Píseň bloudící mysli

(Začal jsem psát tuto píseň snad proto,
že samotné psaní je mi jednou z nejpřirozenějších cest
ke zvědomňování)

„A“Vzdám úctu Mistrovi prvotního stavu,
linii transmise, dévům, dákiním a ochráncům…

Kolikrát jsem už obdržel
vzácnou nápovědu „oproštěnosti“.
Kolikrát dostal (víc než-li zřetelně) před oči
jak chabé je „něco si (jen) myslet“.
A přece má mysl jak stádo ovcí a beranů
žene se
za návyky a zaměstnává se
voňavou travou tolikrát už spásanou
ve sladké iluzi nasycení…

Zkouším se v sobě porozhlédnout
vstoupit naze „v nyní a zde“
kde je odevždy navždy nekonečně otevřeno.
Pokud se ale byť jen na chvíli nechám odlákat
domněnky roje myšlenek hned začnou uvádět mě
do sítě posudků a důmyslných slov.

Pak ale - v jisté zvláštní chvíli -
tázaní otevře se samo až na dno propasti
a prověřuje místa,
kam se prudce zaboří:

Je-li tvým cílem STAV POZNÁNÍ,
a dostal-lis všechna nezbytá uvedení a předání,…
jak potom můžeš stále lačnit a hnát se
za iniciacemi a podobami dalších nauk
v nádherné auře představ dalšího „zasvěcování“?

Jestliže říkáš, že onen PRAVÝ STAV Mistra je pro tebe
stálou výzvou k okamžitému naplnění, sjednocování,…
nač potom vzdáváš pořád ústy hold rozumovým vývodům z nauky
posuzuješ chování toho a tamtoho, ze střižny své uchopující mysli?

A hovoříš-li s někým o VZÁCNÉM STUDIU A PRAXI,
jež mají prohloubit tvé pochopení a osvobodit tě,
přinést vzácnou akumulaci zásluh a požehnání,
ale ty již po malé chvíli od ukončení „zásedu“ těkáš
tvá mysl se začíná v úvahách a nápadech předvádět,
a tvoří nové oázy konceptů a posuzování, a druhé tam pak vábí,…
jaká je potom setrvalost toho STAVU, kterému tak rád říkáš „má praxe“?

Ó důmyslná hlavo,
která tak ráda nacházíš Egu
jeho nové přetvářky a zájmy,
která sis teď vyslechla o sobě nepěknou píseň,
kéž naučíš se trochu více mlčet.
Přenechávat v dokonale uvolněném stavu tělo, hlas i mysl,
a tomu co přichází ze SKUTEČNÉHO ROZPOZNÁNÍ
naslouchat coby vzácným radám MISTRA. :-)