Bar - Pokoj s balkónem na Carrer de Margarit

Nevím
už jim nebylo moc rozumět... měli vypito řvali
s řehotem rozebírali čísi včerejší šlapku
řečník máchal rukama... ale tak nějak bez zájmu
znuděně unaven vlastní sprostotou

Ven vzhůru k Parku de Montjuïc
číslu 11 na Carrer de Margarit
po točitých schodech
bytem až k balkónu před nímž stojíš v čehosi očekávání
snad jen pozoruješ siluety
hlučné lehce osvětlené ulice

Na dosah hladkost a odstínění tvých ramen
říkám si... kam ses do této chvíle v představách nořila
napůl skrytá polotmou sebe a pokoje

Oči máš teď docela jistě zavřené
dotýkám se tě ve tvé nepoddajné
a přece vyčkávající nahotě
tady tady a tady - je plná světla
a úplnosti

Jakoby se v rozechvění rozsvěcelo
neviditelné prostranství a odpovídalo hrou
se sotva slyšitelnými zvuky
dechu