Mendoza

Změřil jsem si tvé dlaně
zvrásnění
v každé z misek
zlomy blýskavého zrcadlení

zvětřil jsem -
jak jsi mnou procházela -
jak tě opuští i ten nejjemnější
smích

zúžený
co všechno dokážem
bystře zbeznadějeni
rozloučit v sepjatém

ale

Píseň bloudící mysli

(Začal jsem psát tuto píseň snad proto,
že samotné psaní je mi jednou z nejpřirozenějších cest
ke zvědomňování)

„A“Vzdám úctu Mistrovi prvotního stavu,
linii transmise, dévům, dákiním a ochráncům…

Kolikrát jsem už obdržel
vzácnou nápovědu „oproštěnosti“.
Kolikrát dostal (víc než-li zřetelně) před oči
jak chabé je „něco si (jen) myslet“.
A přece má mysl jak stádo ovcí a beranů
žene se
za návyky a zaměstnává se
voňavou travou tolikrát už spásanou
ve sladké iluzi nasycení…

Zkouším se v sobě porozhlédnout
vstoupit naze „v nyní a zde“
kde je odevždy navždy nekonečně otevřeno.
Pokud se ale byť jen na chvíli nechám odlákat
domněnky roje myšlenek hned začnou uvádět mě
do sítě posudků a důmyslných slov.

Pak ale - v jisté zvláštní chvíli -
tázaní otevře se samo až na dno propasti
a prověřuje místa,
kam se prudce zaboří:

Je-li tvým cílem STAV POZNÁNÍ,
a dostal-lis všechna nezbytá uvedení a předání,…
jak potom můžeš stále lačnit a hnát se
za iniciacemi a podobami dalších nauk
v nádherné auře představ dalšího „zasvěcování“?

Jestliže říkáš, že onen PRAVÝ STAV Mistra je pro tebe
stálou výzvou k okamžitému naplnění, sjednocování,…
nač potom vzdáváš pořád ústy hold rozumovým vývodům z nauky
posuzuješ chování toho a tamtoho, ze střižny své uchopující mysli?

A hovoříš-li s někým o VZÁCNÉM STUDIU A PRAXI,
jež mají prohloubit tvé pochopení a osvobodit tě,
přinést vzácnou akumulaci zásluh a požehnání,
ale ty již po malé chvíli od ukončení „zásedu“ těkáš
tvá mysl se začíná v úvahách a nápadech předvádět,
a tvoří nové oázy konceptů a posuzování, a druhé tam pak vábí,…
jaká je potom setrvalost toho STAVU, kterému tak rád říkáš „má praxe“?

Ó důmyslná hlavo,
která tak ráda nacházíš Egu
jeho nové přetvářky a zájmy,
která sis teď vyslechla o sobě nepěknou píseň,
kéž naučíš se trochu více mlčet.
Přenechávat v dokonale uvolněném stavu tělo, hlas i mysl,
a tomu co přichází ze SKUTEČNÉHO ROZPOZNÁNÍ
naslouchat coby vzácným radám MISTRA. :-)

Slaměný čas

Chladivé výdechy zdí
Sylvie
Z druhého patra Carrer de Meer
hází klíče

a vše se opakuje

polední šálky
smích odvedle
křik dětí
odspodu vzdechy

Abys to nakreslil
musel bys
hluboce usnout
spatřit

Ale ty jsi...

odcházejí -
přicházející -
na Carrer de Meer
tři

Sylvie hází klíče

Kročeje

Jak směřuješ vzhůru... jeho oči
za ním k němu... úžiny
každým krokem je ti důvěrnější -
před tebou zem cizí potoky
ostrovy postav uvězněných
v černi otazníků

Přecházíš níž... po stupních
vše srůstá šírá se
padá na borůvkový odstín jezerní
traviny jasné zeleně
temně modré vršení hor
žluť plástů plání..

Každý další dotek
sjíždí dlaní po prázdném
domov! u sta hromů
blesk čiré oblohy
co osvobozuje
nahé úsměvy
slunečnic

Záruky

Mám pro tebe ty spony... prudkého deště
tolik sis přála běžet přívalem
divoce dýchat
a mezi prsty u nohou (tak ohebnými) cítit
perly krup
sladkost chladu

Mám pro tebe příslib pohledů
a ani ten ne
kdybychom...

Jak se dá vzdušným živlem ručit?
Mžik věčné přítomnosti sněhu
na břehu prudce taveném

Jednoho dne
bude vonící a nespoutané
spojeno

Nomad´s Land

Divoký srdce vlaješ v kraj
břeh za břehem koní zmizelých cval
tak je těm co neúnavně
mizí v putování

u jezer kde poutník přání rozmetal
spočinul a chvílí tou se vtáh
v náruč prostornou bezchybnou
taneční nekonečně modrý sál

Směry

Je cesta neviděná (a přece před očima)
střádáme úzké stezky "důležitosti"
tak vzácně necháváme vzcházet
spočinutí nepojmenovaného cíle...

které tu nabývá právě nyní
právě TÉTO podoby
odráží ženské prožívání v muži
mužské jasné vedení cesty v ženě zračí...

Veškerých nabytých znalostí vyvrácená mříž
za ní taneční nahota věcí z prázdna
sama se vším skrytě zjevná
sebe si nachází

Dychtivost poslední jak povzdech
vydechnuta
dech "stojí" v zázračném poli
má barvu běli
na modrém podkladu
Samantabhadry – oblohy

Sféra uvolněného přijetí:
Děkuji ti, že JSI, JAK JSI...

Train

Svět samý samet pro střepy
krajina ozdobená hranami obydlí
ve stejný moment míjení se vlakem
pocítíš strmět bledé mramorové kry

tak prudce vzlétáš ze střídmého ticha
rorýs zasažený hřmotem nárazů
stoupání do výše a střemhlav sestup pádem
v osnovy dosud neutkaných dnů