopisu chystané sbírky "Přenosné moře")

Na kraji Barcelonety

V písku si kreslím podivné obrazce
dítě je druhou rukou maže
na vlnách které porážejí břeh
moře
ve své síle zjemněno

přesouvá se k srdci z něhož laskám tě
Tvoje přítomnost
právě zde
v úsměvu
dělá tento podvečer

(z rukopisu chystané sbírky "Přenosné moře")

Slyšení

Naslouchám
jak divně drnčí posuzovat druhé
vždyť málo vím co pne se jejich životem a myslí
co je číní šťastnými
jak zklamáni či blaženi se cítí ve svém těle
jak v nich klíčí nebo umírá
síla života

Jedno mi vyvstává zřetelně:
bráním-li druhému
na cestě k harmonii
a přitápím-li napětím
s posudky jeho chyb

je z celé dharmy mezi námi
jen pochybená síť mysli
její umanuté hluché filozofie

Balance

Zrovna když se k ní na dálku pousměju
uvolním napjaté
jak dešťové kapky...

přichází vzkaz s desítkami mraků
s poučováním
závěry v nichž se prý hněvám,
nepoučitelně sebe zdím
a city sobě i jí lžu

a přeci celou dobu naslouchám
co se tu děje
snad někdy zahřmím v zrcadlení jejích slov
"o vydírání" atakpodobně
ale pořád mi chodí tatáž panovačná ozvěna
což udiví

Cítím že jediné obejmutí může někdy
i dharma pacholatům s horkou polevou z nauk
cosi niterně přiblížit

Daleko před rozumem často
uráží se srdce

Trojtextí

Vojsko stále na pochodu
podle osnov rázuje přední linie
střed rozhazuje šperky
zádní voj vábničky

Hlouček tančících mužů a žen
zvuky se v ohni přelévají s obrazy
krvavé skrápění rytmu
vsakují lačně písečná ústa

V sebedojímání svým pokusem
sedí u kavárenského parte-sešitku
pozoruje příchozí sedící a mizející
Sní je - jakoby to byla
dávno vytoužená odepřená žena

Ze síly zrcadel

Možná k sobě příliš obracení
zranitelnost zarytá ostny dávnými
možná zarputilost z druhé strany
touha odhalit druhému své vidění

Jak Luna když se nečekaně střetá se Sluncem
alchymie vybuchujících hvězd
snad celých kaskád zřetězení
setmění
a nová záře...

Možná že by na dně adresáře
měla být poznámka:
ano tehdy a tehdy došlo
k onomu echu
a dál nás sunoucímu blesku...


(...láskám)

Docela jasné

Když s nimi nebudu hovořit laskavě
budete to zcela jasné
ani tu špetku poznání srdce
jsem nedokázal vydat správně...

Dům milované

Chráním se vstoupit
k ni do domu
abych zas nebyl vyhozen
do prázdnoty kam patřím

:-)

Vyprávějí mi

Báchorky soustředěné kolem půlnoci
denní sny
překryté zrcadly odjištěním emocí
nalomené na třtinách
spěchají po špinavé obrubě chodníku...

Prvá -vyprávíš mi
jak nemůžeš čekat
až dospěju z tříletého dítěte
dotkneš se jemných strun
a pak jdeš pokrývat srdce svého domu
blankytnými kachličkami
Vždycky jsi byla ve všem šikovná...
milá záhadná

Druhá -vyprávíš mi
jak ti zavazím svými zlozvyky nepozorností
čím ještě potřebuješ poustoupit?
vše ve svém směru už jsi odsekla
a já přece raději vzpomínám
jak jsme chodívali kupovat
nedělní jablka

Třetí - vyprávíš mi
ne spíš si necháš vyprávět
a odečítáš slova na váze
svých požadavků z dokonalého světa
nechápeš nadlehčení nevyznáš se v mém úsměvu
zůstáváš u káravého tónu
aniž by sis všimla
rubu své laboratoře...
tak bráníš toku
téci

Vyprávějí, střídají se a učí mě
nechávám je znít a hledím do těch zrcadlení
...vysoko na kopcích za městem
na Veselských ladech je ještě místo
kousek nikam neodvráceného netříděného
ticha