Radovánky

Sazemi popraš
hřbety mých dlaní
když odspodu jde sálavé
ledů sání

popliv jiskrami
smích na ně foukni
aby ucpaly noci hrdelnice
spamy

jsem kouzelník bez jediného zvolání
tichý oblévač říčních balvanů
tanečník obřadných dopadání patami
doprostřed tvého ohniště

Hlavu od srdce mi odetni
ať nesnívám už mrtvolně
ať trajektorie jsou parami
a nic už nekomplikuje -

mé plazmatické radosti

Svou

Někdy jsi nadosah, víš!...
ale my nevíme...
Ručička bílá černá rukavice

Slíbíš mi že to zůstane?

a drží se ho
v silném větru
jak svíce

slabá
a přeci plná
jeho života

Dopisy ze vsi

V domě je teď pořád chladno...
píšeš mi

Chtěla bys někam vylézt
po žebříku pod střechu
v nezměrnou náruč slámy
padnout a nezvedat se

V domě je teď pořád chladno
ta věta bolí až do kdysi
jsem daleko a tak je příliš křehké
vědět jak pomoci tě zvednout

V domě je pořád chladno, ale...
to už je slibný začátek dalšího dopisu
vidím tě jak se oblékáš vycházíš ze vrat
jdeš vzhůru procházíš se po návsi

...pak na oběd U jelena
kafe a zákusek
vzpomínky táhnou v hezčí řadě
tvýma očima

Vyšehradské fáze

Povídáme si čertíš se
na vzpomínaném prohýbání tak veselo
zas jednou ženským způsobem jsme
vnímaví prostupováni
zvučícími příběhy a sny

Svit
v tvých modrých zorničkách...
ty
blesk lampy zasklený
na nepostupujícím kroku...

Křik
roztáčení odstínů bez barev
lavičky
neviditelný prašný vír...

Toužil jsem přiblížit se ti
a vzdálil se...
(jméno vesnice ti nesdělím)
proto snad
ty přesuny a hledání

s hroznem pochyb
pád doprostřed matičky Prahy -
(která je vlastně násilník
a zarytý běžec bez vlády nad sebou)

Nedozírný vesmír pádů vzedmutí - a lásky
viď?

Ty mne? - v plamenech jakých? - těch, jimiž odpočívám
na jazycích doteků
které si hrají
s pršením?
beze svlažování?

Směješ se mi v pocítění všeho
tančíš déšť poznáváš -
že VŠE stavím na prázdném...
a ještě opřekot

V důvěře líbám tvá víčka něžně
bez naučení postupovat rovnoměrně
akrobat
přivinu si tě a hoříme
volnost stiskem
pažemi

Schody z Vyšehradské věčnosti
absolutní báze sesmekání...

... odkudsi "pradávné" formule
tlení vydechnuté do tváře
tmou
jež úhybností zábne

Perlivost této podzimní noci
mizení stop a rýh
tak milé tváře

Beze stopy

Přijmout tě jak okamžik vynoření z tmy
svléklas ji a přece nejsi obnaženější
z vnitřní běloby
dotek kráčí přímo

pouze občas
vadíme o sebe slovy

Vidět tě jako dnes - prve
s neznatelnými vnitřními pohyby
SVĚTLA

... se světelností
které v tvých zorničkách
přibývá

Ve vnitřních sálech smutku a tíživosti právě nyní
tvůj úsměv
jenž bez záměru sebe násobí

...skrze něj
tě poznávám!

Projekt osobní neexistence (věnováno orgánům EU)

Zdůrazňují mi pod čarou,
že prý se skoro neúčastním.
A přitom tu celou tu dobu někdo (či něco) tančí v kruhu
zapomenutý šamanský tanec teď už beze smyslu

Jak tak o tom přemýšlím měl bych psát ve verších
ale nač prudit seschlé kmeny a vyschlá koryta
možná je to jen souhra černých podnětů
za nimiž poskakují bílé reakce
směju se když tu mluvím "o sobě"
- že prý včera - minulou neděli... a zítra

tak nejdřív dopis svým výskytům
věcný kde hodnotím se v pouhém načítání
na filmovém pásku či v digitální podobě
jsou mezery a tma a tam "jsem" taky

a tohle není věru báseň
spíš soupis příslibů s žádostí
o dotaci na další souhru "náhod"

Dětinské světy

Smála se... přihazovala věty Ulicí
v tu chvíli šly a roztržitě zevlovaly celé trsy bytostí...

