Stopy blesků I. (z cyklu Etruské víno)

Vyšli jsme z města jižní branou...

Celý průvod čítal na dva tisíce mužů, často ještě chlapců.
Většinou jsme šli bosí,
jen někteří si stihli přivázat jednoduché lýkové obutí.
V horoucím slunci se vinul obrovitý had těl,
jehož opálená měňavá kůže se leskla potem jen do chvíle,
než všechny pokryl prach polních cest.

Římský dohlížeč, velitel celé posádky,
si nás měřil ze své jezdecké pozice jako otroky.
Bylo mu jedno, zda zajatci jsou Řekové, Kartáginci,
nebo Etruskové.
Jeho póza dávala jasně tušit, že nikomu nedopřeje úlevy...

Počasí se během dne rychle proměnilo.
Ze Západu přitáhla šedivě indigová oblaka
rostoucí v obrovité hradby.
Velitel římské posádky objížděl celý průvod,
dával rozkazy svým vojákům, aby nás popoháněli.
Ostrá chůze se pomalu měnila v poklus.

Byli jsme právě pod vrcholkem kopce s cypřišovým hájem,
když se začal zvedat a kroužit silný vítr.
Během chvíle se hradby mraků navršily na sebe tak,
že pokryly celou oblohu kovovým neprodyšným štítem.
Již dlouho předtím bylo slyšet blížící se dunění hromů.
A nyní, jakoby si vládce blesků vybral právě tuto část země,
došlo na ohlušující dunění a nebeskou spoušť.

Z různých sektorů oblohy počaly sjíždět napjaté žíly blesků,
cestou se ještě více klikatily a hledaly si místo,
které by nemilosrdně sežehly.
V tu chvíli se ukázalo,
jak se k silám přírody staví věčně nedůvěřiví a pověrčiví Římané
a jakou váhu přikládáme těmto mocnostem my, Etruskové...


(pokračování příště)