Měla před sebou
velkou porci zmrzliny ptala se mě
na ty nejsnažší věci - jak vnímám moře navečer
vzrušující sykavky přílivu
zda se rád koupu za soumraku nahý...a sám... co v zemi odkud jsem
považujeme za hrdinství...

Přísámbůh jsem pouhý sebezpozdilec, ani na jednu
jedinou otázečku neumím jí odpovídat...
z očích svých češu záblesky
zájmu o ni...

Jak je to tady vše bez komentáře
bere mě za ruku
vede k moři
a nic mi není známo

Nedá se říct že ji následuji
nedá se říct
vůbec nic

Snídaně

Ranní tržnice. Ženy s proutěnými košíky,
vzorově srovnány řady kusového ovoce.
Beru si jen kolik sním,
na dnešní poledne.

Ve snu jsem předem velebil toto ráno,
chrám plodů na hranici moře,
i mrtvé ryby, které nekupuji, ochutnávám,
vracím je myslí do končin a vod,
bez vábení k smrti.

Setkání: Pojď se mnou sníst pár nektarinek
a broskví! Nedaleko je lavička naproti přílivu.
Dosud tam slunce příliš ostře nepálí!

Všechno, všechno je nad pomyšlení!
Šalebné oči trhovců, hejsci v uličkách s kdečím,
záchvěvy tebe ve mně, snad i naopak.

Chvíle, kdy se prodlužují přání - z nekonečna na neskutečné.
Mlčenlivost v nich, a nelpění.
Dost drsná zkouška,
že se zády opřeš o prázdno ze mne,
a ono si tě s chutí a bez komentářů,
vezme.

Dva pohledy k pobřeží

Na pobřeží a soutok jeho tepu
jsou různé pohledy

Z panelového pokoje ve výškách je to podzim
strnulost
tikající obrázky stažené hledáčkem jediného okna

... od tebe,
který si platíš drahý pokoj s širokým balkónem v prvním patře
uličky Carrer de l´Almirall Aixada
a v kapse nosíš prastarý klíč od vrat,
od tebe cítím jen radost jež má podobu
dlaní přiložených na blízké dívčí tělo

směs vůní sem vtahuje nedaleké moře
v slaném povětří je to rozkoš a pak ticho dvojice z domu napříč

S podvečerem se zvedá šlachovité tělo promenády
obrovitý had jenž se nekonečně vlní vpřed
do noci

Postava utonulá v návratu

Bílé dlaně přikládané
ve tmě
na vlny přílivu

Noc
kdy skrze doteky
nahé srůstá
a ihned tříští se...

Sylvie, Sylvie! Je tu
klečí
uléhá
na písečném svahu
pěn

Stopy mu zmizely
tvary dál už
nepotřebují oči

Volá tě!
klade a noří dlaně...

Postava bez konce

Vzbudím si tě z dlaně, říkával.
Slovům dalším jsem nerozuměl.
Chodil jsem za ním uličkami poblíž přístavu.
Kupoval pomeranče, chléb a růže.

Sednul si vyzývavě na lavičku,
čelně k moři, a loupal - svá slunce.
Pak zvedl se, drobil létavcům i psům,
kteří nejevili zájem.

Růže jsou pro příliv, pro věčný příliv, Pane...
říkal neviditelnému, a házel.

Ledovému moři

Byl jsem příliš blízko... když kry
samopovstávaly

jejich namodralý svit
dával vytušit
bránu kde volně tekoucí příběh
vstupuje v jinou dočasnost

Já, kapitán i lodník
hrál si mezi plachtami rozpustile
svou něžnou nebezpečnou
hru provazochodce

... a byl tedy
příliš vzdálen od tříštěné přídě
abych stihl dozvědět se
že v srdci celou věčnost
spala slunná pobřeží osvěžující moře
svalstva a obratle hor
a ty, má lásko...

Samaghur Berigh

Namířeno kam jít... kroky ale
hnuly se před stopami
větří
- neb v spáncích naléhavé obrazy -
a na neznámém podlaží mysli
jižní svah hruď skály
divoce žíznivá...

keře
všudypřítomné luky
k souhvězdím nedostupna
zuřivě zaměřují

Kolemproudící vzdušní
s doteky z prázdných věder noci
budí prosebné zvuky
nehty pátrají hluboce v letokruzích
kde středy
s hroty ametystovými

Snad dnes - po staletích
dávná ústa s právě narozenými rty
spojí se v jezeře kam proudí praryby výšin
v třpytivých trychtýřích paprsků


Tepny potoků řek prudce se odpoutají
od samospádu k matkám-mořím
proudem v jedinečného chrliče svázány
i s Áronovou holí nazpět přijaty
v srdce skalní nehybnosti...

Půl-nekonečné půlnoční hromobití
zápěstí dlaní blesků pat
v šamanský buben Luny... vůně oblohy
letní orosení v němž dosud nesejití zdvojeni
jednoho zraku dvě tůně muže ženy
zavíjeni jsou věkovitým
kalichem bílé růže

Barri Gòtic v roce tři

Musel jsem mnohem mnohem blíž
prohlédnout si jak bezstarostně propínáš se
klekáš si u té zdi plaveš na ní
v očích dávné šalebné záblesky

Sestoupila jsi hladově objala propletla prsty s mými
kousla se do rtů započala modlitbu polibky
horce a vroucně
aby plavý barcelonský déšť hned nepřestal...

Kam se poděla ona zamřížovaná studna
na kterou sis rozpustile sedla
rozlila léta zatajený dech rudého vína smála se mi
a místo mincí na odpuštění všeho
házela dolů k hladině loďky a střepy
z rozdrcených ořechů?

Ze starého domu

Mám tu jen tohle zažloutlé plátno odkudsi
pro obrazy kapkami štětce zraku

tebe to stojí vzbuzení úlek čelní pot
nevěřícné zírání do kuchyně
na ručičky půlnoci

mně to jde skoro samo ty žebříky
bílé červené i žluté
přistavené ke všemu co bere dech
do výše

už jako dítě jsem si byl jistý
že existují modré propasti beze strachu
jdou vzhůru mění se na louky
vzdušných bytostí a jejich příběhů

mám tu jen tohle zažloutlé plátno
svítá na ně
kresba slábne
a zlátne

Spánkem napřed

Připravit se znaky snů NA CESTU
starodávná rydla darovaná tmou
uvolnit si zápěstí vyčkat až slechy
přijmou větřící ztichlo psí

za chůze hradby borové sloky kaluží
koncertní stébla dětí

kamkoli vydáš se odtud uložíš
jen spánky na bělma v křišťálové pěsti

marnotratný syn u brány sluneční

Prvně

Všechny květy
jsou hodny vstoupit do španělské růže
kosti
která spaluje dásně ohniště

ty k ránu
po noci kdy chodil jsem
přál si
a zpíval ti onu píseň?

Všechny květy znají noc z útrob
bíle
a nestačí v ní svítit samy

Ty?
kterou nad ránem hladím
bys zůstala...?

Všechna tíha země uvnitř
ven
vyzařuje

Lin Xian Ti - Tanečníci ze severních končin

Ledová a vzdušná je dnes
indigová studna noci
vědra prostoru tam
a zase zpět přelévá...

Tanečníci šťastni bosky tančí...

Lin Xian Ti - Znáš

Znáš mě tak
jak dovolí ti chvíle
kdy kapky na skle bílé
sloučí svá těla a zamíří nejníže...

až na sám práh vytracení...

Lin Xian Ti - Na prahu

Ledacos známého zmizelo s větrnými poryvy
povětří střídá přes den tváře období
ti co sem chodívali odlili
jinačí masku u jiných dveří...

Jen mně se píše jako stonku stále křehčeji...

Střípek ze sna

Někdo mi podobný procházel
jižní periferii města
hledal chlapce
který zde nikoho nezná

toho který bloudí v severní části
hledá si přístup
do chráněných zahrad k bazénům
bohatých lidí

Chtěl jsem ho najít v tom vedru dřív
než ho někdo ztrestá
možná mě někdy někdo
také vydědil...

Spatřil jsem ho přes zeď kam jsem si vylez
právě sebevědomě kráčel po schůdcích
do bíle zářícího prostoru vodního hřiště
jedné nádherné kvetoucí zahrady
smál se skákal a plaval
s ostatními dětmi

Nikdo si ničeho nevšimnul
a já byl šťastný
v samém středu jednoho španělského města
přijetí